První čtení z Písma: Skutky 2, 42-47 Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. Všech se zmocnila bázeň, neboť skrze apoštoly se stalo mnoho zázraků a znamení. Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse.
Druhé čtení z Písma: 1. Petrův 2, 19–25 V tom je totiž milost, když někdo pro svědomí Bohu snáší bolest a trpí nevinně. Jaká však sláva, jestliže budete trpělivě snášet rány za to, že hřešíte? Ale budete-li trpělivě snášet soužení, ač jednáte dobře, to je milost před Bohem. K tomu jste přece byli povoláni: vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. On »hříchu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest«. Když mu spílali, neodplácel spíláním: když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě. On »na svém těle vzal naše hříchy« na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti. »Jeho rány vás uzdravily«. Vždyť jste »bloudili jako ovce«, ale nyní jste byli obráceni k pastýři a strážci svých duší.
Evangelium: Jan 10, 1–10 Ježíš řekl: „Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale přelézá ohradu, je zloděj a lupič. Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. Vrátný mu otvírá a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když je má všecky venku, kráčí před nimi a ovce jdou za ním, protože znají jeho hlas. Za cizím však nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají.“ Toto přirovnání jim Ježíš řekl; oni však nepochopili, co tím chtěl říci. Řekl jim tedy Ježíš znovu: „Amen, amen, pravím vám, já jsem dveře pro ovce. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči. Ale ovce je neposlouchaly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti.“
Milí bratři a sestry, pokoj vám.
Pro dnešní bohoslužbu nám kazatelský plán předkládá tři biblické texty, tři příběhy. V prvním čtení vidíme obraz krásného společenství prvotní církve. Kristovi učedníci vytrvale poslouchají učení apoštolů, jsou spolu, modlí se, jsou svorní, dělí se o vše s radostí a upřímným srdcem. Chválí Boha a jsou všemu lidu milí.
Druhé čtení je o utrpení. Nejen o utrpení Páně, ale i o utrpení a soužení učedníků, při kterém však na nich spočívá Boží milost, jsou obráceni k pastýři a strážci svých duší.
Evangelium pak nás uvádí do obrazu ovčince, kde se o své ovečky stará dobrý pastýř, zná je všechny, volá je jménem, s ním mohou bezpečně vycházet i vcházet. Ovčinec má dveře, kdo jimi vejde, bude zachráněn, bude mít život v hojnosti. A Pán Ježíš zdůrazňuje: Já jsem dveře, dokonce to říká dvakrát za sebou.
Jak jsou dveře důležité, poznala i holčička z dětských příběhů o Loudalce. Vzorně poslouchala, když její tatínek četl večer z Bible o Pánu Ježíši, a hned potom se zeptala: „Víte, co je divné? Že Pán Ježíš o sobě řekl: Já jsem dveře! Mně by se víc líbilo okno,“ „A jak tě to napadlo?“ zeptala se maminka. „Prostě se mi okno líbí víc než dveře. A ještě ke všemu babička často říká, že má „okno“ a ty to, mami, taky někdy říkáš, ale jen málokdy.“ „Jenže dveře jsou moc důležité,“ řekl tatínek. Holčička o tom přemýšlela ještě večer v postýlce a nemohla usnout. Pak se jí zdál sen: Zdálo se jí, že šla unavená ze školy domů, ale jejich dům byl nějaký divný. Neměl žádné dveře. Hledala je, chodila několikrát kolem dokola, ale opravdu dveře chyběly. Jen okna, ale ta byla tak vysoko a byla zavřená. Už měla hlad, bylo jí venku zima, protože zrovna pršelo, a navíc jí bylo samotné venku smutno a už se dělala tma. Bouchala do stěny, škrabala na omítku, plakala, ale nic to nepomohlo. Nemohla dovnitř, protože dům neměl dveře. Strachy se nakonec vzbudila. Honem utíkala za maminkou a vzbudila ji také a honem jí pověděla ten zlý sen. Maminka ji uklidnila, ale přece jen hned v noci se musely jít podívat dolů, jestli jejich dům má dveře. A teprve když holčička uviděla, že dveře jsou na svém místě, moc se jí ulevilo. „Ty dveře jsou opravdu moc důležité, taťka měl pravdu,“ řekla nakonec holčička. A tatínek ráno k tomu dodal: „Teď už víš, proč Pán Ježíš o sobě řekl, že je dveřmi. Právě tak je On pro nás důležitý, abychom mohli k Pánu Bohu do nebe. Bez něj by to zkrátka nešlo. Když lidé Pána Boha neposlouchali a odešli od něj, tak to s nimi bylo podobně. Do nebe nikdo nemohl sám najít cestu. Jen čekali a čekali. Až Pán Ježíš ty dveře do nebe pro nás udělal.“ A holčička byla celý den spokojená, protože už ví, jak je to s těmi dveřmi.
