Mat. 7, 12
Jan 3, 1–8
Gal. 5, 22
Základem našeho dnešního kázání je nesvatodušní text, výrok, který pronesl Pán Ježíš na hoře k zástupům: “A protož všecko, jakž byste chtěli, aby vám lidé činili, tak i vy čiňte jim, toť zajisté je zákon i proroci.“ Zpravidla se tomuto verši říká zlaté pravidlo víry a setkáváme se s ním na nejednom místě. Lidé si totiž už dávno uvědomili, že jeden každý je na druhého odkázán a že život, kde jsou lidé k sobě bezohlední, je život mezi vlky.
Jenže tento verš je dál. Už tím, že začíná „A protož“ se ukazuje, že jej nelze chápat osamoceně, ale v souvislosti s verši předchozími, s ujištěním, že „každý, kdo prosí, dostává, kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.“ Právě proto, že ti Bůh tolik dává, že tě stále svou milostí zahrnuje, nemůžeš žít sám pro sebe, ale musíš se s láskou a porozuměním dívat kolem sebe, dávat, sloužit. A v tom je tento verš svatodušní, protože sám ze sebe dávat, sloužit, odpouštět – to nedokážeš. K tomu ti dá sílu jen Duch svatý.
A tu jsme u toho, co bych dnes, na Boží Hod svatodušní, rád zdůraznil. Začnu jednou dějinnou připomínkou. Někdy v polovině 2. století po Kr. se v severoafrickém městě Karthagu, jež se tak proslavilo svým odbojem proti Římanům, narodil římskému setníkovi syn Tertullianus. Když chlapec dospěl, rodiče mu dopřáli vynikajícího vzdělání. Poslali ho až do Říma. Po studiích se stal právníkem, obhájcem. To bylo i v Karthagu povolání velmi ceněné, protože v ten čas byla všechna vězení plná. Byli tam ti, kteří byli v podezření, že byli či jsou křesťany. Tertullianus mnohé z nich od dětství znal. Byli to lidé jako on, milovali život a životní radosti. Nestačil se divit, co se to s nimi stalo. Sám byl pohan a nechápal, proč tito lidé raději podstupují vězení a smrt, než by zapřeli jakéhosi Krista. Jako obhájce je často navštěvoval, ale čím blíže je poznával, tím byl neklidnější, až se nakonec sám stal křesťanem. Snad to bylo r. 197 po Kr., toho roku totiž napsal tři knihy, plné vášnivé obrany křesťanské víry. První knihu věnoval těm, kteří trpěli ve vězení, mučedníkům a vyznavačům, aby je povzbudil. Druhou knihu věnoval národu, svému lidu, aby jim ukázal, že ti, kteří trpí pro Krista, nejsou zločinci, ale svatí lidé. A třetí knihu napsal jako vášnivou obranu křesťanství a adresoval ji přímo římským soudcům. A v této obraně napsal jednu větu, která se později stala velice slavnou. Latinsky zní: “Fiunt, non nascuntur, christiani“ – česky „Křesťanem se člověk nerodí, ale musí se jím teprve stát.“
Je to dobrá a správná věta, jejíž pravdivost si ověřujeme, když hledíme na své děti, na mladé lidi, které jsme sice jako rodičové přivedli ke křtu, ale kteří přes naši péči a výchovu cestou víry nejdou. Naše děti leccos po nás dědí. Třeba modré oči nebo snědou pleť či povahu, ale ne víru, protože víru nemůžeme žádným způsobem, prostředkem v nikom vyvolat. Můžeme nábožensky vychovávat, dětem svědčit o víře a o Kristu – a je to velmi žádoucí a potřebné – můžeme je naučit základní křesťanské pravdy, ale to ještě není víra. Co je lidí, i učených, kteří dobře znají Bibli a základy křesťanské víry, dokonce o tom píší knihy a jiné vyučují, ale ve svém srdci nevěří. To proto, že víra je něco, co si člověk nemůže sám dát, co je dar shůry. Budí ji v lidském srdci sám Bůh. Jak to dělá, jak a proč způsobuje, že jeden člověk uvěří a druhý nikoliv, jak to činí, že Tertullian, ač se narodil v pohanské rodině, uvěřil a stal se křesťanem, jak to, že spousta dětí narozených a žijících v prostření víry, o víru zájem nemá – je tajemství. Boží tajemství. Jeho počátek je právě ve svátcích svatodušních. Tehdy, 50. dne po Velikonocích, na učedníky, ustrašené a nevěrné, sestoupil Duch svatý a proměnil je. Probudil v nich víru. A od té doby se toto sestoupení děje stále, každou neděli, když se lidé – jako tehdy učedníci – shromažďují a o Ducha svatého prosí. V tom se právě liší křesťanské shromáždění od všech jiných na světě, že je při nich vyléván Duch svatý, že vždy znovu a znovu vzniká církev.
Vyvstává otázka, zda je tomu opravdu při všech shromážděních, i při našich bohoslužbách. To proto, že my někdy moc Ducha svatého necítíme. Nasloucháme kázání, a ono k nám nepromlouvá. Písně se nám nelíbí, při modlitbě je naše mysl jinde. Pak ovšem odcházíme neobdarováni. Ano, někdy to tak bývá, protože „Duch věje, kam chce.“ /Jan 3, 8/ Pán Bůh svého Ducha vylévá svobodně. To znamená, nemůžeme ho přinutit, aby se zastavil u nás. Můžeme oň jen prosit. Proto při žádné bohoslužbě nemá chybět prosba, modlitba za Ducha svatého. Neboť to je jediná modlitba, kterou Pán Bůh vždy vyslyší.
Proto kdykoliv sem vstupujeme, máme prosit o seslání Ducha svatého, o to, aby se i s námi stalo to, co s učedníky 50. dne po Velikonocích, co s oním Tertullianem a křesťany v Karthagu i se všemi, kteří kdy přijali moc Ducha svatého. Pak i my nabudeme nových sil pro životní zápasy a nad to se nám otevřou i oči pro bratry a sestry kolem nás. Pak také pochopíme, že Ježíšovo slovo: “ A protož všecko, jakž byste chtěli, aby vám lidé činili, tak i vy čiňte jim, toť zajisté zákon i proroci“ není jen nějaké pravidlo pro zlatou střední cestu, ale ovoce Ducha svatého, jež podle Pavla je „láska, radost, pokoj, shovívavost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost a zdrženlivost.“ /Gal. 5, 22/ Pak nebudeš lásku, shovívavost, věrnost a mírnost čekat jen od druhých, ale budeš to vše osvědčovat nejprve sám.
A tak na závěr: máme vše, čeho je třeba, aby i dnes Duch svatý na nás sestoupil. Prosme tedy, aby se tak stalo, “aby v tísních života dával nám uklidnění, v bouřích srdce zmírnění a v pláči nám byl útěchou.“ (Píseň 261) Amen.
Homilie na Horské kázání Mojmír A. Beneš (1962)