První čtení z Písma: Genesis 2, 15–17; 3, 1–7 Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil. A Hospodin Bůh člověku přikázal: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“ Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: »Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.«“ Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi.
Druhé čtení z Písma: Římanům 5, 12–19 Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili. Hřích byl ve světě už před zákonem, ač se hřích nezapočítává, pokud není zákon. Smrt však vládla od Adama až po Mojžíše i nad těmi, kdo hřešili jiným způsobem než Adam. On je protějšek toho, který měl přijít. S milostí tomu však není tak jako s proviněním. Proviněním toho jediného, totiž Adama, mnozí propadli smrti; oč spíše zahrnula mnohé Boží milost, milost darovaná v jediném člověku, Ježíši Kristu. A s darem milosti tomu není jako s následky toho, že jeden zhřešil. Soud nad jedním proviněním vedl k odsouzení, kdežto milost po mnohých proviněních vede k ospravedlnění. Jestliže proviněním Adamovým smrt se zmocnila vlády skrze jednoho člověka, tím spíše ti, kteří přijímají hojnost milosti a darované spravedlnosti, budou vládnout v životě věčném skrze jednoho jediného, Ježíše Krista. A tak tedy: Jako jediné provinění přineslo odsouzení všem, tak i jediný čin spravedlnosti přinesl všem ospravedlnění a život. Jako se neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšníky, tak zase poslušností jednoho jediného mnozí se stanou spravedlivými.
Evangelium: Matouš 4, 1-11 Ježíš byl Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl. Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby.“ On však odpověděl: „Je psáno: Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“ Tu ho vezme ďábel do svatého města, postaví ho na vrcholek chrámu a řekne mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno: Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen!“ Ježíš mu pravil: „Je také psáno: Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.“ Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu a řekne mu: „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“ Tu mu Ježíš odpoví: „Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.“ V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho.
Milí bratři a sestry, pokoj vám!
Dnešní první postní neděli máme k zamyšlení tři velmi hutné texty, z nichž každý by si zasloužil samotné podrobné probrání. Ale věřím, že s modlitbou v srdci si dnes odneseme z Božího slova to, co potřebujeme slyšet pro právě začínající postní dobu.
Začneme hned od Adama. Bůh stvořil člověka a postavil ho nevinného do nádherného prostředí zahrady Eden. Význam hebrejského slova „Eden“ je „potěšení, radost“. Adam a Eva žili na nádherném místě, kde jim bylo dobře, byli tam s Bohem. S Božím požehnáním zahradu obdělávali a střežili. Za pokrm dostali ovoce všech stromů až na jeden, který byl zkušebním kamenem poslušnosti a oddanosti. Byla to vlastně přiměřená, jednoduchá zkouška, nesměli jíst ze stromu poznání dobrého a zlého. Bůh je tím chtěl chránit, nechtěl, aby poznali smutek, bolest, zlé věci. Člověk si nemůže sám určovat hranici mezi dobrem a zlem – tu stanovuje Bůh. Člověk nesmí chtít poznat na vlastní kůži zlo, protože to jej přivede do záhuby. Pro semitské prostředí „poznání“ není totiž v prvé řadě otázkou rozumu nebo činnosti, ale spíš osobní zkušenosti. Boží příkaz tedy sledoval život a štěstí. Člověk si proto měl svobodně zvolit poslušnost a uznat, že ho tak sám Stvořitel zve k navázání zvláštního životního vztahu lásky.
Zakázaný strom tedy zůstává uprostřed ráje a jeho jediným strážcem je Boží výstraha. Právě sem, do této situace, se vkrádá zlo. Biblický text naznačuje, že podstatou zla není pouze nějaké špatné rozhodnutí, ale tvor, který k této volbě lstivě pobízí. Tento had zkresluje Boží slovo, aby představil Boží příkaz jako něco absurdního. Zpochybňuje Boží dobré úmysly a docílí toho, že nejprve Eva a po ní Adam si svobodně zvolí neposlušnost. Za tento hřích neposlušnosti musí nést těžké následky – propadli tělesné i duchovní smrti, před kterou je Bůh varoval.
A tak první otec lidstva – dávný Adam – jediným zlým skutkem uvrhl celé lidstvo do hříchu a smrti. Každý člověk si nese ve svém nitru jako dědičnou zátěž prvotní hřích. Přestože jsme byli stvořeni k životu ve společenství s Bohem a v dokonalé svatosti, nyní musíme bez ustání bojovat s pokušením ke zlému.
