Mat. 6, 10
Ef. 2, 13–14.17
První adventní neděle je po desítky let nedělí mírovou. Připomínáme si při ní zaslíbení Páně o tvůrcích pokoje a o pokoji dalekým i blízkým, jejž on způsobuje, a ve svých modlitbách prosíme, aby nás Pán Bůh sám uchránil hrůz války. Je to obyčej užitečný, neboť žijeme v době velice neklidné a nepokojné. Naši otcové a dědové žili jinak. V době klidnější. Také sice vzpomínali na válku, kterou prožili. Byla to válka r. 1866. Vzpomínali na ni jako na velký dějinný otřes, ale při tom celé půl století, až do první světové války vlastně naše země válku nepoznala. Tehdy léta plynula klidně, bez vzrušujících událostí. A když se něco stalo, ať katastrofa v dolech či při srážce vlaků, mluvilo se o tom celá léta.
Naše generace však žije v neklidu. Stále se něco děje, ať dobrého či špatného. Pořád nás něco vzrušuje. Po jedné stránce je to dobře. Je to dokladem toho, že lidstvo jde stále vpřed, že dosahuje stále nových a nových úspěchů na poli vědy, techniky i společenských vztahů. Když bylo objeveno, jak využít páru, nebo vynalezen lodní šroub či když bylo objeveno, jak využít elektřiny, byly to objevy, jež se dlouho přetřásaly, a po léta se jim lidstvo obdivovalo. Od objevení atomové energie jde však všechno ráz na ráz. Rakety, elektronkové přístroje, lety do vesmíru, pořád se něco pozoruhodného děje a my se ani už ničemu nedivíme. A zeměpis světa? Ten se tak změnil a stále mění, že vzniklo a stále více vzniká tolik nových států v Asii, Africe i jinde, že to ani nestačíme sledovat. Má to ovšem i tu druhou, špatnější stránku. Nese to s sebou nejistotu, zvláště ve vztazích mezi národy a státy. Od druhé světové války uplynulo 16 let, ale vypadá to, jakoby mír ani vůbec neměl nastat. Ve světě je všude takové napětí a tolik nepokoje, že se nám někdy zdá, že by mohlo stačit jen málo, aby vypukl požár třetí světové války. Svět a národy jsou tak znepřáteleny, že to vypadá, jakoby vůbec nebyly schopny se dohovořit. Tolik je v těch vztazích nedůvěry. Proto není divu, že církve dnes stále hlasitěji varují a upozorňují, jak je nutno nasadit vše, aby byly vytvořeny předpoklady k tomu, aby se státníci sešli, aby překonali nedůvěru a obviňování a pokusili se odstranit umělé hradby, které z důvodu propagačních nebo zištných byly mezi jednotlivé národy a státy v posledních letech postaveny. Pravda, mnohým připadá, že by se do těchto věcí církve neměly míchat. Jenže evangelium Pána Ježíše nás volá a každému věřícímu ukládá, aby přispíval k pokoji, k spravedlnosti a usmíření mezi lidmi. A tak i když církve nevidí do komplikovanosti mezinárodních vztahů, jako do nich vidí odpovědní státníci, přece činí dobře, že svět varují a napomínají, aby odpovědní lidé ve všech zemích pamatovali na desítky milionů hrobů – obětí poslední války. U nás V ČSSR bylo VMS, na němž se sešlo několik set představitelů z celého světa. Radili se, co by církve měly učinit, aby bylo zabráněno válce a právě v těchto dnech zasedalo v Indii v Dillí vůbec největší křesťanské shromáždění s tímtéž námětem. Z naší církve tam odjel dr. M. Novák. Ano, žijeme v neklidné době. Stálé napětí a vzrušení nás pak tak vyčerpává, že ztrácíme trpělivost i ve vztahu i k druhým lidem, a to ohrožuje i pokoj našeho srdce. Proto naše modlitby za mír a pokoj jsou na místě. Neboť ve všem lidském počínání má Bůh poslední slovo.
