Mat. 6, 13 c.
2. Kor. 12, 7–10
Z milosti Boží opět vítáme 1. den Nového roku. Písmo sv. nám sice připomíná, že u Boha rok nic neznamená, že „jeden den u Pána je jako tisíc let a tisíc let jako jeden den“ /2. Pt. 3, 8/. Ale my v těchto dnech cítíme, jak vzácný je každý rok života, a práh Nového roku přestupujeme sice s jistou obavou, co nám Pán Bůh ve své moudré radě pro příští dny, týdny a měsíce chystá, ale přece s pevnou vírou, že ať se stane cokoliv, jsme v jeho rukou. My si rok co rok na počátku přislibujeme, že začneme znovu a lépe, ale vždy se znovu přistihujeme při starých chybách, a proto máme-li dnes nějakou starost, tedy jak a zda se osvědčíme, zda ve svých předsevzetích vytrváme. Nebojíme se toho, jak se bude Pán Bůh chovat k nám, ale naopak, jak se budeme chovat my vůči svému nebeskému Otci, neboť „jeho jest království i moc a sláva na věky.“
V této víře chceme Nový rok započít, neboť tento závěr modlitby Páně je pravým novoročním vyznáním víry. Vyznáním, že v jeho rukou jsou časové naši a že bez jeho vůle ani vlas nám z hlavy nespadne. Ovšem víra, že se nic neděje náhodně a že vše, i nejdrobnější událost mého života je v jeho moci, že on dbá a má zájem i o mě, je skutečnost, již nelze snadno pochopit a bez výhrad přijmout. Jsou sice lidé, kteří dovedou pěkně mluvit o tom, jak je Pán Bůh vede a jak oni vše z ruky Boží přijímají, ale já se domnívám, že je to něco, o čem opravdu věřící člověk hovoří vždy s bázní a třesením. Vždyť na světě je tolik lidí a my jsme jen zrníčky mezi stamilióny. Že by tedy o mne Pán Bůh dbal? A přece jen toto vědomí a tato jistota je skutečnou vírou. Proto se modlíme a proto se svými prosbami k němu obracíme, protože víme, že nás slyší a na prosby odpovídá. Bylo by rouhání, kdybychom se sice modlili, ale přitom si myslili, že Pán Bůh nemá moc prosby splnit. Lidé ovšem nejednou víru zaměňují za zbožnou náladu. V neděli chodí ven, do přírody, pozorují orosené květy, vdechují vůni lesa, obdivují se výškám hor a cítí se blízcí Bohu. Je jim tam dobře. Zapomínají na trampoty a těžkosti života. Někteří dokonce tvrdí, že co v přírodě prožívají, je hlubší, nežli by mohli okusit při bohoslužbách. Jistě, křesťan i v přírodě může spatřovat „moc i slávu Boží.“ Avšak to, co tam prožíváme, není víra, je to jen zbožná nálada. Může nám to dát chvíli zapomenutí, ale když se vrátíme zpět, vše jde s námi. Víra je však osobní vztah k Bohu, jistota, že mě vidí, slyší, že o mě pečuje. Církev nemá Pána Boha ve světě k tomu, aby ti o něm jen vypravovala, aby vzbuzovala zbožnou náladu a vedla tě k uvažování o Bohu, ale k tomu, aby tě shromažďovala a stavěla pod moc jeho slova, aby on sám tě mohl oslovit.