A tady se dostáváme k události, kdy byl pokoušen Pán Ježíš. Bylo to ihned po křtu, kdy se z nebe ozval hlas: Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil. Tím ale Pán Ježíš nepřestal být člověkem, ale právě jako člověk byl podroben zkouškám. Písmo hovoří, že Duch vedl Ježíše na poušť, aby se tam 40 dní modlil a postil. Po čase ďábel předložil hladovému a unavenému Ježíši tři různá pokušení. V nich chtěl Ježíše přesvědčit, aby byl jiným Mesiášem než tím, k jakému ho povolal jeho nebeský Otec. V prvním pokušení – proměnit kameny na chléb – chtěl ďábel Ježíše přesvědčit, aby se stal Mesiášem, který pouze uspokojuje bezprostřední touhy lidí. V druhém pokušení – seskočit z hradeb chrámu, aby ho zachytili andělé – vyzval Ježíše, aby se stal okázalým a velkolepým Mesiášem. A v třetím pokušení – získat nadvládu nad celým světem tím, že se mu pokloní – chtěl satan změnit Ježíše na Mesiáše, který se podřídí jeho démonské vládě. V každém z pokušení vidíme, že ďábel chce změnit Ježíše na něco jiného, než co zamýšlel Bůh. Právě to chce ďábel učinit také v nás.
Povšimněme tří věcí:
1. Pokušení přichází ve chvíli, kdy je člověk slabý – Ježíš byl hladový a neměl moc síly
2. Pokušení chce člověka vzdálit od Boha – byla pokoušena Ježíšova důvěra a poslušnost Otci
3. Nepokouší Bůh. Zde to byl ďábel, ale třeba v listu Jakubově je to žádostivost: Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí. Žádostivost pak počne a porodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt. (Jk 1, 13–15).
A ještě si povšimněme toho, že skutečně věřící člověk není již pokoušen základními životními hříchy – chamtivostí, cizoložstvím, násilím, krádežemi a podobně. Pokušení těch, kteří touží přiblížit se blíž Pánu, budou víc podobná těm, která snášel Kristus. Budou se dotýkat poslušnosti Boha a závislosti na Jeho slově. A pokud se to týká nás, tak Satan dělá všechno, co je v jeho moci, aby nás pokoušel. Chce nás odvrátit od Božího plánu pro náš život. Bude se snažit podkopat, zničit naše povolání a přesvědčit nás, že Boží přijetí a požehnání na našem životě je lež.
Pán Ježíš ďáblův útok odráží biblickým slovem, nehledá oporu sám v sobě, nemobilizuje veškeré své síly – aspoň v textu o tom nic není napsáno. Ani nehledá pomoc u nějakého duchovního rádce. Hledá odpověď v Božím slovu. A proto je i pro nás dnešní příběh pobídkou k tomu, abychom se snažili svůj život pořádat podle Božího slova, abychom hledali odpovědi na své otázky v Bibli. Abychom se účastnili se biblických hodin, abychom Bibli znali, četli si v ní, aby nám byla oporou na nejrůznějších rozcestích a křižovatkách života. Abychom skrze ni rozpoznávali, co nám přináší život, a nešli cestou trápení. Abychom rozpoznávali pokušení, která nám ďábel nastražuje, a vítězně zkouškami procházeli, jako jimi prošel Pán Ježíš. Ukázal nám na sobě, že je možné se jim bránit – s Boží pomocí.
Vítězství Pána Ježíše nad pokušitelem je vlastně prvním vítězstvím člověka nad ním. Život a dílo Pána Ježíše bylo prakticky uskutečněno poslušností vůči Bohu. V listu do Filip čteme: … sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. A tady se vrátíme k našemu druhému čtení z dopisu Římanům: „Jako jediné provinění přineslo odsouzení všem, tak i jediný čin spravedlnosti přinesl všem ospravedlnění a život. Jako se neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšníky, tak zase poslušností jednoho jediného mnozí se stanou spravedlivými.“ (Ř 5, 18–19)
Bůh neměl žádnou povinnost nás zachránit, vždyť Adama předem varoval. Adam propadl smrti a s ním smrti propadlo celé lidstvo. Ale Bůh je tím největším vyjádřením lásky. On je láska. A On je milostivý. A právě proto se stal člověkem, vytrpěl tu hrůzu lidskosti zakončenou děsivou smrtí, aby nás zachránil pro věčnost. Nabízí, že nám odpustí jak ten Adamův, tak i všechny naše hříchy, ať jsou jakékoli. Ale poslyšme ještě jeden verš z dopisu Římanům: Jestliže proviněním Adamovým smrt se zmocnila vlády skrze jednoho člověka, tím spíše ti, kteří přijímají hojnost milosti a darované spravedlnosti, budou vládnout v životě věčném skrze jednoho jediného, Ježíše Krista.“ (v. 17) Boží nabídka je totiž velmi osobní a není automatická pro celé lidstvo. Člověk musí tu hojnou Boží milost a Jím darovanou spravedlnost přijmout. Přijímejme tedy hojnost milosti a darovanou spravedlnost. Chvalme Pána, že za nás trpěl, naši vinu vzal na sebe, a tak nám dal naději na život s Ním. A modleme se za ty, kteří tuto milost ještě nepřijali, aby také oni mohli být zachráněni. Amen.
První neděle postní 9. března 2014