První čtení: Izajáš 35, 4–7a Řekněte nerozhodným srdcím: „Buďte rozhodní, nebojte se! Hle, váš Bůh přichází s pomstou, Bůh, který odplácí, vás přijde spasit.“ Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých. Tehdy kulhavý poskočí jako jelen a jazyk němého bude plesat. Na poušti vytrysknou vody, potoky na pustině. Ze sálající stepi se stane jezero a z žíznivé země vodní zřídla.
Druhé čtení: Jakubův 2, 1–5 Bratří moji, jestliže věříte v Ježíše Krista, našeho Pána slávy, nesmíte dělat rozdíly mezi lidmi. Do vašeho shromáždění přijde třeba muž se zlatým prstenem a v nádherném oděvu. Přijde také chudák v ošumělých šatech. A vy věnujete svou pozornost tomu v nádherném oděvu a řeknete mu: „Posaď se na tomto čestném místě,“ kdežto chudému řeknete: „Ty postůj tamhle, nebo si sedni tady na zem.“ Neděláte tím mezi sebou rozdíly a nestali se z vás soudci, kteří posuzují nesprávně? Poslyšte, moji milovaní bratří: Cožpak Bůh nevyvolil chudáky tohoto světa, aby byli bohatí ve víře a stali se dědici království, jež zaslíbil těm, kdo ho milují?
Evangelium: Marek 7, 24–37 Ježíš vstal a šel odtud do končin týrských. Vešel do jednoho domu a nechtěl, aby o tom někdo věděl. Nemohlo se to však utajit; hned o něm uslyšela jedna žena, jejíž dcerka měla nečistého ducha. Přišla a padla mu k nohám; ta žena byla pohanka, rodem Syrofeničanka. Prosila ho, aby vyhnal zlého ducha z její dcery. On jí řekl: „Nech napřed nasytit děti. Neboť se nesluší vzít dětem chléb a hodit jej psům.“ Odpověděla mu: „Ovšem, pane, jenže i psi se pod stolem živí z drobtů po dětech.“ Pravil jí: „Žes to řekla, jdi, zlý duch vyšel z tvé dcery.“ Když se vrátila domů, nalezla dítě ležící na lůžku a zlý duch byl pryč. Ježíš se vrátil na území Týru a šel přes Sidón k jezeru Galilejskému územím Dekapole. Tu k němu přivedou člověka hluchého a špatně mluvícího a prosí ho, aby na něj vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil prsty do jeho uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl k nebi, povzdechl a řekl: „Effatha“, což znamená ›otevři se!‹ I otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně. Ježíš jim nařídil, aby to nikomu neříkali. Čím víc jim to však nařizoval, tím více to rozhlašovali. Nadmíru se divili a říkali: „Dobře všecko učinil. I hluchým dává sluch a němým řeč.“
Milí bratři a sestry, pokoj vám! Dnes máme před sebou tři oddíly Božího slova. V prvním čtení jsme slyšeli výzvu k rozhodnosti, nemáme se čeho bát, Boží zaslíbení jsou úžasná a platí! Zvlášť po letošním suchém létě nás mohou potěšit a povzbudit nejen slova o uzdravení, ale i o tryskání vody na pustině, o vodních zřídlech v žíznivé zemi.
Ve druhém čtení máme důležité upozornění, abychom nebyli právě těmi soudci, kteří posuzují nesprávně, jen podle vzhledu. V této souvislosti mi přišel na mysl vtip, který jsem kdysi slyšela. Sedí žebrák před kostelem, přisedne k němu muž a ptá se ho, proč sedí venku a nejde dovnitř. Nechtějí mě tam pustit. Nic si z toho nedělej, mě tam taky nechtějí pustit. A kdo jsi, pane? Já jsem Ježíš. Doufám a věřím, že náš kostel je dům modlitby a je otevřen všem, kteří chtějí vstoupit, že tu s námi Kristus přebývá, že jsme shromážděni v Jeho jménu. Jedná se spíš o to, abychom příchozí přijímali bez rozdílu, přivítali každého, kdo v dobrém přichází. Však i apoštol Pavel nabádá: Bratrská láska ať trvá; s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly. Žd 13,1–2 nebo v dopise Koloským Vaše slovo ať je vždy laskavé a určité; ať víte, jak ke komu promluvit. Kol 4, 6.
