Mat. 7, 28–29
Na počátku 16. stol. /1504/, pozval vzdělaný a snášenlivý saský kurfiřt, vévoda Friedrich Moudrý, do Wittenbergu z Vídně mladého nadaného malíře Lukáše Cranacha. Cranach se později stal oddaným a věrným přítelem Martina Luthera a reformace a vděčíme mu za věrné zpodobnění nejen Luthera, ale i Jiřího Melanchtona a ostatních současníků Lutherových. Náš reformátor Mistr Jan Hus to štěstí neměl. Ani Hus, ani Jeroným, ani Želivský, ač bychom si to byli přáli, nenalezli malíře, který by nám podobu zachoval. Všechny obrazy velkých postav naší minulosti jsou jen plodem fantasie umělců minulého století. U Luthera je tomu však jinak. Lukáš Cranach zanechal po sobě dokonce několik obrazů, na nichž je Luther zobrazen. Máme dokonce i jeho podobiznu z doby jeho zajetí na hradě Wartburgu. Lutherovi tehdy hrozila smrt jako kdysi Husovi, a proto ho jeho mocný ochránce, saský vévoda Friedrich, naoko se svými lidmi přepadl a unesl a ukryl na nedobytném Wartburgu. Luther tam potom v tichu komnaty překládal do němčiny Bibli. Přeložil ji mistrovsky. Němci ji používají až dodnes podobně jako my překlad kralický.
Poslední obraz Lutherův, jejž přítel Cranach namaloval těsně před reformátorovou smrtí a který je na zadní straně oltáře ve Wittenbergu, si odborníci zvlášť cení. V době mé nemoci mě přátelé z NDR poslali pro potěšení několik knih, a mezi nimi i sbírku reprodukcí uměleckých děl o tom, jak vypadá lidská tvář, je-li hluboce ponořena do modlitby či rozhovoru s Bohem. Je tam i tento zajímavý obraz. Je to vyobrazení křesťanského shromáždění, bohoslužeb. Na obraze je rozlehlá chrámová loď. Loď prostá, holá, nějak upomíná naši Betlémskou kapli. Vpravo na kazatelně Luther. Jednu ruku má na Bibli a druhou ukazuje na Krista. Uprostřed velký kříž s Ukřižovaným a vlevo jsou věřící. Mezi nimi i Lutherova manželka paní Kateřina a syn Jan a řada jeho přátel. Ženy sedí, muži stojí a všichni pozorně naslouchají. Na každé té tváři, obrácené ke Kristu, napětí a pozornost.
Odborníci si cení, že je na obraze Luther těsně před smrtí i všichni ti, kdo byli tak spjati s ním i s reformací, jež má u Luthera počátek. Ale já se domnívám, že pravá cena je v něčem jiném, a sice v tom, co je skutečné křesťanské shromáždění a jak má vypadat, co je jeho podstatou.
Středem shromáždění totiž není ani Luther jako kazatel a vykladač, ani naslouchající lidé, ale Kristus uprostřed. Ukřižovaný, na nějž kazatel ukazuje. Kazatel sice mluví. Z Bible mluví, o ni se opírá, ale lidé jakoby kazatele neviděli. Kristus jej zastiňuje. Velký, živý, v nadživotní velikosti a tak, jakoby právě nyní, před očima všech, za hříchy jejich umíral, jakoby on sám právě teď k nim mocně a silně promlouval. Ne kazatel, ale Kristus je středem celého shromáždění. Za ním se kazatel, byť to byl sám Luther, zcela ztrácí. A jako lidé nevidí kazatele, ale Krista, k němuž jim kazatel ukazuje, a okoušejí jeho mocnou, vše přemáhající přítomnost, tak zase naopak. Kazatel nemůže lidi, ani nejbližší, ženu a dítě, vidět jinak, než jak mu Kristus dovolí. Spatřuje je, maje před očima Krista. Vidí je v jeho světle a lidé, kteří naslouchají, neslyší hlas kazatele, ale hlas Kristův, slovo Boží. Na obraze je vidět, že v křesťanském shromáždění, kde je věrně zvěstován Kristus, se vždy stává to, co s těmi, kteří podle svědectví našeho textu ze závěru Horského kázání, naslouchali Pánu Ježíši na neznámé hoře v Palestině před 2 000 lety. „Když dokonal své řeči, převelmi se divili učení jeho, nebo učil je jako moc maje /od Boha/ a ne jako zákoníci.“ V původním textu čteme, že se jich zmocnil úžas, takový, jako když byli svědky vzkříšení. Bylo v tom i zděšení, že skrze něho promlouvá Bůh. Neboť přirozený člověk se vždy děsí, když se setkává s Boží skutečností.
Je mnoho křesťanů, údů různých církví, kteří se sice hlásí ke Kristu a k jeho církvi, ale do kostelů nechodí a shromáždění nenavštěvují. Zdá se jim, že to, co slyší v kostele, slyšet nepotřebují, že je to překonané. Podněty pro život čerpají z jiných zdrojů. Mnozí z nich se vůbec odvrátili. Není to nic nového. Za časů Pána Ježíše to nebylo jiné. My jsme si tu po řadu měsíců vykládali soubor jeho výroků, jež Matouš shrnul do 5–7 kapitoly a jež nazýváme Kázání na hoře. Tehdy, když Pán Ježíš usedal, obklopen zástupy, aby je vyučoval, také jich nebylo mnoho. A byli to lidé prostí, ničím nevynikající, obyčejní. Svět, zvláště ten mocný svět, o něm nic nevěděl a ani vědět nechtěl. Kdyby někdo tehdy řekl, že tam na té neznámé hoře se děje něco nesmírně důležitého, že se tam otvírá nový Boží svět, počíná dílo spasení světa, jen by se mu vysmáli. V římském senátu, v legiích, jejichž vůdcové zápasili o moc nad světem, tam proudil jiný život, tam se dělo něco, co strhovalo pozornost světa. To, co mluvil Ježíš, bylo v očích světa bez významu. A přece uplynula staletí a ukázalo se, že tomu bylo jinak. Lidé poznali, že u něho je počátek nového věku a sbírali jeho výroky.
A stejně je tomu i dnes. Co znamená v očích světa naše shromáždění? Život proudí, hrají biografy, lidé se baví, schůzují, plánují a sportují a o nás nedbají. My však věříme, že děje-li se právě teď něco důležitého, co má budoucnost, pak je to i zde, protože je uprostřed nás ten, který zvítězil nad smrtí a který životům dává radost a odvahu. Protože učí moc maje od Boha.
Kéž Pán Ježíš svým slovem i dnes i příště promlouvá, posiluje a vede k pravé víře. Člověk se může mnohému v životě naučit. A je mu to jistě prospěšné. U Ježíše se však učí jiné moudrosti. Moudrosti, která mu nezajišťuje hmotný prospěch, ale odhalí mu smysl života i bolestí i zkoušek a srdce naplní důvěrou a pokojem. Kéž je tomu tak i při nás. Amen.
Homilie na Horské kázání Mojmír A. Beneš (1962)