První čtení z Písma: Genesis 12, 1–4a I řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal.
Druhé čtení z Písma: Římanům 4, 1–5.13–17 Co tedy řekneme o Abrahamovi, našem tělesném praotci? Čeho dosáhl? Kdyby Abraham dosáhl spravedlnosti svými skutky, měl by se čím chlubit – ale ne před Bohem! Co říká Písmo? „Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost.“ Kdo se vykazuje skutky, nedostává mzdu z milosti, nýbrž z povinnosti. Kdo se nevykazuje skutky, ale věří v toho, který dává spravedlnost bezbožnému, tomu se jeho víra počítá za spravedlnost. Zaslíbení, že dostane svět za dědictví, nebylo dáno Abrahamovi a jeho potomstvu na základě zákona, nýbrž na základě spravedlnosti z víry. Kdyby dědici byli ti, kteří stavějí na zákoně, byla by víra zbavena smyslu a zaslíbení zrušeno. Zákon s sebou nese Boží hněv: kde není zákon, není ani přestoupení zákona. Proto mluvíme o spravedlnosti z víry, aby bylo jasné, že je to spravedlnost z milosti. Tak zůstane v platnosti zaslíbení dané veškerému potomstvu Abrahamovu – nejen těm, kdo stavějí na zákoně, ale i těm, kdo následují Abrahama vírou. On je otcem nás všech, jak je psáno: „ustanovil jsem tě za otce mnohých národů“. Je naším otcem před tváří toho, v nějž uvěřil, před Bohem, který dává život mrtvým a povolává v bytí to, co není.
Evangelium: Jan 3, 1–17 Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, člen židovské rady. Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ Nikodém mu řekl: „Jak se může člověk narodit, když už je starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit.“ Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu. Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ Nikodém se ho otázal: „Jak se to může stát?“ Ježíš mu řekl: „Ty jsi učitel Izraele, a tohle nevíš? Amen, amen, pravím tobě, že mluvíme o tom, co známe, a svědčíme o tom, co jsme viděli, ale vy naše svědectví nepřijímáte. Jestliže nevěříte, když jsem vám mluvil o pozemských věcech, jak uvěříte, budu-li mluvit o nebeských? Nikdo nevstoupil na nebesa, leč ten, který sestoupil z nebes, Syn člověka. Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.“
Milí bratři a sestry, pokoj vám!
Dnes je druhá neděle postní, která má název Reminiscere – to je Pamatuj – Hospodine, pamatuj na své slitování, na své milosrdenství, které je od věčnosti…(Ž 25, 6)
Ano, Hospodinovo milosrdenství je věčné. Miluje své stvoření a stále mu dává šanci na záchranu. Dnes jsme si v prvním čtení připomněli zaslíbení, které dostal Abraham, připomněli jsme si jeho víru, se kterou se pustil do neznáma v důvěře v Boha a v Jeho vedení. Také apoštol Pavel píše o Abrahamově víře, která mu byla počítána za spravedlnost. V evangelním čtení jsme se setkali s mužem, který byl přesvědčen o důležitosti skutků. Ale zaslíbení, daná potomstvu Abrahamovu, platí nejen těm, kdo stavějí na zákoně, ale i těm, kdo následují Abrahama vírou, je to spravedlnost z milosti.
Nikodém byl člen židovské rady, zřejmě už starší muž, byl to učený, uznávaný a bohatý farizej. Farizeové se snažili o přesné dodržování Zákona, snažili se popsat všechny nepředvídatelné situace, jen aby Zákon dodrželi. Byli přesvědčeni, že tak pomáhají svému národu v Božích očích a byli na to patřičně hrdi. Nikodém studoval Zákon a dobře ho znal, také ho i vyučoval. Když se doslechl o Pánu Ježíši a Jeho činech, muselo ho to zaujmout. Jako zbožný farizeus očekával Mesiáše, věřil v Boží příchod a v nastolení nového řádu. Proto také očekával a hledal znamení, která by na tento příchod ukazovala. Zprávy o Ježíšovi mu daly důvod k přemýšlení. V té době už Pán Ježíš veřejně vystupoval, měl za sebou vyčištění chrámu a spor s židovskými vedoucími. Nikodém sebral odvahu se svými otázkami a pochybami jít za tím, kdo ho zneklidňoval a kdo jediný mu na ně mohl odpovědět. Jeho odvaha sice nebyla tak velká, aby se ptal veřejně, ale jeho touha znát pravdu velká byla, proto vyhledal Pána Ježíše v noci.
