První čtení: Genesis 2, 18–24 I řekl Hospodin Bůh: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“ Když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve. Každý živý tvor se měl jmenovat podle toho, jak jej nazve. Člověk tedy pojmenoval všechna zvířata a nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř. Ale pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná. I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem. A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu. Člověk zvolal: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať ›muženou‹ se nazývá, vždyť z muže vzata jest.“ Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.
Druhé čtení: Židům 1, 1–4; 2, 5–12 Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky. On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem. Když dokonal očištění od hříchů, usedl po pravici Božího majestátu na výsostech a stal se o to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje jménem, které mu bylo dáno. Andělům Bůh také nepodřídil budoucí svět, o němž mluvíme, kdežto o Synu je na jednom místě řečeno: ›Co je člověk, že ho máš, Bože, na mysli, a Syn člověka, že na něj hledíš? Jen nakrátko jsi ho postavil níž než anděly, pak jsi ho korunoval ctí a slávou, všecko jsi podrobil pod jeho nohy.‹ Když mu tedy podrobil všecko, znamená to, že nezůstalo nic, co by mu nebylo podmaněno. Nyní ovšem ještě nevidíme, že by mu vše bylo podmaněno. Ale vidíme toho, který byl nakrátko postaven níže než andělé, Ježíše, jak je pro utrpení smrti korunován ctí a slávou; neboť měl z milosti Boží zakusit smrt za všecky. Bylo přirozené, že Bůh, pro něhož je vše a skrze něhož je vše, přivedl mnoho synů k slávě, když skrze utrpení učinil dokonalým původce jejich spásy. A on, který posvěcuje, i ti, kdo jsou posvěcováni, jsou z téhož Otce. Proto se nestydí nazývat je svými bratry, když říká: ›Budu zvěstovat tvé jméno svým bratřím, uprostřed shromáždění tě budu chválit.‹
Evangelium: Marek 10, 2–16 Tu přišli farizeové a zkoušeli Ježíše: ptali se ho, je-li muži dovoleno propustit manželku. Odpověděl jim: „Co vám ustanovil Mojžíš?“ Řekli: „Mojžíš dovolil napsat rozlukový lístek a propustit.“ Ježíš jim řekl: „Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal toto ustanovení. Od počátku stvoření ›Bůh učinil člověka jako muže a ženu; proto opustí muž svého otce i matku a připojí se ke své manželce, a budou ti dva jedno tělo‹; takže již nejsou dva, ale jeden. A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ V domě se ho učedníci znovu na tu věc ptali. I řekl jim: „Kdo propustí svou manželku a vezme si jinou, dopouští se vůči ní cizoložství; a jestliže manželka propustí svého muže a vezme si jiného, dopouští se cizoložství.“ Tu mu přinášeli děti, aby se jich dotkl, ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš uviděl, rozhněval se a řekl: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží. Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde.“ Objímal je, vzkládal na ně ruce a žehnal jim.
Milí bratři a sestry, pokoj vám!
Pro dnešní kázání máme k dispozici tři texty – starozákonní text z Genesis popisuje, jak Adam pracoval sám a neměl nikoho na pomoc, proto mu Bůh stvořil ženu a ustanovil jejich spojení. Nestvořil ji z prachu země, ale přímo z těla muže. A je ustanoveno: Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.
Z druhého textu – epištolního – se dovídáme, že k nám Bůh mluví ve svém Synu. Pán Ježíš je odleskem Boží slávy a výrazem Boží podstaty, nese všechno svým mocným slovem, nezůstalo nic, co by Mu nebylo podmaněno. Nyní to tady na zemi ještě není zjevné, ale právě vírou přijímáme to, co je neviditelné. Jak je pak psáno dále v ep. Židům: Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. (Židům 11, 1) Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají. (Židům 11, 6) Když Pán Ježíš dokonal očištění od hříchů, usedl po pravici Boží, pro utrpení smrti je korunován ctí a slávou, je dokonalým původcem naší spásy.
Ve třetím textu – evangelijním – vidíme tři situace.
Nejprve farizeje, představitele zbožnosti, jak Ježíše zkoušejí a přejí si přistihnout Ho při nějaké nesrovnalosti. Je dovoleno muži propustit manželku? Znají dobře Boží vůli, aby manželé zůstali spolu, ale také situace, kdy byly ženy zapuzovány. A On jim po rabínském způsobu odpovídá otázkou: Co vám ustanovil Mojžíš? Na jejich odpověď Mojžíš dovolil napsat rozlukový lístek a propustit. pak říká: Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal toto ustanovení. Od počátku stvoření ›Bůh učinil člověka jako muže a ženu; proto opustí muž svého otce i matku a připojí se ke své manželce, a budou ti dva jedno tělo‹; takže již nejsou dva, ale jeden. A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj! Pán Ježíš farizeům připomíná Boží slovo, které jsme slyšeli v našem prvním čtení, ale při tom konstatuje tvrdost lidského srdce a zdůrazňuje Boží vůli, aby člověk svévolně nerozděloval to, co Bůh spojil.
