První čtení: Genesis 15, 1–6 Stalo se k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo: „Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ Abram však řekl: „Panovníku Hospodine, co mi chceš dát? Jsem stále bezdětný. Nárok na můj dům bude mít damašský Elíezer.“ Abram dále řekl: „Ach, nedopřáls mi potomka. To má být mým dědicem správce mého domu?“ Hospodin však prohlásil: „Ten tvým dědicem nebude. Tvým dědicem bude ten, který vzejde z tvého lůna.“ Vyvedl ho ven a pravil: „Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat.“ A dodal: „Tak tomu bude s tvým potomstvem.“ Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost.
Druhé čtení: Židům 11, 1–3.8–16 Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím. Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy, takže to, na co hledíme, nevzniklo z viditelného. Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde. Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlil ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení, a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh. Také Sára věřila, a proto přijala od Boha moc, aby se stala matkou, ačkoliv už překročila svůj čas; pevně věřila tomu, kdo jí dal zaslíbení. Tak z jednoho muže, a to už starce, vzešlo tolik potomků, jako bezpočtu je hvězd na nebi a jako je písku na mořském břehu. Ve víře zemřeli ti všichni, i když se splnění slibů nedožili, nýbrž jen zdálky je zahlédli a pozdravili, vyznávajíce, že jsou na zemi jen cizinci a přistěhovalci. Tím dávají najevo, že po pravé vlasti teprve touží. Kdyby měli na mysli zemi, z níž vykročili, měli možnost se tam vrátit. Ale oni toužili po lepší vlasti, po vlasti nebeské. Proto sám Bůh se nestydí nazývat se jejich Bohem. Vždyť jim připravil své město.
Evangelium: Lukáš 12, 32–40 Ježíš řekl: „Neboj se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království. Prodejte, co máte, a rozdejte to. Opatřete si měšce, které se nerozpadnou, nevyčerpatelný poklad v nebi, kam se zloděj nedostane a mol neničí. Neboť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce. Buďte připraveni a vaše lampy ať hoří. Buďte jako lidé, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, až přijde a zatluče na dveře. Blaze těm služebníkům, které pán, až přijde, zastihne bdící. Amen, pravím vám, že se opáše, posadí je ke stolu a sám je bude obsluhovat. Přijde-li po půlnoci, či dokonce při rozednění a zastihne je vzhůru, blaze jim. Uvažte přece: kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj, nedovolil by mu vloupat se do domu. I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se toho nenadějete.“
Milí bratři a sestry, pokoj vám!
Přejeme si pokoj, je to však pokoj, který zde ve světě nenalezneme, je to pokoj Boží, který najdeme jen tehdy, když jsme smířeni s Bohem, když jsme ospravedlněni. Jak říká apoštol Pavel: Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, Římanům 5, 1.
Ospravedlnění z víry. Jak zvláštně to zní. V našem prvním čtení jsme slyšeli: Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. Gn 15, 6 Čemuže to tehdy Abram uvěřil? Že bude mít potomků jako je hvězd na nebi, že je ani nebude možno spočítat. A to byl již téměř stoletý bezdětný stařec a jeho žena byla jen o něco mladší. Z lidského hlediska nemožné, a přece tomu Abram uvěřil, dostal nové jméno Abraham, což znamená Otec mnoha národů.
Abraham uvěřil Bohu. Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. Židům 11, 1 Také to zní zvláštně. Být si jisti tím, co nevidíme. Možná znáte citát z nápisu na zdi židovského ghetta „Věřím ve slunce, i když nesvítí, věřím v lásku, i když ji necítím, věřím v Boha, i když mlčí.“ Nebo další citát z knížky Antoina de Saint-Exupéryho Malý princ, tajemství lišky: „Správně vidíme jen srdcem, co je důležité, je očím neviditelné.“ V epištole Židům jsou uvedeni hrdinové víry, kteří věřili a těšili se na splnění zaslíbení, těšili se na nebeskou vlast. Zemřeli ve víře, i když se splnění slibů nedočkali, jak jsme četli v našem druhém čtení: Ve víře zemřeli ti všichni, i když se splnění slibů nedožili, nýbrž jen zdálky je zahlédli a pozdravili, vyznávajíce, že jsou na zemi jen cizinci a přistěhovalci. Tím dávají najevo, že po pravé vlasti teprve touží.