Ano. Dveře jsou důležité, a Pán Ježíš sám říká, že je dveřmi pro ovce, dveřmi do ovčince. Ovčinec bylo místo, buď stavení, nebo třeba jenom samotná ohrada, kam pastýři vodili ovce na noc, aby byly pohromadě a v bezpečí. Někdy to býval jednoduchý přístřešek nebo jeskyně, kam se ovce mohly schovat před případným deštěm. Jak moc bezpečné místo to opravdu bylo, záleželo především na pastýři, na jeho bdělosti a odvaze. Každý opravdu velký ovčín míval v době Pána Ježíše také svého správce, jednoho z pastýřů, který dělal vrátného. Pastýři tam vodili na noc svá stáda a ráno si pro ně přicházeli. Takový vrátný měl velkou zodpovědnost, míval v noci na starosti několik stád najednou, proto spával u vchodu. V podobenství Pána Ježíše je tento vrátný vlastně vchodem, dveřmi do ovčince. Na něm záleželo, koho pustí dovnitř, a koho ven. A právě k těmto dveřím, k tomuto vchodu přirovnává Pán Ježíš sám sebe.Nikdo zlý skrze Něho nemůže vstoupit. On je strážcem naší duše, jak jsme četli v Petrově dopise, hlídá naše vycházení i vcházení, jak je psáno v Ž 121, 7–8 verš: Hospodin tě chrání ode všeho zlého, on chrání tvůj život. Hospodin bude chránit tvé vycházení a vcházení nyní i navěky.
Zde na zemi před Pánem Ježíšem nebo lépe řečeno skrze Něj, skrze modlitbu, vycházíme ráno do práce, do školy, do sboru, za dobrou pastvou, za vším co potřebujeme k živobytí. Skrze Něho, jakoby skrze bránu zase vcházíme do našeho odpočinku, do našeho domova. On je ale především dveřmi, bránou spásy, jak poznala holčička z našeho vyprávění, nebeskou bránou. Skrze Něj můžeme vejít tam, kde je naše záchrana, kde najdeme pokoj, kde můžeme spočinout, odpočinout si od všeho, co nás trápí. Je dveřmi do nebeského království, dveřmi do ráje. Tyto dveře jsou pro nás otevřeny již tady ve světě, jimi můžeme vcházet tam, kde najdeme útočiště pro naše zneklidněné srdce, kde prožijeme záchranu, bezpečí. A kterými pak můžeme zase vycházet zpátky, zde do světa, kde běžně žijeme, a kde nacházíme živobytí.
Pán Ježíš je ale nejen dveřmi, je zároveň také pastýřem, který své ovečky z ovčince vyvádí ven. Vraťme se proto k našemu podobenství. Ve společné ohradě se ovce různých pastýřů mezi sebou pomíchaly. Ráno vrátný otevírá ovčinec a přicházejí jednotliví pastýři a volají své ovce. A ovce běží každá za svým pastýřem, protože zná jeho hlas. Nedocházelo k tomu, že by nějaká ovce šla za cizím pastýřem. Bezpečně znaly hlas toho svého. I když přes noc byly pomíchané, ráno se každé stádo vydalo na pastvu se svým pastýřem. Co nám tím Pán chce říct? Ti, kdo jsou skutečně Jeho ovcemi, rozeznají Jeho hlas od ostatních hlasů, které k nim doléhají.