Pak vidíme učedníky, kterým to zřejmě není jasné, znovu se ptají, jak je to vlastně s tím manželstvím a rozlukou, a Ježíš jako jejich učitel trpělivě vysvětluje. Kdo propustí svou manželku a vezme si jinou, dopouští se vůči ní cizoložství; a jestliže manželka propustí svého muže a vezme si jiného, dopouští se cizoložství. K tomu bychom mohli ještě dodat, že totéž Pán Ježíš říkal na začátku svého působení v tzv. horském kázání, jen s upřesněním o smilstvu: Také bylo řečeno: `Kdo propustí svou manželku, ať jí dá rozlukový lístek!´ Já však vám pravím, že každý, kdo propouští svou manželku mimo případ smilstva, uvádí ji do cizoložství; a kdo by se s propuštěnou ženou oženil, cizoloží. (Matouš 5, 31–32)
A do třetice vidíme Ježíše rozhněvaného na učedníky, že zakazují lidem přinášet děti. Chce, aby k Němu přicházeli všichni, i děti. Dokonce je dává za příklad: Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde. Objímá děti, vzkládá na ně ruce a žehná jim.
Milí bratři a sestry, co si dnes z těchto textů máme odnést do svých životů?
Manželství je to jediné, co jsme si mohli odnést z ráje. Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ (Gn 1, 28)
To je úkol lidí, mít děti a starat se o zemi. Mít rodinu, která tvoří dobré zázemí pro výchovu dětí, která je základem společnosti. Tak to pro nás připravil Bůh. Ale současná doba nepodporuje tradiční rodinu. Lidé považují manželský svazek za instituci k uspokojování vlastních potřeb, a když jim tak neslouží, utíkají z ní. Anebo do manželství nevstupují, považují je za zbytečnou komplikaci života, ani děti nechtějí, nechtějí obětovat svůj čas, své peníze. Ale tak by to neměli dělat ti, kteří patří Kristu. I když jim třeba nebylo dáno mít vlastní rodinu, děti, mohou žít v dobrém manželství a v duchovní rodině církve. Mohou být duchovními otci a matkami, kterých je tolik zapotřebí.
Pán Ježíš by měl vládnout v našich životech, v našich manželstvích, v našich rodinách. Bez Něj není možný mír, pokoj, šalom v tom pravém slova smyslu. Varujme se před světem a jeho vášněmi. Neprosazujme svá ega, ale pokládejme jeden druhého za přednějšího sebe (Fp 2, 3). Máme tvrdá srdce, ale Pán je změkčuje svou láskou, když Ho do našeho srdce pustíme. Čistí nás, ořezává, dává sílu k udržení slibu, kterým jsme se v manželství zavázali, dává sílu dodržet manželskou smlouvu, neutíkat se k rozvodu.
V mimiškolce jsme s dětmi zpívaly písničku: Když Pán Ježíš bydlí s námi, táta radost má, postupně byli jmenováni všichni, kdo v rodině jsou: máma, děda, babi, bráška, sestra, mimi, v poslední sloce jsme zpívali: Když Pán Ježíš bydlí s námi, každý radost má. Ano, když Pán Ježíš bydlí s námi… Ale zveme ho do svých domovů? Necháme Ho působit v našich vztazích? Obávám se, že v tom ještě hodně selháváme.
Ale Jeho milost je velká, nechce, aby hříšník zahynul, ale aby činil pokání. Náš Pán vidí vše, ale nezasahuje hned, zasáhne, až uzná za vhodné. Zasáhne svým Slovem, slovem našeho bližního, situací, nemocí, zkouškou, ke každému mluví jinak, ale mluví k nám. Vede naši víru, je původcem naší spásy i průvodcem našeho života. V dopise Židům jsou v 11. kapitole vyjmenování svědci víry a pak ve 12. kapitole následuje výzva: Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu. Myslete na to, co všecko on musel snést od hříšníků, abyste neochabovali a neklesali na duchu. Ještě jste v zápase s hříchem nemuseli prolít svou krev. (Žd 12, 1–4) Milí bratři a sestry, nevíme, co nás čeká v budoucnu, víme jen, že naše budoucnost je v Božích rukách, že se nemusíme bát. Nejsme to my, kdo si Boha vyvolil, ale On si vyvolil nás a povede nás. Jsme Jeho lid, ovečky, které pase, je dobrý pastýř, který nás neopustí ve zlých časech. Působí v našich srdcích, že chceme a děláme to, co se Mu líbí (Fp 2, 13). Ukazuje nám naše selhání a dává příležitost k pokání a k nápravě. Kéž jsme opravdu jako ty malé děti, které důvěřují svým rodičům, přijímají s láskou jejich lásku a snaží se dělat to, co se jim líbí. Pán nás objímá, drží nad námi svou ruku a žehná nám. Amen.
4. října 2015