Naše třetí čtení bylo z Markova evangelia. Většinou jsme ty příběhy o syrofenické ženě a uzdravení hluchoněmého již několikrát slyšeli, nejen v rámci opakovaného tříletého kazatelského plánu, ale nedávno jsme je probírali i na biblické hodině, kterou jsem shodou okolností také vedla. Ráda bych se proto vrátila k důrazům, nad kterými jsme se při ní zamýšleli za pomoci výkladu Markova evangelia v knize Timothyho Kellera Králův kříž.
Pojďme tedy k příběhu. Pán Ježíš byl unavený. Stále se pohyboval mezi Židy, učil, uzdravoval, následovaly Ho zástupy, potřeboval si odpočinout. Odešel tedy do pohanských končin. Nebylo to daleko, kolem 50 km, tak i tam o Něm jistě slyšeli. I když nechtěl, aby se o Jeho přítomnosti vědělo, stejně se to neutajilo. Do domu, kde přebýval, přišla žena a padla Mu k nohám. Jistě to pro ni muselo být rizikové, musela sebrat velkou odvahu. Byla sice pohanka, rodem Syrofeničanka, ale v sousedství Galileje znali zvyky Židů, tak musela vědět, že nemá žádné právo přiblížit se ke zbožnému Židovi, natožpak k rabínovi. Ale ona na to nedbá, vrhá se Mu k nohám a prosí za svou dcerku, aby ji uzdravil, aby z jejího těla vyhnal zlého ducha. Sloveso prosit je v průběhovém čase, to znamená, že stále prosí, nic jí v tom nemůže zabránit. Je to matka, zoufalá maminka, která se snaží zachránit své dítě. V odpověď se jí dostanou slova, která dnes mnohé šokují – milý a soucitný Ježíš dává drsnou, tvrdou až urážlivou odpověď: nesluší se vzít dětem chléb a hodit jej psům! Někteří vykladači říkají, že zkoušel její víru, někteří zas, že ještě nepřišel čas na misii mezi pohany, proto ji chtěl odbýt.
Neznáme pohnutky, jen víme, že v té době se většina psů živila odpadky, byli divocí, špinaví a že Židé často označovali pohany za psy, protože je považovali za nečisté. Ale můžeme říci, že Pán Ježíš ženě vlastně odpověděl podobenstvím – pro psa použil zdrobnělinu, která znamenala štěně. Jako matce jí připodobňuje situaci, jaká bývá v rodině – nejprve jedí u stolu děti, po nich se smějí najíst také domácí zvířátka, není správné tento pořádek narušovat. Štěňata nesmějí jíst jídlo, podávané na stůl, dokud se nenajedí děti.
A tady se stalo něco, co vzbuzuje úžas. Matka ve snaze zachránit dceru se vžívá do toho podobenství, reaguje na něj a říká, že i štěňata mohou dostat svůj díl, který spadne ze stolu. S naprostou úctou přijímá podobenství, neuráží se a zápasí o požehnání. Ví, že není dítětem Izraele, ví, že si to nezaslouží, ale spoléhá na toho, který je dobrý, který má moc uzdravit, od něhož i drobky milosti mohou pomoci. A Pán Ježíš také žasne nad její odpovědí a uzdravuje dceru na dálku. Žes to řekla, jdi, zlý duch vyšel z tvé dcery. A když pak přišla domů, našla dceru zdravou. Dále už o ní není zmínka, ale věřím, že toto setkání s Pánem ovlivnilo její život napořád.
Syrofeničanka se k Ježíši přiblížila s odvahou a z vlastní iniciativy. Věděla, co chce, a bylo odhodlaná to získat. Někdy se však k Pánu Ježíši přiblížíme úplně jinak.
V druhé části našeho evangelia jsme četli, že se vrátil zpět do Galileje. Tam k Němu přivedli hluchoněmého člověka a prosili, aby na něj vložil ruce a uzdravil ho. Nevíme, kdo toho muže přivedl – příbuzní, přátelé či známí, ale byla to zřejmě jejich víra v Ježíšovu moc. A Pán Ježíš se k němu chová zas úplně jinak. Zatímco k matce byl předtím tajemný, záhadný a strohý, mluvil s ní v podobenství, s tímto mužem jedná jako v rukavičkách. Bere ho stranou, aby nebyl nějakou podívanou, dotýká se uší, jazyka, vlastně s ním mluví jakousi znakovou řečí. Jakoby říkal: Podíváme se na to. Neboj se, něco s tím udělám. Teď vzhlédneme k Bohu. Pak si Pán Ježíš povzdechne, lze to přeložit i jako zaúpí, jak se s tím hluchoněmým ztotožnil, a řekne Effatha, což znamená otevři se. I otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně. Písmo už dál neříká, co mluvil, jak se mu dařilo, myslím, že chválil Boha a radoval se, že už není odsouzen k samotě bez zvuků, že se jeho sluch otevřel, že může vyjádřit, co je v jeho nitru.
