Mat. 6, 9
Ex. 20, 7
Stará církev svolávala věřící v čase předvánočním, jež od pradávna se nazývá: advent, (z latinského „advenio“) k ranním pobožnostem. Nazývala je Rorate, podle počátečních slov zaslíbení Izaiášova 45, 8: „Rosu dejte nebesa shůry a nejvyšší oblakové dštěte spravedlnost. Otevři se země a ať vzejde spasení a spravedlnost ať spolu vykvete. Latinsky Rorate znamená rosu dejte. Byly konány vždy za tmy, před jitrem, na znamení, že v tmách vzešlo světlo, světlo spásy a byly věnovány Marii, matce Páně, na připomenutí, že tak jako službou Evinou přišel na svět hřích, tak její službou, jejím mateřstvím vstoupila do světa spása.
Reformace později od těchto pobožností, zasvěcených Marii, upustila. Zdálo se jí nenáležité vzdávati čest a slávu a vyzývati někoho jiného než Boha, a tak v shromážděních, konaných v adventě, raději čítávala texty, jež věřící vedly k pokání a vděčné radosti za světlo, jež do temnoty vnesl Kristus.
My letos probíráme jednotlivé prosby modlitby Páně. Nejen proto, že jsme se k nim v četbě dostali, ale i proto, že velice vhodně připomínají lásku Boží, jíž nás v Kristu stále zahrnuje. Je jich 7. Protože 7 je číslo úplnosti, je to modlitba dokonalá, úplná a je v ní vše, oč má člověk v modlitbě usilovat.
V první prosbě: „Posvěť se jméno Tvé!“ mluví se o svatosti Božího jména. Připomíná nám, že o Bohu a jeho cestách i slovech máme smýšlet i mluvit jen s vážností a uctivostí. Je to velmi vážné napomenutí. Pro věřícího je nedůstojné, jestliže kleje, sakruje či zaklíná se svatými jmény, anebo když se neuctivě chová v prostorách, kde se lidé shromažďují k uctívání Božího jména či lehkovážně mluví či něco činí s předměty, jež pro druhé jsou posvátné. To vše svědčí o nevážnosti k Božímu jménu a je zrovna tak odsouzeníhodné jako rouhavé řeči. Ve Starém zákoně dokonce čteme, že ten, kdo nadarmo vysloví jméno Boží, vystavuje se Božímu trestu, Božímu hněvu. „Nevezmeš jména Hospodina Boha svého nadarmo, neboť nenechá bez pomsty Hospodin toho, kdo by bral jméno jeho nadarmo!“ (Ex. 20, 7). My máme ovšem zvídavou mysl, a tak se ptáme, proč tomu tak je, proč Starý zákon klade takový důraz na to, aby Boží jméno nebylo bráno nadarmo. Chápeme, že bylo zakázáno rouhavě mluvit nebo jednat, ale proč jen prázdné vyslovení jména způsobuje Boží hněv? Snad to lépe pochopíme, když si všimneme, že původní význam slova „nadarmo“ znamená „ke kouzlům“, „k čarování“. Desatero totiž pochází z dávných dob, kdy lidé věřili, že svět a příroda je oživena bytostmi, jež člověku škodí a trápí. Když však člověk objeví a nalezne jejich jména, může je zaříkat, a tím zahnat nebo i přemoci a donutit k tomu, aby mu sloužily. Zákaz vyslovovat Boží jméno se tedy obrací proti tomuto čarování, proti pokusům Pána Boha zaříkat. AŤ si to pohané představují jak chtějí, ty, Boží lide, pamatuj na to, že si svatého Hospodina nemůžeš žádnou formulkou a žádným zaklínáním jeho jména podmanit. On je tvůj Pán, jemu nemůžeš nic poručit a k ničemu ho přinutit. A pokoušíš-li se o to, zneužiješ-li modliteb či obřadů k čarování, ke kouzlům, nejen se ti to nepodaří, ale vystavuješ se Božímu hněvu. Žádný obřad, žádné tajuplné vyslovování Božího jména ti nedá moc nad tím, který je Pánem nebe i země, ale vystavuješ se trestu.
