První čtení: Ž 100, 1–5 Žalm k díkůvzdání. Hlahol Hospodinu, celá země! Radostně služ Hospodinu! Vstupte před jeho tvář s plesem! Vězte, Hospodin je Bůh, on nás učinil, a ne my sami sebe, jsme jeho lid, ovce, které pase. Vstupte do jeho bran s díkůvzdáním, do nádvoří jeho s chvalozpěvem! Vzdávejte mu chválu, dobrořečte jeho jménu, neboť Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, jeho věrnost do všech pokolení!
Druhé čtení: Efezským 1, 3–14 Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů; v něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším. V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost, kterou nás zahrnul ve vší moudrosti a prozíravosti, když nám dal poznat tajemství svého záměru, svého milostivého rozhodnutí, jímž si předsevzal, že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu. On je ten, v němž se nám od Boha, jenž všechno působí rozhodnutím své vůle, dostalo podílu na předem daném poslání, abychom my, kteří jsme na Krista upnuli svou naději, stali se chválou jeho slávy. V něm byla i vám, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o svém spasení, a uvěřili mu, vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého jako závdavek našeho dědictví na vykoupení těch, které si Bůh vydobyl k chvále své slávy.
Evangelium: Jan 1, 10–18 Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydal svědectví a volal: „To je ten, o němž jsem řekl: Přichází za mnou, ale je větší, protože tu byl dříve než já.“ Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl.
Milí bratři a sestry, pokoj vám!
Scházíme se dnes první neděli v novém roce, abychom si připomněli zprávu o narození Pána Ježíše, jak nám ji podává Janovo evangelium. Všechna tři ostatní evangelia se zabývají především Jeho narozením a působením na zemi po tělesné stránce. Janovo evangelium nám podává zprávu o tom, co se dělo v duchovním světě, a je to něco úchvatného. Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. To Slovo, kterým bylo všechno stvořeno. To Slovo, které Bůh vyslovil na počátku, a stalo se, jak řekl. To Slovo, o němž je psáno, že nikdy nepomine, že je věčné, to se stalo tělem, které pomíjí. Jak říká prorok Izajáš: Hlas toho, jenž praví: „Volej!“ I otázal se: „Co mám volat?“ „Všechno tvorstvo je tráva a všechna jeho spolehlivost jak polní kvítí. Tráva usychá, květ vadne, zavane-li na něj vítr Hospodinův. Věru, lid je pouhá tráva. Tráva usychá, květ vadne, ale slovo Boha našeho je stálé navěky.“ Iz 40, 6–8. Toto Slovo se stalo se malým dítětem, odkázaným na pomoc lidí, a přesto vybaveným vším božským, čeho bylo třeba, aby nám ukázalo Boží lásku. Přišel na svět, neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Jan 3, 16 Svět, který stvořil, Ho ale nepoznal. Nepoznal Ho tehdy, ale nepoznává Ho ani teď. Nepřijali ho tehdy, nepřijímají Ho ani teď. Ale ti, kdo Ho přijali a věří v Jeho jméno, dostali moc stát se Božími dětmi, při křtu dostali pečeť Ducha svatého, narodili se z Boha.
Dnešní texty jak z evangelia, tak z epištoly Efezským jsou opravdu hutné, proto bych ráda opět po čase použila užitečnou pomůcku, pět bodů k zamyšlení, abychom se textům více přiblížili.
1. Co se mi líbí? V textu evangelia se mi líbí možnost být Božím dítětem, mít Boží moc, žít v milosti, být obdarována milostí za milostí, poznávat pravdu, poznávat Boží povahu, Jeho vlastnosti, jak nám je Pán Ježíš přibližuje. V epištole se mi líbí, že jsme obdařeni vším požehnáním nebeských darů, to znamená, že každý z nás má nebeský dar, víme z epištoly Korintským, že to jsou dary ke společnému prospěchu. Každý z nás byl vyvolen ještě před stvořením světa. Bůh Otec ve své lásce určil, abychom byli přijati za syny a dcery právě skrze Pána Ježíše. V něm jsme vykoupeni, zapečetěni, máme podíl na předem daném poslání, svěřil nám tajemství, jaký je Jeho plán. A ten je takový, až se naplní čas, Bůh přivede všechno v nebi a na zemi k jednotě v Kristu. Je to úžasný plán!
2. Čemu nerozumím? V jedenácti verších epištoly Efezským je třikrát uvedeno chválit slávu, takže je to opravdu důležité. Poprvé v 6. verši je uvedeno, že jako Boží děti máme chválit slávu Jeho milosti. Podruhé ve 12. verši, že je to předem dané poslání stát se chválou Kristovy slávy a potřetí ve verši 14., že Bůh si nás vydobyl k chvále své slávy. Děláme to? Co si pod tím máme představit? K tomu se ještě vrátíme.
3. Co jsem se dozvěděla o Bohu? Obdařuje nás duchovním požehnáním, nebeskými dary. V lásce vše určil, připravil, Jeho rozhodnutí jsou dobrá, je moudrý, prozíravý, milostivý, dává nám poznat své záměry, chce nás mít za své dědice.
4. Co mám dělat? Mám se chovat jako Boží dítě, užívat svá obdarování a svou moc, vyprávět dál o tom, koho jsem přijala a co jsem se dozvěděla. Mám plnit své poslání – stát se chválou Jeho slávy.