A tu jsme u našeho textu, jímž je druhá prosba modlitby Páně: „Přijď království Tvé!“, neboť v ní prosíme, aby Pán Bůh zasáhl, aby on sám tak uplatnil ve světě svou vládu, aby náš život nebyl už jen rozčilováním, neklidem a nepokojem, ale radostí a potěšením. Ano, Pán Bůh na světě vládne. My jsme kolikrát i na svém životě poznali, jak on zasahuje, jak nás vede a řídí. Ale na světě je i hřích. A ten se projevuje neláskou, sobectvím, nepřátelstvím a vším tím zlým, co nás tak zneklidňuje. Proto kdykoliv se modlíme: „Přijď království Tvé“, prosíme o to, aby Pán Bůh sám zasáhl, aby přemohl i v nás i ve světě hřích, sobectví, krutost, lež a přetvářku a aby způsobil, aby lidé žili v pokoji a radosti, aby jejich život se prostě více podobal onomu, pro nějž nás Pán Bůh stvořil.
Pán Bůh nás k takovému životu ovšem stále vede. Dvojím způsobem. Jednak kázáním svého slova. Skrze ně nám odhaluje hřích, vede k pokání a ukazuje cestu k spasení v Kristu. Proto si máme chvil zde strávených vážit a tak naslouchat, aby nám byly k spasení. Zval jsem bratra, který je už léta v církvi, ale do sboru nechodí, aby přišel. „Co bych tam dělal? Už všecko znám. Dříve jsem sice chodil, ale teď si čtu doma.“ Opravdu, není zde nic nového k slyšení. Stále jedno a totéž: o spasení v Kristu. Ale to je přece to hlavní. Kdo vnímavě naslouchá, cítí se obohacen a slyší odpověď na nejtěžší otázky života. Pravda, někdy k nám kázání nemluví tak, jak bychom si přáli. Snad je to vina kazatele. I on je přece jen slabý a nedokonalý člověk, podléhá únavě, neklidu, i on trpí nemocemi doby. Ale nejčastěji bývá chyba v nás samých, kteří sem přicházíme a Slovu nasloucháme. Vždyť nejednou sem přicházíme tak, jako do světského shromáždění. Bavíme se, svěřujeme si novinky, pozdravujeme se, a to někdy, i když už zazní společný zpěv a společné modlitby. A někdy nám dlouho trvá, než se vnitřně ztišíme a soustředíme tak, abychom byli schopni naslouchat. Tělem jsme sice zde, ale srdcem venku.
Opravdu věřící však nikdy s prázdnou neodchází, protože se dovede tak ztišit a naslouchat, že i v mdlém a nedostatečném kázání najde Boží vzkazy, sílu pro své starosti, nesnáze a bolesti. Duch sv. totiž, protože mu otevřel srdce, k němu nalezl cestu a všecko to v něm způsobil. A to je ten druhý způsob, jímž Pán Bůh na světě připravuje své království a uplatňuje svou vůli. Působením Ducha sv. nám otevírá srdce pro své Slovo, ale při tom dává i sílu podřídit se tomu, co Bůh od nás chce a co očekává. Prosba „Přijď království Tvé“ tedy znamená, že prosíme o to, aby Pán Bůh svým Slovem osvítil nás i všecky lidi, a aby mocí Ducha sv. učinil nás věrnějšími a láskyplnějšími, takovými, jakými býváme a máme být, když ve věrnosti nasloucháme jeho Slovu. Neboť to, co zde vytváříme, je vlastně podobenství či matný obraz jeho království. Jestliže jsme věrně naslouchali a Duch sv. se nás zmocnil, pak přece zde vytváříme něco zvláštního, s čím se nikde jinde ve světě nesetkáváme: obecenství lásky a důvěry. Na tom nic nemění, že když odtud vyjdeme, jsme jako dřív. Křesťanské shromáždění, každé, má toto zaslíbení, že Pán Bůh skrze své Slovo a mocí Ducha sv. přetváří vztahy mezi lidmi. Proto prosme jej, aby tak činil stále a mocněji v našich vztazích a na celém světě, aby všude, kde se jeho lid shromažďuje, znělo jeho Slovo o pokoji a nepokoj byl přemáhán, aby celý svět poznal, že Kristus „je pokoj náš, neboť zrušil zeď“ a činí nás bratry. Amen.
Homilie na Horské kázání Mojmír A. Beneš (advent roku 1961)