Mat. 6, 13 b.
1. Tes. 5, 14–24
Stalo se už u nás tradicí, že se v poslední den roku shromažďujeme, abychom Pánu Bohu poděkovali za požehnání, jímž nás po celý rok provázel a abychom se do nových dnů, o nichž nevíme, co nás v nich čeká, čemu v nich jdeme vstříc, posílili ve víře účastí při Večeři Páně. Při tom si pro své duchovní vzdělání vybíráme texty, jež nás vedou k upřímnému pokání. Dnes jsme si vybrali text velice krátký, poslední prosbu modlitby, kterou nás naučil Pán Ježíš. Podle kralického překladu zní: „Zbav nás od zlého.“ Je to verš pro konec roku velice případný. Ovšem, vykladači nejsou docela jednotni v tom, co vlastně tato prosba znamená a oč se vlastně těmito slovy modlíme.
Někteří vykladači myslí, že zde Pán Ježíš myslel na „toho zlého“, tedy na satana a jeho moc, o němž 1. Pt 5, 8 říká: „jako lev řvoucí obchází, hledaje, koho by sežral.“ Apoštol tím myslí nejen na pokušení, jemuž je každý člověk stále vystaven, ale vůbec na všechnu temnotu života, na ony běsy a posedlosti, s nimiž se nejednou v životě setkáváme a nad nimiž lidský rozum zůstává nejednou stát. Pravda, moderní člověk, odchovaný vědou, mnoho na satana a jeho moc nevěří. Právem, pokud ovšem si pod slovem „satan“, „démon“ představuje čerty a ďábly lidových představ. Ale my víme, že v lidském životě jsou moci a síly, všelijaké posedlosti, jež se lidským silám vymykají a před nimiž i moderní lékařská věda je bezmocná. Jen si připomeňme, co z člověka jinak docela milého a rozumného dovede udělat třeba posedlost žárlivosti. Jak dovede rozvrátit život, rodinu, zničit prosté lidské soužití a dohnat i k vraždě. A při tom rozum a rozumové důvody nejsou k ničemu. Člověk posedlý žárlivostí není mocen sama sebe. Anebo běs touhy po majetku, jež nezná bratra, lidskou solidaritu, řád. Nebo nenávist. Jak ta dovede člověka ovládnout a zaslepit. Anebo strach. To je také démonie. Strach dovede člověka až tam, že zcela ztratí kontrolu nad smysly. Vždyť i my býváme někdy tak sevřeni strachem, že jsme nakloněni udělat leccos, co bychom jinak nikdy neučinili. A jak dovede člověka změnit alkohol anebo používání drog. Je mnoho takových démonů, že je ani všechny neumíme vyjmenovat.
Jestliže tedy modlitba „zbav nás od zlého“ znamená prosbu, aby nás Pán Bůh zbavil takových posedlostí, ať už jsou jakéhokoliv druhu, ať jsou to ďábelství, jemuž propadají jednotlivci, když ztratí kontrolu nad smysly, anebo celé národy, když v posedlosti strachu z války vyrábějí stále nové a hroznější zbraně hromadného ničení, je to na místě, protože Kristus osvobozuje člověka ode všech démonů, strachů i posedlostí. Celý Nový zákon o tom svědčí a věřící srdce to ví a na moc Kristovu spoléhá.
Někteří však soudí, že „zbav nás od zlého“ znamená nejen zbavení satana a jeho moci, ale vůbec všeho zlého, co nás v životě potkává. Všimněme si, že v liturgii je u této prosby malá nepřesnost. Na místo „od zlého“ je tam „všeho zlého“. Jenže je v tom potíž, protože co se jednou zdá zlé, škodlivé, připadá druhému zas prospěšné a příjemné. Kdyby Pán Bůh měl každému vyhovět, byl by na světě jen zmatek. Lidé přece prosí Pána Boha velice často za věci náramně škodlivé a bláhově zas odmítají mnohé, co je jim ku prospěchu.