Nejprve připravil půdu pro rozhovor: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“ (J 3, 2) Zajímavé je, žese neptá na zázraky, ale už přímo na znamení, vidí, že ukazují k Bohu a připravuje se na diskuzi. Pán Ježíš mu však neodpovídá přímo. Hledí na něho a čte v jeho nitru. Ve své nekonečné moudrosti před sebou vidí člověka, který hledá pravdu. Ví, proč za ním přišel, a chce ho utvrdit v přesvědčení, které v něm začínalo klíčit. Proto přechází přímo k věci: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ (J 3, 3)
Nikodém přišel za Ježíšem a myslel si, že s Ním bude diskutovat. Ježíš mu však hned odhalil základní pravdu. Člověk nepotřebuje ani tak teoretické znalosti a vědomosti, jako duchovní znovuzrození. Uspokojení lidské zvědavosti není tak důležité. To, co doopravdy potřebujeme, je nové srdce. Dříve než budeme schopni pochopit nebeské věcí, musíme přijmout nový život od Boha. Pokud nenastane tato změna a neuvidíme všechno v Božím světle, nemá význam hovořit s Pánem Ježíšem o Jeho moci a poslání.
Nikodém znal pojem znovuzrození. Pohané, kteří přijali židovské náboženství, byli často přirovnáváni k novorozencům. Ale on byl rozený Izraelec a považoval svůj podíl na Božím království za naprosto samozřejmý, tak ho musela tato slova zarazit, možná i popudit. Proto se ironicky ptá: „Jak se může člověk narodit, když už je starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit.“ (J 3, 4) Ale Pán Ježíš potvrzuje: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu.“ (J 3, 5–7)
Nikodém věděl, že Kristus má na mysli křest vodou a obnovu srdce Božím duchem. Znal modlitbu Davida „Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha.“ (Ž 51, 12) Znal proroctví Ezechiela, kde Bůh zaslíbil: „A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich.“ (Ez 36, 26–27)
Nikodém tyto výroky znal, ale teprve nyní začínal chápat jejich význam. Viděl, že ani to nejpřísnější zachovávání zákona ve vnějších projevech nemůže člověku zajistit vstup do nebeského království. Z lidského pohledu žil spravedlivě a počestně, v přítomnosti Pána Ježíše však cítil, že nemá čisté srdce a jeho život není ani zdaleka svatý. Změnu může přinést jen působení Ducha svatého. A Pán Ježíš ještě pomáhá Nikodémovi k pochopení příkladem: „Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ (J 3, 8)
Vítr nevidíme, a přesto o něm víme, cítíme ho, vnímáme ho, slyšíme ho v šumění větví, listů. Někdy je jemný jako vánek, jindy je mocný jako vichr. Nevíme, kde se vzal a kam se ztrácí. Stejně tak působí i Duch svatý na lidské srdce. O jeho působení se nedá říci nic víc než o pohybech větru. Někdy je jemné, někdy mocné. Někdy pomalu, jindy rychle ovlivňuje člověka a přivádí ke Kristu. Když se mu otevřeme a necháme ho, aby se zmocnil našeho srdce, změní se celý život. Člověk se zbavuje hříšných myšlenek, zříká se zlých skutků; na místo hněvu, závisti a hádek nastupuje láska, pokora a pokoj. Smutek se mění v radost a ve tváři se zrcadlí nebeské světlo. Nikdo nevidí ruku, která pak nadlehčuje břemeno života, ani světlo, které sestupuje z nebeských dvorů. Odevzdá-li se člověk s vírou Bohu, Bůh mu požehná. Síla, kterou lidské oko nevidí, přetváří člověka v novou bytost k Božímu obrazu.
Nikodém zatoužil po novém životě z Ducha a ptá se: „Jak se to může stát?“ (J 3, 9) Ježíš mu odpověděl: „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. „ (J 3, 14–16)
To už Nikodém znal (4 M 21, 6–9). Symbol vyvýšeného hada mu pomohl pochopit Spasitelovo poslání. Když Izraelci umírali na uštknutí jedovatých hadů, přikázal Hospodin Mojžíšovi, aby vyrobil měděného hada a vyvýšil ho uprostřed shromážděného lidu. Potom bylo všem oznámeno, že kdo se na hada podívá, bude žít. Lidé dobře věděli, že had sám o sobě jim pomoci nemůže. Izraelci nemohli pro uzdravení svých ran udělat nic jiného než projevit víru v Boží dar. Měli se podívat, a potom mohli žít. Možná, že někteří Izraelci uštknutí hadem zaváhali a hned se nepodívali. Možná, že se ptali, jakou moc může mít měděný symbol. Možná se dožadovali nějakého rozumného vysvětlení. Žádného se však nedočkali. Museli přijmout Boží slovo tak, jak jim je Mojžíš předkládal. Nepodívat se znamenalo zahynout. Ve sporech a nekonečných diskuzích člověk světlo nenajde. Chceme-li žít, musíme se podívat. Nikodém přijal Ježíšovo poučení a vzal si je k srdci. Začal zkoumat Písmo jinak – ne proto, aby o něm mohl učeně hovořit, ale proto, aby mohl duchovně žít. Nechal se vést Duchem svatým a začal chápat nebeské království.
