Izajáš 35, 1–10 Poušť i suchopár se rozveselí, rozjásá se pustina a rozkvete kvítím. Bujně rozkvete, radostně bude jásat a plesat. Bude jí dána sláva Libanónu, nádhera Karmelu a Šáronu. Ty uzří slávu Hospodinovu, nádheru našeho Boha. Dodejte síly ochablým rukám, pevnosti kolenům klesajícím. Řekněte nerozhodným srdcím: „Buďte rozhodní, nebojte se! Hle, váš Bůh přichází s pomstou, Bůh, který odplácí, vás přijde spasit.“ Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých. Tehdy kulhavý poskočí jako jelen a jazyk němého bude plesat. Na poušti vytrysknou vody, potoky na pustině. Ze sálající stepi se stane jezero a z žíznivé země vodní zřídla. Na nivách šakalů bude odpočívat dobytek, tráva tam poroste jako rákosí a sítí. Bude tam silnice a cesta a ta se bude nazývat cestou svatou. Nebude se po ní ubírat nečistý, bude jen pro lid Boží. Kdo půjde po této cestě, nezbloudí, i kdyby to byli pošetilci. Nebude tam lev, dravá zvěř na ni nevstoupí, vůbec se tam nevyskytne, nýbrž půjdou tudy vykoupení. Ti, za něž Hospodin zaplatil, se vrátí. Přijdou na Sijón s plesáním a věčná radost bude na jejich hlavách. Dojdou veselí a radosti, na útěk se dají starosti a nářek.
Milí bratři a sestry, pokoj vám.
Pro letošní rok nejsou zadány texty pro adventní pobožnosti, ale běžně se doporučuje zaměřit se na starozákonní texty příslušné neděle. Na exegetickém semináři jsme dostali podrobně zpracovaný text 35. kapitoly proroka Izajáše, proto bych se ráda spolu s vámi nad ním zamyslela. Celou kapitolku tvoří 10 veršů a dá se rozdělit na tři části. V prvních dvou verších je to změna prostředí, v dalších dvou je výzva ke změně a v dalších už je změna charakteru života.
První dva verše tvoří pozadí nádherného obrazu – změny pouště. Je to jedna skutečnost, jedna změna, ale popsána několikrát, abychom si ji dostatečně uvědomili. V hebrejském textu se nacházejí tři slova s podobným významem: poušť, suchopár a step. Tato proměněná poušť je zosobněna a vyzvána k radosti. Velké množství sloves – rozveselit se, zaradovat se, zajásat, vykvést, zaplesat, zavýskat – vyjadřuje proměnu, kterou vnímá lidský zrak i sluch. Prorok vidí, že poušť nejen kvete, ale podobá se pohoří Libanon s jeho příslovečně mohutnými cedry, připomíná pohoří Karmel s vinicemi, sady, olivovými a piniovými háji, je obdařena i nádherou kvetoucí šáronské přímořské nížiny. Z výchozího obrazu suchopáru se stává obraz krásy a nádhery. Ten suchopár je vlastně metafora, obrazné přirovnání pro život Božího lidu, Izraele, ale je to i obraz církve. Tuto situaci, tuto skutečnost bychom si měli připomínat právě v adventu. Boží lid jako poušť a suchopár. Ale u této situace se nezůstává, sklíčenost a vyprahlost je prolomena, něco se děje, poušť i suchopár se mění, rozkvétá, bujně pučí. Ale není to samo sebou, je to Boží dílo. Tam, kde bylo pusto a prázdno, vnáší život, zachraňuje, co bylo určeno k zániku. Ti, kdo to vidí, rozpoznávají Hospodinovo působení, vidí Jeho slávu, nádheru našeho Boha.
A právě této komunitě, která vidí zázračnou změnu a rozpoznává Hospodinovu slávu, jsou určeny další výzvy, vlastně jsou to dva rozkazy! Výzva k jednání a výzva k mluvení, návod, jak máme jednat, jak máme mluvit. „Dodejte síly ochablým rukám, pevnosti kolenům klesajícím. Řekněte nerozhodným srdcím: „Buďte rozhodní, nebojte se! Hle, váš Bůh přichází s pomstou, Bůh, který odplácí, vás přijde spasit.“ Dodejte sílu, pevnost, vzchopte se, vzdorujte, posilujte, podporujte, upevňujte! Pomáhejte novou situaci nastolit, přenést vizi do života! Když Izajáš volá posilovat ochablé ruce a podlomená, klopýtající, potácející se, upadlá kolena, pak očekává, že ti, kterým se otevřel výhled, si jej nebudou nechávat pouze pro sebe, ale budou jej sdílet s těmi, kteří jej potřebují slyšet, tj. s těmi, kteří již nemají sílu ani jednat, protože jsou vnitřně oslabeni. Povzbuzujte k solidaritě, říká vlastně: nestarejte se jen sami o sebe. Zasazujte se o to, aby se druzí lidé nevzdali a aby neklesli. Zachovejte výhled do budoucnosti sobě i druhým navzdory všemu. Podpírejte se navzájem. (A Izajáš není sám, kdo takto působí na své okolí. Dvěma z těchto sloves povzbuzuje i Mojžíš (i Hospodin 5 Moj 31,23) Jozueho k přijetí těžkého úkolu (5 Moj 31,7. Joz 1,6-7.9.18). Stejně Mojžíš (5 Moj 31,6), Jozue (Joz 10,25), Chizkijáš (2 Par 32,7) i žalmista (Ž 27,14. 31,25) povzbuzuje Izraelce a David Šalamouna (1 Par 22,13. 28,20)).
