Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti. Izajáš 41, 10
Pokojně uléhám, pokojně spím, neboť ty sám, Hospodine, v bezpečí mi dáváš bydlet. Žalmy 4, 9
Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. Zjevení 3, 20
Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. … Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. … Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. Jan 1, 1–5.12–14.16–17
Milí bratři a sestry, milé děti, pokoj vám!
Dnes si připomínáme dvě smutné události. Nejprve tu starší, kdy byly z Kladna vypraveny dva vlaky, jeden 22. února 1942, ve kterém bylo 800 lidí, druhý o 4 dny později – 26. února, v něm bylo 823 lidí. Byli to židovské maminky, tatínkové, dědečkové, babičky, děti i ještě nezadaní lidé. Bylo to ve válce, kdy se skupina lidí rozhodla, že za všechno můžou židé a že je nutno je zlikvidovat. A opravdu by se jim to skoro podařilo, kdyby Bůh nezasáhl. Ze všech těch lidí z kladenských vlaků se jich vrátilo jen 120. Máme před sebou listy se jmény těch, co už se nevrátili. Ale my se je připomínáme a věříme, že i Pán Bůh o nich věděl, a i když na světě měli trápení, jsou už v Boží náruči.
Druhou událostí, která se odehrála právě dnešního dne před 70 lety, 25. února 1948, byl tzv. Vítězný únor. Kdy se zase skupina lidí rozhodla, že za všechno můžou jiní lidé než dělníci a rolníci a že naší zemi musí vládnout pracující lid. Tak vyšli do ulic ozbrojení dělníci a vládu převzala komunistická strana, která začala do vězení zavírat lidi, kteří se jí nelíbili, zavřela i hranice, nikdo nesměl vycestovat, do ciziny se mohlo jen na zvláštní povolení, a i když nebyla válka, bylo mnoho trápení. Ale Pán Bůh o tom taky věděl a byl blízko každému v jeho trápení.
Teď žijeme ve svobodném státě, můžeme jezdit, kam chceme, nikdo nás nepronásleduje, za to jsme vděčni, ale ve světě je pořád trápení. Bible říká, že svět leží ve zlém, představuje to jako tmu. A do té tmy přišlo světlo, četli jsme, že Slovo se stalo tělem. V tom Slovu byl život, a ten život byl světlo lidí. To je tajemství, kterému někdo těžko věří, ale když to přijme, otevřou se mu oči a vidí svět úplně jinak. To Slovo, řecky Logos, znamená víc, než jen prosté slovo, je to idea, myšlenka, smysl věcí, a tento smysl se vtělil do malého kluka, který se narodil Marii v Betlémě. A z toho jsme se radovali o Vánocích.
Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi a dostalo jméno Ježíš. Hrál si s dětmi, pomáhal tatínkovi Josefovi, žil se svou rodinou, ale přitom byl stále ve spojení s Bohem, se svým nebeským tatínkem. Když dospěl, byl pokřtěn – už jsme si na skupince vyprávěli, jak se nebe otevřelo a Bůh mu řekl, že je jeho milovaný Syn, kterého si vyvolil. A Pán Bůh si Ho pak vedl dál. Vyprávěli jsme si, jak lidem pomáhal, dělal zázraky, uzdravoval nemocné, dokonce některé i probudil k životu. Učil lidi o Boží lásce, o milosti, ale také o tom, že je na světě zlo a pokušení, kterému je třeba se bránit. Hodně se modlil a učedníci chtěli, aby je také naučil se modlit. Na dětské skupince i na pondělní ženské skupince jsme probírali modlitbu Otče náš. Je v ní sedm proseb, tři se týkají Božích věcí – aby bylo Boží jméno v úctě, aby na světě bylo Boží království a děla se Boží vůle. Čtyři prosby se týkají nás, lidí – abychom měli co jíst, aby nám Pán Bůh odpustil, když něco děláme špatně, abychom nebyli pokoušeni a aby na nás nemohlo zlo.
Také naše bohoslužba má určitý řád, říká se mu liturgie. Hned na začátku prosíme o Boží přítomnost, radujeme se z Božího království – zpíváme Bůh v nás a my v Bohu – ale podmínkou je, že se očistíme od hříchů, to znamená, že se zamyslíme nad tím, co se Pánu Bohu nelíbilo, co jsme udělali špatně. Proto také prosíme, aby nám pomohl, abychom si to uvědomili, a pak prosíme, aby nám to odpustil. Potom dostaneme zaslíbení, že jsme už očištěni, a můžeme číst z Bible a modlit se bez překážek. V Bibli je totiž také napsáno: Hle, Hospodinova ruka není krátká na spasení, jeho ucho není zalehlé, aby neslyšel. Jsou to právě vaše nepravosti, co vás odděluje od vašeho Boha, vaše hříchy zahalily jeho tvář před vámi, proto neslyší. Iz 59, 1–2 Proto vyznáváme hříchy, aby Bůh naše modlitby slyšel.
V modlitbách Mu pak děkujeme, chválíme Ho, prosíme za sebe i za ostatní lidi. Po modlitbách čteme z Bible. Posloucháme kázání a po něm říkáme vyznání své víry. Ve druhé části bohoslužby si připomínáme poslední večeři Pána Ježíše s učedníky.
Jak jsme si dnes četli z Janova evangelia, Pán Ježíš byl u Boha jako Slovo, ale pak se stal tělem a žil na zemi. Nyní mezi námi přebývá svým duchem. Kdo Mu věří, kdo Ho přijal, nemusí se ničeho bát. Mám dětem říci, že Pán Ježíš je s nimi. Ať se k Němu obracejí, dá se jim poznat, ukolébá je v noci, provede je dnem.
Říká: Jsou mé, a nikdo je z mé ruky nevyrve, pokud nebudou samy chtít. Jsou svobodné, mohou si zvolit cestu – úzkou se mnou, nebo širokou do zahynutí. Ať nechají dveře svého srdce otevřené, budu s nimi. Mám je rád a raduji se z jejich úspěchů a pláču s jejich pláčem. Plním rád jejich přání, když jsou se mnou a touží se mnou být. I když lidé popírají, že jsem a nevěří mi, přesto jsem s vámi a mám vás rád. I když mně občas zarmucujete, mám vás rád, protože jste moje dílo, jste Boží děti.
Kéž si toto stále uvědomujeme, kéž stále žijeme v Jeho lásce a tuto lásku rozdáváme dál, aby se Boží láska skrze nás šířila do světa. Amen.
25. února 2018 dětská bohoslužba s pietní vzpomínkou