Ale tomto pokušení bylo lidské pokolení nejen v dávných dobách. Bylo tomu tak vždy a je tomu tak i dnes. I my jsme v pokušení hledět na modlitbu nebo na nějaký svátostný obřad jako na čarodějný prostředek, který nám pomůže, abychom Bohu vnutili svou vůli, aby Pán Bůh splnil to či ono přání, jak to v té či oné chvíli zrovna potřebujeme. My jsme si už řekli, že opravdová a pokorná modlitba má velké zaslíbení, že na ni Pán Bůh odpovídá. Ale právě proto, že Pán Bůh na ni odpovídá, je hříšné vnucovat mu svou vůli, očekávat, že Pán Bůh kdykoliv přiskočí a bude nám sloužit tak, jak to chceme. Připomeňme si, jak se modlil Pán Ježíš na hoře Olivetské: „Otče, je-li to možné, nechť odejde ode mne kalich tento, avšak ne jak já chci, ale jakž ty!“ (Mat. 26, 39). Neboť jen taková modlitba je pravá. Plná důvěry, že Bůh ví lépe, co potřebujeme, než to víme my, a že ať rozhodne jakkoliv, vždy to bude k našemu dobrému.
Ale nejen při modlitbě, ale vůbec při všech obřadech a služebnostech církve se máme varovat jakékoliv pověrčivosti, jakoby v naší lidské moci bylo nějak určovat cesty a cíle Pánu Bohu, jakoby už ta skutečnost, že se modlíme, či že jdeme do kostela nebo k Večeři Páně nám dala nad Boha a jeho vůli nějakou moc anebo mohlo způsobit, že bychom si u Pána Boha získali nějakou zásluhu.
První prosba „Posvěť se jméno Tvé!“ nám však nepřipomíná jen, abychom jméno Boží nebrali nadarmo, nýbrž je v ní i příkaz vzdávat Bohu a Božímu jménu čest, Boží jméno oslavovat. Čím a jak? Jistě modlitbami a chvalozpěvy. K upřímné víře patří modlitby, svědectví o Božích činech a zpěv duchovních písní. Věřící člověk vždycky po tom toužil, aby směl takto Boha chválit, aby směl v nemoci, ve stáří, v zklamáních i úzkostech a bolestech života k němu se utíkat a slovy i písněmi jeho jméno vzývati. A každé naše shromáždění není nic jiného než takovéto oslavování jména Božího. Buďme za ně vděčni, neboť se na ně vztahuje zaslíbení Páně o jeho neviditelné přítomnosti. Ale neoslavujeme zde svou přítomností a svými zpěvy a modlitbami Boha v tom smyslu, že bychom Boha a Boží jméno učinili světějšími.
Bůh nám je svatý, svatý, svatý Hospodin a žádný člověk jeho jménu svatosti nepřidá. My se zde shromažďujeme a oslavujeme jeho jméno proto, že to potřebujeme my a naše víra.
Ale bylo by to málo, kdybychom jej takto oslavovali, jen svými rty. Církev byla vždy v nebezpečí, že Boha oslavovala jen ústy. Bůh žádá víc. Proto nám dal svá svatá přikázání, a čím je člověk Bohu více oddán, tím víc touží, aby byla směrnicí jeho života. Proto „Posvěť se jméno Tvé“ znamená i prosbu o to, abych já sám i my všichni, kteří se k této modlitbě spojujeme, neuváděli jeho jméno hříchem, falešným a nevěrným životem a neposlušností v rouhání. Tím, že se modlíme: „Posvěť se jméno Tvé“, dovoláme se jeho pomoci, aby on sám i naše modlitby i naše svědectví proměnil a posvětil. Každá naše služba, modlitby, zpěvy i kázání, jsou nedokonalá a hříšná. Jak bychom se směli domnívat, že by naše nedokonalé rty mohly něco vypovědět o jeho slávě a moci? Jen on sám to může. A on chce. Navzdory nedokonalým rtům potvrdil slávu jménu v kříži a vzkříšení, a proto smíme vzývat a svědčit o něm v naději, že se k našim modlitbám, řečem i činům přizná, že sešle Ducha svatého a způsobí, že i mezi námi své jméno posvětí.
A na závěr: Každý rok rozsvěcujeme v adventě svíce – symbol světla Kristova. Nechť první svíce připomíná jeho svaté jméno a varuje, abychom domýšlivostí a vynášením vlastního jména neuváděli jeho jméno v rouhání. Ale nechť i varuje, abychom s nadějí a důvěrou, s bázní a třesením a se stálým očekáváním na jeho slovo se dali přivádět na cestu věrnosti jeho jménu. Amen.
Homilie na Horské kázání Mojmír A. Beneš (advent roku 1961)