Proto Pavel, který tak dobře znal pobloudilost lidského srdce, mnohokráte věřícím doporučoval, aby se učili z rukou Božích důvěřivě přijímat i to, co v jejich očích vypadá jako zlé a bolestné a trpké. „Milujícím Boha všecky věci napomáhají k dobrému“ Pán Bůh vidí dál, než vidíš ty, a proto buď mu vděčen za jeho lásku a péči, i když tě vede po cestách, v nichž nemáš zalíbení, protože i to tvé trápení má nějaký smysl. Pán Bůh ví, proč to činí.
Připomeňme si to právě dnes, na konci roku, když hledíme zpět na uplynulý rok života. Jistě, bylo v něm mnoho chvil radostí a pokoje, ale jistě i leccos, co se nám nelíbilo. Prožívali jsme všelijaké starosti, někdo větší, někdo menší. Mnozí prošli těžkou zkouškou nemoci a mnohé z nás postihl i velký zármutek. Jistě, žádný život není bez těžkostí, ale právem připomíná Job: „Dobré-liž jen věci bráti budeme od Hospodina, zlých pak nebudeme přijímati?“ /2, 10/ Proto apoštol Pavel v dnešní epištole říká: “Ze všeho díky čiňte Bohu, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši při vás.“ Apoštol zdůrazňuje to „ze všeho“, protože ví, že leccos, co my považujeme za samozřejmé, není vůbec samozřejmé. Copak je tak docela samozřejmé, že jsme dnes mohli vstát z lože a přijít sem? Kolik lidí dnes ráno nevstalo, protože jsou stiženi nemocí? A kolik je těch, kteří vůbec nevstanou, protože už nejsou mezi živými? Žádný den našeho života není samozřejmý. Každý den je dar Boží milosti. A neměli bychom právě dnes děkovat Pánu Bohu i za ty, kteří jsou kolem nás? Za to, že vedle nás je naše žena, muž, že se smíme těšit i trápit s dětmi, vnoučaty, či že smíme přicházet sem do shromáždění církve a těšit se z Božích zaslíbení a posilovat ve víře? Apoštol Pavel dokonce říká, že je to vůle Boží, že Pán Bůh od věřícího očekává vděčnost: „neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši při vás!“ Pán Bůh od nás nečeká dary a oběti. On je Pánem všeho a není nic, co bychom mu mohli dát. Jen jedno žádá: vděčnost!
Máme-li však s vděčností vše přijímat, a to dokonce i to hořké, není pak zbytečná prosba „zbav nás od zlého?“ Není, protože nakonec zůstává to největší zlé, jehož on sám nás jen může zbavit, a to je náš hřích. Někteří lidé neradi slyší o hříchu. Zúžili si hřích na ty ošklivé věci jako smilstvo, nevěra, krádež a vražda a pokládají se za ctnostné. Ale hřích je vše, co se Pánu Bohu nelíbí, i to, co skrýváme hluboko v srdci a k čemu se ani sobě nechceme přiznat – sobectví, chamtivost, utajená nenávist, lež a přetvářka i hněv na bratra, zkrátka vše, co nás vzdaluje od Boha. To vše je v nás. A tolik, že když nás Pán Bůh osvítí Duchem svatým a my se vidíme, jací opravdu jsme, nepřestáváme se divit, jak velkou trpělivost Pán Bůh s námi má, že nás zde ještě nechává.
Proto modlíme-li se „zbav nás od zlého“, prosíme, aby nás Pán Bůh osvobodil od všeho zlého, jež naplňuje lidské srdce temnotou, i o to aby nás zbavil všeho, co ohrožuje život, práci, pokoj, aby od nás i od celého světa odvrátil válečné hrůzy, ale především, aby nás vysvobodil z věčného zatracení a připočítal k těm, kteří jsou povoláni k radosti, již Bůh připravil lidu svému před tváří svou, k radosti, jíž Večeře Páně je předobrazem.
S touto prosbou „zbav nás od zlého“ přistupujeme k stolu Páně, činíce upřímné pokání. Amen.
Homilie na Horské kázání Mojmír A. Beneš (konec roku 1961)