Pán Ježíš sice lidem nařídil, aby to nikomu neříkali, ale i oni se divili a žasli. „Dobře všecko učinil. I hluchým dává sluch a němým řeč.“
Tady se na chvilku zastavíme u výrazu hluchoněmý. V řečtině, ve které je evangelium napsáno, jsou použita dvě slova, tedy hluchý a němý. Pro výraz „němý“ je použito slovo mogilalos, které už se v Bibli nevyskytuje nikde jinde než v řeckém překladu Starého zákona, a to právě v Izaiáši 35, 5, dnešním prvním čtení: Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých. Tehdy kulhavý poskočí jako jelen a jazyk němého bude plesat. Je to velmi nezvyklý termín a Marek tím zřejmě chtěl právě ukázat, že Boží zaslíbení už se začíná naplňovat, hluší slyší, jazyk němého jásá. Přichází Bůh, aby nás zachránil. Je to Ježíš Kristus, slíbený Mesiáš.
Milí bratři a sestry, jaký závěr si dnes z Božího slova odneseme? Dívala jsem se na minulé roky – vždy za tři roky se téma kazatelského plánu opakuje.
V roce 2012 nazval bratr farář Osweto kázání Jediná záchrana, víra v Krista. V jeho závěru nám říká: Skutky té ženy byly pokora a naděje. Takové skutky potřebujeme i my. Tam kde naše víra nestačí, máme přidat pokoru, tam kde víra a pokora nestačí, máme přidat naději. Každý z nás, aby mohl splnit tento úkol, neustále potřebuje Boží pomoc. Jedinou záchranou stále zůstává neochvějná víra v Krista, který přišel, aby uzdravil naše srdce i naše nemoci.
V roce 2015 nazval kázání Boží milosrdenství pro všechny a v závěru nás vyzývá: A to je závěrečná výzva pro nás: Bůh je mocný. Dobra má stále dost na rozdávání, protože mu patří věčnost. A tak my, když jsme laskaví jeden k druhému, a to bez debaty můžeme být laskaví a soucitní i ke všem ostatním, i k pohanům, kteří nás obklopují, protože máme stále z čeho brát, protože nás to nic nestojí. Nás to nestojí nic, Krista naše možnost být dobří ke všem stála život. „A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry.“(Ga 6, 10)
Dnes, v roce 2018, jsem kázání nazvala Přistupme směle k trůnu milosti.
Pán Ježíš nás zná, ví o nás víc, než my sami. Zná naše potřeby, umí se do nás vcítit, má soucit s našimi slabostmi. Zachází s námi vždy tak, jak potřebujeme. Chce i nám otevřít uši k slyšení, oči k vidění, jazyk ke chvále, srdce k lásce, můžeme k Němu s důvěrou přicházet, můžeme přicházet směle, jako ona Syrofeničanka i jak vybízí apoštol Pavel v dopise Židům 4, 16: Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas. Amen.
Anglikánský biskup Thomas Cranmer ve své Knize obecných modliteb má jednu modlitbu, která se říká při Večeři Páně a která na tento příběh odkazuje. Když se ji modlíme, máme se vžít do situace syrofenické ženy a přistoupit k Pánu Ježíši směle, troufale jako ona s tím, že naše troufalost se nezakládá na našich právech, ale že chceme přijmout nabídku Boží nekonečné milosti.
Nedomníváme se, že přicházíme k tomuto Tvému stolu, milosrdný Pane, s důvěrou ve vlastní spravedlnost, ale s důvěrou v Tvoji mnohonásobnou velkou milost. Nejsme hodni sesbírat drobky pod Tvým stolem, ale ty jsi tentýž Pán, jehož vlastností je být vždy milosrdný.
9. září 2018