5. Naučit se jeden verš zpaměti. Nevím, který verš vás jako jednotlivce oslovil, myslím, že asi všichni známe první část verše Jan 1, 14 A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Ale pokud si chceme připomínat naše poslání, bylo by dobré si zapamatovat Efezským 1, 12: abychom my, kteří jsme na Krista upnuli svou naději, stali se chválou jeho slávy.
Ale jak se stát chválou slávy?
Když jsem si do vyhledávače dala „chvála slávy“, vyběhlo mi hodně odkazů. Většina z toho byly odkazy na chválící křesťanské písně, ale některé odkazy byly na katolickou charismatickou obnovu, a ty byly opravdu zajímavé. Nestačila jsem to všechno přečíst, ale co jsem četla, bylo pro mě povzbuzující a podnětné. Pokusím se Vám alespoň něco přiblížit. Nejprve myšlenka papeže Františka: „Jásáme nad gólem, ale Pána oslavujeme chladně.“ Autor Jan Šnejdar má několik příspěvků na téma Chválím, chválíš, chválíme. Píše, že chvála není v první řadě formou, nýbrž stavem srdce a je odpovědí na Boží jednání s člověkem: „Co jiného také dělat, projevil-li mi někdo tak velkou lásku jako Ten, který se za mě obětoval, který mě zadarmo vykoupil, a tak mi získal věčný život? “ Co k tomu dodat? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?” (Ř 8, 31–32). U samého pramene je osobní zkušenost s obdarováním Bohem, obdarováním spásou. V té chvíli se celý náš život stává „chválou jeho slávy” (Ef 1, 12), chvalozpěvem, který nezní vždy „na plné pecky” za doprovodu kytar, který je někdy i sotva slyšitelný, který je však v našem srdci neustále přítomen, a to i v dobách zkoušek a různých úskalí. I když někdy nerozumíš Božímu jednání ve tvém životě, tvá mysl je plná otázek či dokonce výčitek Bohu, hluboko ve tvém srdci může přesto ještě hořet plamínek chvály vyjadřující tvou víru v to, že Bůh je dobrý, že jsi v jeho rukou, plamínek, který se přispěním Ducha Svatého může i v těžkých chvílích rozhořet v požár. Proto může Pavel říci: “Stále se radujte” (1Tes 5, 16).
Je to právě nedostatek chvály, nedostatek vnitřní radosti, radosti z Boha, který způsobuje, že na věřících není vidět odlesk Boží slávy. Ale my jsme byli stvořeni a vykoupeni k tomu, abychom se stali chválou jeho slávy. Vyjadřujeme to ve svých postojích, ve svém chování, ve svých reakcích na různé situace. Vyjadřujeme to i sdílením víry s ostatními, ve svých svědectvích. Je přirozené, že se před druhými stydíme nebo dokonce bojíme poodhalit své nitro, nějak se projevit, říci něco nahlas, mnohokrát se s druhými srovnáváme, říkáme si, že bychom to nedokázali tak říci, a proto raději neříkáme nic. Ale nejde přece o to, co si o nás pomyslí lidé, ale o vyjádření vztahu lásky k Bohu. Pamatuji se na svou první modlitbu ve sboru nahlas před mou maminkou. Dříve nebylo zvykem nahlas se modlit, modlitba byla považována za intimní záležitost – vejdi do svého pokojíku. Tyto intimní modlitby jsou důležité, ale společná modlitba, ať už prosby, díky, chvály jsou důležité pro společenství, aby k tomu i další mohli říci své amen, společná modlitba má své zaslíbení: Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich. Mt 18, 19–20. Musela jsem se přemluvit, že to přece říkám Bohu, ne mámě. Teď už vím, že když se překoná prvotní ostych, Pán pomůže. Doporučuje se i připravit si modlitbu doma, a pak ji ve společenství přednést nebo přečíst.
Ještě citace z článku Jana Šnejdara: „K lepší orientaci nám může prospěti rozdělení na modlitbu díků a modlitbu chvály. Při děkování vyjadřujeme vděčnost Bohu za to, co pro nás dělal a dělá, ve chvále je pozornost zaměřena na Boha samotného, na jeho vlastnosti. Chvála pak často přechází do uctívání, kdy naše lidská aktivita pomalu utichá, slov ubývá a iniciativy se ujímá Bůh. Takto je chvála vejití do Boží přítomnosti, otevření se Božímu svobodnému působení mezi námi, “živnou půdou” pro projevy Ducha – charizmata. Tento postup skrze dveře díků ke chvále a uctívání je výstižně popsán v Žalmu 100: “Vstupte do jeho bran s díkůvzdáním, do nádvoří jeho s chvalozpěvem” (Ž 100, 4). Z tohoto můžeme vidět, že chvála není pouze naše činnost vyvíjená směrem k Bohu, ale že jde také o Boží aktivitu vůči nám. Ve chvále dáváme prostor živému Bohu a počítejme s tím, že se s ním jako s živým můžeme setkat, neboť Pán “trůní” v našich chvalách jak praví Žalm 22: “Ty jsi ten Svatý, jenž trůní obklopen chválami Izraele” (Ž 22, 4).“
Co říci na závěr? Pán Ježíš přišel na zem, Slovo se stalo tělem, z Jeho plnosti jsme byli obdarováni milostí za milostí. Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. Chvalme Ho z celého srdce, ze vší své mysli, ze vší své síly. Amen.
4. ledna 2015