První čtení: 2 Pa 24, 20–22 Duch Boží vyzbrojil Zekarjáše, syna kněze Jójady. Postavil se proti lidu a řekl jim: „Toto praví Bůh: Proč přestupujete Hospodinovy příkazy? Nepotkáte se se zdarem. Poněvadž jste opustili Hospodina, opustí on vás.“ Spikli se proti němu a na králův příkaz ho na nádvoří Hospodinova domu ukamenovali. Král Jóaš nebyl pamětliv milosrdenství, které mu prokázal Jójada, jenž mu byl otcem. Zavraždil jeho syna, který umíraje řekl: „Ať to Hospodin vidí a volá k odpovědnosti.“
Druhé čtení: Sk 7, 2a.51–60 Štěpán začal mluvit: „Jste tvrdošíjní a máte pohanské srdce i uši! Nepřestáváte odporovat Duchu svatému, jako to dělali vaši otcové. Byl kdy nějaký prorok, aby ho vaši otcové nepronásledovali? Zabili ty, kteří předpověděli příchod Spravedlivého, a toho vy jste nyní zradili a zavraždili. Přijali jste Boží zákon z rukou andělů, ale sami jste jej nezachovali!“ Když to členové rady slyšeli, začali na Štěpána v duchu zuřit a zlostí zatínali zuby. Ale on, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a uzřel Boží slávu i Ježíše, jak stojí po pravici Boží, a řekl: „Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží.“ Tu začali hrozně křičet a zacpávat si uši; všichni se na něho vrhli a hnali ho za město, aby ho kamenovali. Svědkové dali své pláště hlídat mládenci, který se jmenoval Saul. Když Štěpána kamenovali, on se modlil: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha!“ Pak klesl na kolena a zvolal mocným hlasem: „Pane, odpusť jim tento hřích!“ To řekl a zemřel.
Evangelium: Matouš 10, 17–22 Ježíš řekl svým učedníkům: „Mějte se na pozoru před lidmi; neboť vás budou vydávat soudům, ve svých synagógách vás budou bičovat, budou vás vodit před vládce a krále kvůli mně, abyste vydali svědectví jim i národům. A když vás obžalují, nedělejte si starosti, jak a co budete mluvit; neboť v tu hodinu vám bude dáno, co máte mluvit. Nejste to vy, kdo mluvíte, ale mluví ve vás Duch vašeho Otce. Vydá na smrt bratr bratra a otec dítě, povstanou děti proti rodičům a připraví je o život. Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno; ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“
Milí bratři a sestry!
O Vánocích se těšíme se z narození Spasitele, který přišel na svět jako bezbranné dítě, které je odkázáno na lidskou pomoc a péči, a přeci je to Král Králů a Pán Pánů, kterému se přicházejí poklonit jak obyčejní pastýři, tak i moudří mágové. Těšíme se z toho, že se ukázalo světlo Boží lásky, které zahání veškerou temnotu a všechen strach. Ale po Hodu Božím přichází realita světa – jsme svědky lidské nenávisti, která vede až k násilné smrti – připomínáme si prvního křesťanského mučedníka Štěpána.
Co o něm víme? Pocházel pravděpodobně z helénských Židů, z diaspory, jeho jméno znamená věnec nebo koruna, i podle toho byla zřejmě jeho mateřským jazykem řečtina. Písmo o něm říká, že byl plný víry a Ducha svatého (Sk 6, 5). Proto když se apoštolové rozhodli vybrat sedm mužů, kteří by jim pomáhali v péči o chudé a opuštěné vdovy, byl jako první vybrán Štěpán. Dále je psáno, že byl obdařen Boží milostí a mocí a činil mezi lidem veliké divy a znamení. (Sk 8, 8). Je to krásné svědectví o životě víry. Takový život se ovšem nikdy nelíbí těm, kdo Božímu duchu odporují. Tak tomu bylo i v tomto případě. Štěpánovi protivníci se ho snažili zlikvidovat. Nejprve se s ním jen přeli, ale Písmo nám k tomu říká, že nebyli schopni čelit Duchu moudrosti, v jehož moci Štěpán mluvil. Takovéto a podobné situace měl Pán Ježíš na mysli, když své učedníky upozorňoval, že si nemají dělat starost, jak a co budou mluvit: Nejste to vy, kdo mluvíte, ale mluví ve vás Duch vašeho Otce.
Když se Židům nepodařilo Štěpána usvědčit, použili proti němu to, co se jim už osvědčilo, když se chtěli zbavit Pána Ježíše – lež, pomluvu, křivé svědectví, aby ho postavili před židovskou veleradu. Na zasedání rady dal velekněz Štěpánovi slovo, aby měl možnost se obhájit. Evangelista Lukáš uvádí celou Štěpánovu řeč. Štěpán začal o historii národa od Abraháma přes Mojžíše, po Šalomounem vystavěný chrám a pak citoval proroka Izajáše. My jsme si v dnešním čtení četli již závěrečný úsek, kdy přešel v hovoru k výtkám: Jste tvrdošíjní a máte pohanské srdce i uši! Nepřestáváte odporovat Duchu svatému, jako to dělali vaši otcové. Byl kdy nějaký prorok, aby ho vaši otcové nepronásledovali? Zabili ty, kteří předpověděli příchod Spravedlivého, a toho vy jste nyní zradili a zavraždili. Přijali jste Boží zákon z rukou andělů, ale sami jste jej nezachovali!