Výzva k této odvaze by měla být dobře odůvodněna. Prorok poukazuje na Boží přítomnost a Boží jednání: Hle, váš Bůh přichází s pomstou, Bůh, který odplácí, vás přijde spasit.
Ovšem když říká Izajáš, že Bůh náš přichází s pomstou, odplatou, znamená to soud. To znamená chvíli, kdy bude zjeveno, co je pravda a lež. Ale i to patří k naší naději. Proto se na příchod Páně těší spravedliví, zejména ti, kteří trpí. A právem se toho příchodu mohou hrozit svévolníci, pokrytci. Ale je-li řeč o pomstě, musíme dávat velký pozor. Především si uvědomit, že ta pomsta a odplata, o které Izajáš mluví, neplatí jen těm druhým. Někomu, o kom my si myslíme, že by to měl od Pána Boha pěkně schytat. Nemylme se, ta slova patří stejným adresátům, jako ty předchozí obrazy spásy: nám. Ta slova milosti a slova soudu mají stejného adresáta. Ale ta pomsta, odplata Boží neznamená předně nebo pouze, že každý dostane od Hospodina trest za to, co kdy udělal špatně. Protože hned následuje další věta: přijde vás spasit. Spasit, ne odsoudit. Spasí vás. Bůh přináší odplatu, především však záchranu svému lidu, který potřebuje pomoci.
A pak přichází poslední část kapitoly – změna charakteru života. Ti, za něž Hospodin zaplatil, se vrátí. Přijdou na Sijón s plesáním. A radost věčná bude na jejich hlavách. Tedy dost podivná odplata a dost podivná pomsta. Podivná a zvláštní zvěst. Ten suchopár, poušť se rozveselí, pustina se rozjásá, rozpučí se kvítím, oči slepých budou otevřeny, jazyk němého bude plesat, chromý bude skákat jako jelen a Boží lid půjde po cestě, po silnici svaté vstříc svému setkání s Bohem a dojde tam s plesáním a radostí věčnou bude ověnčen. To jsou adventní obrazy, o tom, že Bůh náš přichází s pomstou a spasí nás. Ti, za něž Hospodin zaplatil, dojdou veselí a radosti. Na útěk se dají starosti a nářek.
Toto adventní poselství však není určeno jen lidem věřícím, jak by se snad mohlo zdát. V Ježíši Kristu přišel Bůh na pomoc všem lidem bez rozdílu. Chce, aby všichni lidé byli spaseni a ke známosti pravdy přišli. V Izajášově proroctví je nabízena alternativa k těm našim cestám, které nevedou k dobrému cíli, jak se o tom znovu a znovu přesvědčujeme. Až příliš často čteme a slyšíme zprávy, které dokládají, jak velkou moc má ten Zlý v tomto světě. Ale ta dobrá cesta má zaslíbení. Kdo půjde po této cestě, nezbloudí, i kdyby to byli pošetilci, pokračuje text. Bratří Kraličtí to překládají tak, že po té cestě jdoucí i nehloupější nezbloudí. Slyšíme odtud nádherné ujištění, že ta cesta je pro všechny bez rozdílu, zcela srozumitelná a zbohacující. Pro vzdělané i nevzdělané, pro chytré i méně chytré.
Nestačí však jen o této cestě vědět, je třeba na ni vstoupit A po ní jít. Teprve pak se může člověk sám přesvědčit, jak dobrá je to cesta. To je smyslem toho, co je v textu napsáno na závěr. Je zde naznačen užitek, který okusí ti, po této cestě skutečně půjdou. Dojdou veselí a radosti a na útěk se dají starosti a nářek. Veselí a radost je něco, co si nemůžeme dát sami, co můžeme jen přijmout. Nemohou být nikdy cílem, jehož dosáhneme, když se za ním budeme pachtit. Jsou vždy důsledkem, se kterým se potkáme, když po této cestě skutečně půjdeme. Jsou jakousi „přidanou hodnotou“, abychom užili příměru z ekonomiky. Starosti a nářek jsou zajisté našim lidským údělem. Každý z nás by mohl o tom vyprávět a přece – to je adventní zaslíbení – se může stát, že se dají na útěk a my prožijeme moc Boží, která k nám přišla v Ježíši Kristu a nově přichází v Jeho slovu. To je advent, že už nejsme sami, že je na cestě s námi náš Pán. On nám nabízí cestu, na které – když ji pokorně a vděčně přijmeme – nebudeme bloudit. Amen.
Adventní pobožnost 18. prosince 2013