Co je to pravá víra, ukazuje nám zvláště druhý oddíl Písma, dávající nám nahlédnout do osobního života největšího svědka Páně, apoštola Pavla. Byl churav. I když nevíme, jakou nemocí, byla jistě vážná, protože mu působila mnoho bolestí a útrap. Badatelé hloubali, o jakou nemoc šlo, ale nedobrali se výsledku. Někteří usuzovali, že jde o oční chorobu, která působila ošklivý dojem na posluchače. Jiní zase tvrdili, že to byla epilepsie, která občas Pavla zbavila smyslů, a jiní opět usuzovali, že Pavel trpěl nervovými depresemi. Protože však biblické zprávy nepodávají nic podrobnějšího, jsme odkázáni jen na dohady. Jistě to však byla nemoc zlá, protože ji Pavel přirovnává k ostnu v těle, který jej mučí jako ďábel, takže klidu a pokoje nemá. Jak ho to trápilo, vidíme i z textu, kde stojí, že „třikrát Pána prosil“, aby jej toho zbavil. Třikrát a jistě celou duší, ale přesto byl odmítnut. Pavel o tom vypravuje a říká, že mu to Bůh odmítl s odůvodněním „dosti máš na mé milosti. Moc má se v nemoci dokonává.“
Nejsou to ovšem příliš jasná slova, ale je z nich zřejmé, že se Pavel má spokojit s tím, co má a jaký je, že mu musí stačit ta milost, ty dary, které už obdržel. Jestliže pak si ho Pán Ježíš používá za svého svědka a to i přes to, že se tolik na církvi provinil, má i ve své nemoci, trápení a i v nesnázích, jež ho po jeho cestě provázejí, osvědčit svou víru i naději v Krista. Vlastně se zde dovídáme, že Pán jej odmítl a že mu naopak uložil, aby o něm svědčil právě v těchto nesnázích, neboť tím se naplňuje na něm i Boží milost. Přitom má Pavel spoléhat, že Kristus jej ponese.
Nevíme, co nás potká, jaká trápení a ostny. Snad to bude ať už tvá nebo někoho tobě drahého, nebo jiná věc, jež tě bude trápit nebo snad i zahanbovat, takže si budeš myslet, že by tvůj život byl stokrát krásnější, kdyby to nebylo. A jako Pavel se o to budeš modlit. Jednou, dvakrát, třikrát. A i tobě se bude zdát, že ti Pán Bůh neodpovídá. Jistě už každý jsme to zažili. To jsou ty nejtěžší chvíle. Ale jako Pavlovi, i nám platí zaslíbení „má milost ti stačí“, neboť „tvé jest království i moc i sláva navěky.“
Pavlovi stačila, a on se smířil se svým ostnem, nesl jej s sebou a i s ním svědčil o Kristu a jeho moci. Snad mu toto zaslíbení stačilo, protože on vůbec bral Boží slovo vážněji než my. On se soužením počítal. Věděl, že právě při nich je mu Kristus nejblíže, že je nejen vidí, že ví o jeho soužení, ale že s ním stojí a jej podpírá. Dokonce tehdy, když jej něco obzvláště trápilo, bral na sebe ten kříž jako zvláštní milost, kterou ho Bůh obdařuje, a jako příležitost právě tehdy osvědčit svou víru.
A to je, k čemu nás dnes, na počátku roku Pán Bůh vybízí. Abychom nejen ústy, ale celým životem vyznávali, že „jeho je království i moc i sláva“, že on ví o všem, co se s námi děje a co nás bolí, a že právě tehdy očekává od nás to, co čekal od Pavla: abychom i pod křížem ukázali, v koho věříme a jak v něj věříme. Není to snadné, ale dokážeme to, jestliže celý svůj život i s ostny a kříži přijmeme ve víře, že právě takový nám jej Pán Bůh nabízí, že právě v takovém životě máme osvědčit svou víru a důvěru v něho. Ostatní při nás již vykoná on sám, jako to vykonal při Pavlovi.
Opakuji – není to lehké. Naopak. Lehké je mluvit o víře, ale těžké je naplnit jí důvěrou, že „jeho jest království i moc i sláva.“ Tak těžké, že sám to člověk nedokáže. Je tu však Kristus, který své věrné nese a podpírá. A tak když mnozí v křížích života selhávají, Kristus si stále bude budit nové vyznavače, kteří půjdou životem v jistotě, že „jeho jest království i moc i sláva.“ – Kéž v této jistotě i my jdeme do Nového roku. Amen.
Homilie na Horské kázání Mojmír A. Beneš (Nový rok 1962)