Z obžalovaného se stává žalobcem: Nazval je tvrdošíjnými, s neobřezaným srdcem i ušima, odporujícími Duchu svatému jako jejich otcové. Připomenul, jak zabíjeli proroky, kteří předpověděli příchod Spravedlivého, kterého oni nyní skutečně zradili a zavraždili. A když jim vytkl, že sice přijali Zákon, ale nezachovávali, tak se rozzuřili a byli rozhodnuti ho usmrtit. Duch svatý Štěpána posiloval, dal mu nádherné vidění. Když pohlédl k nebi, uviděl Boží slávu a Ježíše po Boží pravici. Nemohl se to nechat pro sebe, a proto volá: Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka po pravici Boží. (Sk 7, 56). To už bylo pro členy rady neúnosné. Křičeli, nechtěli to slyšet, zacpávali si uši a hnali ho za město, aby ho kamenovali. Přes tyto hrozné okolnosti byla ve Štěpánově srdci Kristova láska. Právě podle Kristova slova: Já však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. (Mt 5, 44). Když Ježíšovi nepřátelé, odmítající Boží lásku, zuřili proti Štěpánovi, tato láska ho neopouštěla. Zatímco se do něj trefovali kameny, prosil Pána, aby přijal jeho ducha, a pak klesl na kolena a hlasitě se za ně modlil: Pane, odpusť jim tento hřích! To řekl a zemřel. (Sk 7, 60) Byla to jeho poslední slova.
Srovnejme si tato jeho poslední slova se slovy Pána Ježíše, když umíral. Najdeme totiž jeden podstatný rozdíl. Zatímco Pán Ježíš podle Lukášova evangelia podle svého charakteru i poslání nejdříve odpouští svým mučitelům a pak na konec odevzdává svého ducha do Božích rukou, tak Štěpán jedná přesně naopak. Jako by se ve svém svatém hněvu zastavil a našel sílu k lásce vůči jeho trýznitelům. Jako by chtěl, aby se to trápení už rychle skončilo, odevzdává svého ducha do Božích rukou, ale na poslední chvíli ho přemůže láska – Ježíšovo přikázání milovat své bližní, rozšířené o milování svých nepřátel – a modlí se za ně. Kéž bychom i my uměli najít sílu k lásce i vůči nepřátelsky naladěným lidem kolem nás.
A tak tyto dva svátky, Hod Boží vánoční a svátek prvomučedníka Štěpána s jejich rozdílným poselstvím, jdou těsně za sebou proto, abychom nepropadli vánoční euforii, abychom se naivně nedomnívali, že okamžikem, kdy se zjevil Spasitel, je už za nás všechno vyřešeno. Vyřešeno je sice mnohé, z Boží strany to základní, dal nám Spasitele, ukázal nám cestu. Spasitel se nám narodil, pro každého z nás, protože Bůh chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu. (1 Tm 2, 4) Ale zápas víry, pravdy a spravedlnosti musí každý člověk vybojovat sám. Členové velerady odporovali Božímu duchu, ale to my všichni také, vždyť apoštol Pavel v listu Efezským upozorňuje: I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu. I my všichni jsme k nim kdysi patřili; žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní. Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni! (Ef 2,1–5) Dostali jsme šanci, na každém záleží, jak tuto šanci využije. Pán má pro každého z nás úkol, zná naše srdce a ví, komu co dát a koho čím pověřit. Každý z nás prochází nějakým trápením, ale pokud chodí vírou, pokud spoléhá na pomoc Ducha svatého, nebude zahanben. Mnozí křesťané zde na zemi procházejí podobnými zkouškami jako mučedník Štěpán. Nevíme, jak dlouho budeme žít zde v naší republice v klidu a bez nebezpečí života vyznávat svou víru. Mysleme na to, že svým životem dáváme svědectví naší víře. Zatím nemusíme dávat v šanci svůj život tak, že pro Pána umřeme, ale i když věnujeme svým bližním svůj čas, svou účast, když nasloucháme a nabízíme porozumění, dáváme jim kus svého života, doprovázíme se navzájem. Při tvorbě kázání mi první přišlo na mysl Mojžíšovo přikázání: Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo. Nebudeš vypovídat ve sporu s ohledem na většinu a převracet právo. (Ex 23, 2) Jak často se to teď děje! Je těžké být sám nebo v menšině proti většině. Ale Duch svatý nás nenechá na holičkách, toto zaslíbení má každý věřící. Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát. (1 K 10, 13) Štěpánovi dal sílu pevně stát ve víře a nádherné vidění otevřeného nebe. Patřil Pánu a šel přímo k Pánu, Pán se mu ukázal, jak na něj čeká. A tak si ještě připomeňme vyznání, které platí pro ty, kteří žijí ve víře v Pána Ježíše: Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu. (Ř 14,7–8) Amen.
26. prosince 2013