Když jsem hledala na internetu, co k tomuto tématu říkají vykladači, našla jsem stránku odpovědí na biblické otázky (http://www.gotquestions.org/Cesky/). Otázka zněla: Jak mám poznat Boží hlas? Poslechněte si, jaká je odpověď:
Odpověď na tuto otázku hledal v průběhu staletí nespočet lidí. Samuel slyšel Boží hlas, ale nepoznal jej, dokud mu neporadil kněz Eli (1 Samuel 3, 1–10). Gedeonovi se Bůh ukázal ve fyzické podobě, přesto ale pochyboval o tom, co slyšel, a to do té míry, že se dožadoval znamení, a to dokonce třikrát (Soudců 6, 17–22, 36–40). Když se snažíme slyšet Boží hlas, jak víme, zda k nám skutečně mluví Bůh?
Musíme nejprve říct, že máme něco, co Gedeon a Samuel neměli. Máme celou Bibli, inspirované Boží slovo, které můžeme číst, studovat a rozjímat nad ním. Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je nanejvýš užitečné. Vyučuje nás a usvědčuje, napravuje a vychovává ve spravedlnosti, aby byl Boží člověk dokonale připraven a vybaven ke každému dobrému dílu. (2 Timoteovi 3, 16–17). Máme-li nějakou otázku či stojíme před rozhodnutím, měli bychom si nejprve najít, co k tomu říká Bible. Bůh nás nikdy nepovede ani nenasměruje tak, aby to bylo v protikladu s tím, co nás učí nebo nám slibuje ve svém Slovu (Titovi 1, 2).
Za druhé, abychom slyšeli Boží hlas, musíme jej poznat. Ježíš řekl: Mé ovce slyší můj hlas a já je znám a následují mě. (Jan 10, 27). Ti, kteří slyší Boží hlas, Bohu patří – to jsou ti, kteří byli spaseni Jeho milostí skrze víru v Ježíše Krista. To jsou ovce, které slyší Jeho hlas a poznají Ho, protože Jej znají jako svého pastýře a ví, jaký má hlas. Pokud tedy máme poznat Boží hlas, musíme Mu patřit.
Za třetí, Jeho hlas poznáme, když trávíme čas v modlitbách, studiu Bible a tichém rozjímání nad Jeho slovem. Čím více času trávíme v blízkosti Boha a Jeho slova, tím je pro nás snadnější poznat Jeho hlas a to, jak nás vede. Zaměstnanci bank se učí rozeznávat padělky tak, že studují pravé bankovky tak důkladně, že potom padělek odhalí téměř hned. Podobně i my bychom měli znát Boží slovo natolik, že když k nám Bůh mluví nebo nás vede, bude nám jasné, že to je opravdu Bůh.
Bůh k nám mluví proto, abychom rozuměli pravdě. Přestože Bůh může k lidem promlouvat slyšitelným hlasem, mluví hlavně skrze své Slovo a někdy také skrze Ducha svatého k našemu svědomí, skrze okolnosti nebo skrze ostatní lidi. Tím, jak porovnáváme to, co slyšíme, s pravdou Písma, se učíme poznávat Jeho hlas.
Tolik webová stránka. Myslím, že vystihuje přesně to, co si máme dnes zdůraznit: Moje ovce slyší můj hlas. To stačí, to je důležité. Můžeme k tomu dodat: Aby ovce znaly můj hlas, musí znát mne, číst mé slovo, být se mnou, a já je povedu světem, povedu je do světa tam, kde by měly být, ať se nebojí, jen důvěřují, jsem opravdu dobrý pastýř, položil jsem život za své ovečky, dávám jim jméno, znám je líp než ony samy sebe. Jsme Kristovy ovečky, slyšíme Jeho hlas? Jeho hlas je tichý a náš problém není v tom, že by Bůh nemluvil, náš problém je ten, že nedovedeme Boží hlas rozeznat mezi hlasy, které jsou okolo nás a mluví k nám. Když jsme se stali Božími dětmi, nepřestali jsme slyšet a vnímat hlasy, které k nám doposud mluvily, ale k těm hlasům přibyl jeden, nový, neznámý a ke všemu ještě tichý. Abychom mohli vykonat to, co máme, abychom mohli jít v Jeho šlépějích, musíme se naučit Boží hlas slyšet a rozpoznat. Kéž nám k tomu pomáhá Boží slovo, Boží duch a Boží lid – společenství církve Kristovy. Amen.
Třetí neděle po velikonocích 4. května 2014