Mat. 7, 13–14
Někdy v červnu nebo v červenci r. 64 po Kristu vznikl v Římě požár. V ničivých plamenech, jež se nepodařilo zdolat ani za týden, byla velká část města zničena. Z počátku se mělo za to, že požár vznikl z neopatrnosti, ale brzy se začaly šířit zprávy, že požár byl založen na rozkaz císaře Nerona. Ve svém velikášství chtěl prý vystavět nové město, odpovídající jeho panovnické i básnické slávě. Považoval se za básníka. Nad hořícím městem prý skládal ódu jako kdysi Homér nad Trojou.
Císař, aby odvrátil od sebe podezření, poručil nalézti viníka, i kdyby nebyl, a tak byla zatčena řada lidí, kteří se v podvečer dlouho do noci scházeli. Byli vyšetřováni, proč se scházejí. Vyznali, že jsou křesťany, ale odmítli žhářství. Tehdy ještě římský stát nic proti křesťanům neměl. Považoval je jen za židovskou sektu. A židů bylo v Římě velké množství, několik desítek tisíců. Zatčení byli mučeni a vyznali, že vyznavačů Kristových je mnoho. Nero i vyšetřovatelé byli tím překvapeni i znepokojeni, a proto snadno uvěřili, že jde o tajnou organizaci proti státu. A tak začalo kruté pronásledování. Tacitus o tom píše: Křesťané byli házeni šelmám, krájeni, čtvrceni, za živa nabodáváni na kůly a zapalováni, aby v noční tmě osvětlovali neronské zahrady, které císař ochotně lidem otevřel.
Tak vstoupil do dějin poprvé spor církve a státu. Ale toto, i četná pozdější pronásledování, ukázalo křesťanům ve zvláštním světle Ježíšovo slovo o těsné a široké bráně, o tom, jak těsná cesta je cesta za Ježíšem a k věčnosti. „Těsná jest brána a úzká cesta vedoucí do života a málo je těch, kteří ji nalézají.“ Těsnost této cesty křesťané právě okoušeli.
My ovšem nevíme, jaký základ tento Ježíšův obraz o dvou branách a dvou cestách měl, ale snad měl Pán Ježíš při tom na mysli obraz široké brány, jíž se vstupovalo do města a do jeho ulic, s všelijakým blouděním, zábavou, ruchem a shonem a mravní uvolněností. A vedle této široké brány postavil obraz tiché uličky a úzkého vchodu do domu. Tam, v domě, tě čeká vlídný hostitel, prostírá na stůl a zve unaveného poutníka k odpočinutí a k radosti kolem stolu. Je to obraz nebeské hostiny, kterou Otec připravil svým věrným.
První křesťané velice brzy pochopili, že cesta za Kristem přináší mnoho tiché a hluboké radosti, ale že je to vskutku cesta těsná, cesta plná nesnází komplikujících život, ba i cesta kříže, a že ne každý na ni setrvá. A nedivme se, že mnozí selhali. Vždyť i my velice rádi škrtáme z představy o víře slůvko kříž, oběť, služba. My jsme si víru ztotožnili s příslušností k církvi. Protože jsem v církvi, přispívám na církev 10–15 Kčs ročně a chodím do sboru, mám víru, jsem věřící člověk. Ale to přece ještě není víra. První křesťané neříkali víra, ale cesta, cesta za Kristem. Viděli před sebou příklad Kristův, jeho lásku, trpělivost, mírnost, a snažili se jej napodobit, jít jeho cestou. Všechny doklady, jež máme o životě prvních obcí, svědčí o tom, že opravdu šli cestou za Kristem. Až na smrt.
Jejich věrná cesta za Kristem vybízí i nás, abychom toužili touto úzkou cestou následování Krista jít. Abychom se učili pravé lásce bratrské a důvěře v Boží moc a pomoc. Abychom jako oni i my ve svých starostech, v nemoci a vůbec v nesnázích života neviděli jen nějaký prokletý, zlý osud, ale úzkou cestu, po níž nás vede Spasitel. Často slýcháme, že „každý je svého štěstí strůjcem“. Pokud to znamená, že si člověk vlastní nemoudrostí způsobí v životě různé těžkosti a nesnáze, souhlasíme. Ale věřící ví, že nad ním bdí a jeho životní cestu sleduje Bůh. A proto zhroutí-li se nějaké jeho plány, ptá se, zda právě v tom se neprojevila vůle Boží. Pán Bůh je přece neskonale moudrý a dobrotivý a ví, co je mně k dobrému. Snad právě v tom, co mě postihlo, je ona těsná brána, skrze niž mne Spasitel vede do života, do pravého života. Pravda, není to vždycky snadné vidět v našem soužení milostivou ruku Boží. Naopak, je to těžké. Sám jsem to teď okusil, jak je to těžké. Ale ten, kdo se naučí Pánu Bohu důvěřovat, najde v této jistotě mnoho útěchy a posily. I radosti, protože cesta za Kristem není nikdy bez ní.
Z dob toho zběsilého neronského pronásledování i z pozdějších dob, několik dokladů, jež ukazují, jak věřící i v největších trápeních se dovedli radovat. To patří k úzké cestě za Kristem: radost! Ta radostnost této úzké cesty má pak dvojí kořen: Jeden je v jistotě, že je to cesta k věčnosti. A druhý, že na této cestě nejsme sami. Že s námi a před námi jde ten, který tuto cestu otevřel a připravil. Může to být cesta, na niž přijdou jen malé houfečky, neboť „málo je těch, kteří ji nalézají.“ Někdy na ní můžeme být i sami. Ale nikdy zcela sami, protože je to cesta Kristova, cesta s Kristem. Proto: “Vejděte těsnou branou, neboť široká cesta vede k záhubě.“ Amen.
Homilie na Horské kázání Mojmír A. Beneš (1962)