Když jsem si připravovala texty pro dnešní zamyšlení, dala jsem si do vyhledávače slovo „víra“. A v této souvislosti bych se s vámi chtěla podělit ještě o poměrně dlouhý, ale závažný text z druhé Pavlovy epištoly do Korintu: A proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme. Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy nám, kteří nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému. Viditelné je dočasné, neviditelné však věčné. Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama. Proto zde sténáme touhou, abychom byli oděni šatem nebeským. Vždyť jen když jej oblékneme, nebudeme shledáni nazí. Pokud jsme totiž v tomto stanu, sténáme pod těžkým břemenem, neboť nechceme, aby z nás bylo svlečeno naše pozemské tělo, nýbrž aby přes ně bylo oblečeno nebeské, aby to, co je smrtelné, bylo pohlceno životem. Ten, kdo nás k tomu připravil a dal nám již Ducha jako závdavek, je Bůh. Jsme tedy stále plni důvěry, neboť víme, že pokud jsme doma v tomto těle, nejsme doma u Pána – žijeme přece z víry, ne z toho, co vidíme. V této důvěře chceme raději odejít z těla a být už doma u Pána. Proto nám také nadevše záleží na tom, abychom se mu líbili, ať už odcházíme domů nebo zůstáváme v cizině. 2 K 4, 16–5, 9
Víra v Boha je dar, který je dán každému, kdo o něj prosí. Ale není to jen víra v Boha, ale hlavně víra, důvěra Bohu, důvěra v Jeho slovo, důvěra, že jsme pod Jeho ochranou, důvěra, že milujícím Boha všechno napomáhá k dobrému (Ř 8, 8) K dobrému životu víry nám pomáhá právě Boží slovo, Boží duch a Boží lid. Boží slovo a Boží duch nás povzbuzuje, potěšuje, napomíná, vyučuje. Ve společenství Božího lidu můžeme svou víru osvědčovat láskou. A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry. Galatským 6, 10
Cílem víry je spasení duší (1 P 1, 9), záchrana pro Boží království, které, jak vyznáváme, „zde na zemi se začíná a v Bohu své naplnění má.“ Život víry se projevuje láskou, službou, poslušností, věrností Tomu, komu jsme uvěřili. Apoštol Pavel dokonce říká A cokoli není z víry, je hřích. Ř 14, 23 Zde na zemi žijeme jako v cizině, svůj domov máme u Pána. C. S. Lewis to moc pěkně vyjadřuje přirovnáním, že žijeme v cizině a jako špioni chodíme v neděli do kostela naslouchat vysílání z domova. Těšíme se na to, že Pán Ježíš opět přijde, že přijde ve slávě. Jenže čas běží a stává se, že ve víře umdléváme, Pán s příchodem prodlévá, aby mohli být zachráněni ještě další lidé. Proto klade na srdce svým učedníkům, aby byli připraveni, aby jejich lampy hořely. Toto varování patří i nám, našemu malému stádci. Nemáme se bát, ale střádat své poklady v nebi, aby i tam bylo naše srdce, ne u pozemských věcí. Říká: I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se toho nenadějete.“ Buďte připraveni! Buď připraven! Abychom nedopadli jako řezník, o kterém vyprávěl Jan Werich jako vodník Čochtan. Řezníkovi přečuhovalo z kanoe břicho s opaskem a přezkou s nápisem Buď připraven. Čochtan nápis viděl ze dna rybníku a říká: „Tak jsem ho překlopil a on nebyl připravenej. No nemá to inzerovat, když to není pravda. Já jsem to nevěděl“ Naštěstí náš Pán ví, jak jsme na tom, jestli jsme připraveni, a pomáhá nám v naší cestě do Božího království. Jen nesmíme „usnout na vavřínech“, zůstat spokojeni s tím, co máme. Je to právě On, který vede naši víru od počátku až do cíle (Žd 12, 1). A je to právě naše víra, která přemáhá svět (1 J 5, 4) A proto: Držte pevně, čemu jste uvěřili, aby vás nikdo nepřipravil o věnec vítězů. Zj 3, 11 (SNC) Amen.
7. srpna 2016