I dnes jsou tisíce lidí, kteří se potřebují poučit z příkladu vyvýšeného hada stejně jako Nikodém. Doufají, že zachováváním Božího zákona si získají Boží přízeň. Když slyší, že se mají podívat na Ježíše a věřit, že jedině Jeho milost je může zachránit, ptají se: „Jak se to může stát?“
Tak jako Nikodém musíme být i my ochotni začít nový život. Kromě Krista totiž „není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni“ (Sk 4, 12). Vírou přijímáme Boží milost, ale víra není naším Spasitelem. Sama o sobě nic neznamená, je jen rukou, jíž se chytáme Krista, když si přivlastňujeme Jeho zásluhy – jediný lék proti hříchu. Bez pomoci Božího Ducha nejsme schopni ani činit pokání. Písmo o Kristu říká: „Toho Bůh vyvýšil jako vůdce a spasitele a dal mu místo po své pravici, aby přinesl Izraeli pokání a odpuštění hříchů.“ (Sk 5, 31) Pokání i odpuštění přichází od Krista.
Jak tedy můžeme být spaseni? „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti,“ tak byl vyvýšen Syn člověka a každý, kdo byl podveden a uštknut hadem, na Něho může hledět a žít. „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa.“ (J 1, 29) Světlo kříže zjevuje Boží lásku. Ta nás přitahuje k Bohu. Pokud se jí nevzpíráme, dovede nás ke kříži a my s lítostí v srdci vyznáme hříchy, které ukřižovaly našeho Spasitele. Boží Duch v nás pak skrze víru probudí nový život. Své touhy a myšlenky budeme podřizovat Kristově vůli. Dostaneme nové srdce a novou mysl podle Ježíšova obrazu, neboť On v nás probouzí ochotu cele se Mu podřídit. Pak budeme mít Boží zákon zapsaný ve své mysli a ve svém srdci a spolu s Kristem budeme moci říct: „Plnit, Bože můj, tvou vůli je mým přáním, tvůj zákon mám ve svém nitru.“ (Ž 40, 9)
V rozhovoru s Nikodémem Ježíš odhalil plán spasení i své poslání ve světě. Nikdy jindy už tak podrobně nepopsal to, co se musí stát se srdcem každého, kdo chce být dědicem nebeského království. Hned na počátku svého působení zjevil tuto pravdu velice vnímavému člověku, členovi velerady a učiteli lidu. Vůdcové Izraele však Jeho světlo nepřijali. Nikodém skryl pravdu ve svém srdci, takže celé tři roky nenesla téměř žádné ovoce.
Ale Ježíš dobře znal půdu, do které zasel semeno pravdy. Slova, která řekl v noci jednomu muži, nebyla zbytečná. Nějakou dobu se Nikodém ke Kristu veřejně nehlásil, sledoval však Jeho život a přemýšlel o Jeho učení. V Janově evangeliu je další zmínka o tom, jak ve veleradě zmařil záměry kněží, kteří Kristu usilovali o život. (J 7, 44–52).
Poslední zmínka o Nikodémovi je J 19, 18–39: Josef z Arimatie, který byl Ježíšovým učedníkem, ale pro strach před Židy jen tajným, požádal potom Piláta, aby směl sejmout Ježíšovo mrtvé tělo, a Pilát mu to dovolil. Přišel tedy a sňal jeho tělo. Dostavil se tam pak také Nikodém, ten, který k němu přišel jednou v noci, a měl s sebou směs myrhy a aloe, asi sto liber. Pak vzali Ježíšovo tělo a zavinuli ho s těmi vonnými věcmi do pruhů plátna, jak je u Židů ve zvyku pohřbívat.
V této poslední zmínce vidíme, že Nikodém Ježíše bedlivě sledoval, že mu odpovědi, které kdysi dostal, stále vrtaly hlavou. Tím, že Ježíše pochovává, riskuje svoji pověst, protože pohřeb konali jen blízcí – což zajisté farizeové nebyli.Přesto Nikodém jde a Krista pochová. Celý paradox Ježíšova pohřbu tak, jak jej popisuje Jan, je v tom, že Ježíše snímají z kříže a poté nesou do hrobu dva cizí muži – tajný učedník Josef a vlastně polo-tajný hledač Nikodém. Oba patří k náboženským představitelům Izraele a tím k Ježíšově opozici. Oba s tím, co se stalo, nesouhlasili a vnitřně se s rozhodnutím Ježíše ukřižovat neztotožnili. Ježíšovi učedníci se ale rozprchli, proto se pohřbu ujímají jiní, a to z řad, kde bychom to čekali nejméně. Nicméně takto to někdy je – Pán Bůh si používá ty, které bychom nečekali. Zde si použil ty, kdo nedali na mínění davu, kdo se nechali oslovit Kristem a vyjádřili to skutkem lásky.
Kéž bychom i my měli vždy odvahu hledat pravdu a s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle (Žd 12, 2), být Jeho statečnými učedníky. K tomu nám dopomáhej Bůh Duchem svým svatým. Amen.
12. března 2017