Mat. 6, 12.
Mar. 2,1–5.
Přirozený člověk nerad slyší slovo hřích, Boží soud, odpuštění hříchů. Snad proto, že se v církvi o tom nejednou mluvilo nerozvážně, že horliví kazatelé nejednou honili do nebe bičem, strachem. /E. Brunner/ Ale snad i proto, že si přirozený člověk ani nepřipadá moc hříšný. Hledí na jiné, vidí, jací jsou, a nepřipadá si horší.
A přece Pán Ježíš mluví o hříchu a Božím soudu velice vážně. Tak vážně, že prosbu za odpuštění hříchů zařadil i do jediné modlitby, již nám zanechal. Jak ukazuje náš text, viděl v odpuštění hříchů i základ zdraví a plnosti života. My si leccos v životě přejeme. Při blahopřáních obvykle hodně zdraví. To pokládáme za nejvyšší. Ježíš však pokládá za nejvyšší odpuštění hříchů.
Náš text říká, že to bylo v Kafarnaum, městečku, které si Ježíš zvolil za nový dočasný domov. Byl tam jeden těžce nemocný člověk. Nevíme, jakou nemocí trpěl, neboť dnes už lékařská věda se nespokojuje s tak širokým pojmem, jako je „ochrnutý“ či „šlakem poražený“. Mohl to být kloubový rheumatismus, obrna, dna nebo porucha míchy či nervů, či kdo ví, co jiného. Nemohl se pohybovat, a tak vzbuzoval lítost. Proto se našli čtyři dobří lidé, kteří plni víry v uzdravující moc Kristovu jej k němu nesli. Pospíchali, ale přece přišli pozdě. Dům, kde byl Ježíš /snad Petrův/, byl přeplněn zástupy. I prostranství kolem bylo zaplněno lidmi. Láska však je vynalézavá. Nevzdává se snadno. Vynesli jej po postranním schodišti na střechu, jež pravděpodobně tvořila i strop místnosti, odhrnuli stropní krytinu a spustili ho otvorem těsně před Ježíše. Ale tu se stalo něco zvláštního. Všichni čekali, že řekne: „Vstaň, vezmi nosítka, po nichž tě věrní sem spustili, jdi domů, jsi zdráv.“ Ale Pán Ježíš to neřekl. Místo toho řekl s překvapením: „Synu, odpouštějí se tobě hříchové tvoji.“ Ne, že by nebyl ochoten tělesně mu pomoci. On nakonec pomohl i tělesně. Ale vzal napřed to nejdůležitější: odpuštění hříchů. Ti, kteří jej přinesli, byli zklamáni a pohoršeni. S takovou láskou se jej ujali, aby mu vrátili zdraví, ale on mluví o hříchu a odpuštění. K čemu je mu odpuštění, když tady leží jako Lazar, bezmocný, trpící? K čemu je nám vůbec odpuštění hříchů, jsme-li těžce nemocní? A přítomné svaté muže církve, kteří až z Jeruzaléma sem vážili cestu, to kromě toho popudilo a urazilo i proto, že se jim zdálo opovážlivé a rouhavé se stavět na místo Boží a dávat ujištění o odpuštění hříchů. Vždyť to je něco tak niterného, navenek nepoznatelného, že by to leckdo mohl říci. Ale je tomu tak? Uzdravit, to je pomoc konkrétní, viditelná a poznatelná. A konečně – leží-li před Ježíšem tak těžce nemocný, neměl jej nejdřív uzdravit, aby ukázal svou moc?
Jenže Ježíš právě v této chvíli vědomě mluví o odpuštění a ne o uzdravení. Chce zdůraznit, že to první a nejdůležitější, co přináší na svět, je odpuštění. Že to je víc než uzdravení. Vždyť copak zdraví a tento časný život je to nejvyšší? To vše je přece jen dočasné. I když by tento člověk byl zdráv, jednou přece zemře. Člověk je jen „tráva a květ polní, jakž vítr povane, už ho není“ (Ž.103, 15–16). Dnes tu ještě jsi, ale zítra už zde nebudeš, a co potom?
Proto „odpusť nám naše viny“ je tak důležitá prosba. Vždyť proč vlastně sem přicházíme? Proč chodíme na bohoslužby? Především proto, že chceme slyšet o Boží lásce, odpuštění a milosrdenství, jež nás obklopuje i v nemoci, protivenstvích i v opuštěnosti. Tuto Boží lásku máme zde vždy okoušet. A my ji také okoušíme. A zvláště tehdy, když přistupujeme k stolu Páně, v onom nejsvátostnějším obecenstvím s Kristem. A jestli neokoušíme, pak je to svědectvím, že zde stojíme jako ti svatí muži z Jeruzaléma, kteří se tvářili uraženě, že Ježíš považoval odpuštění za co nejvyšší, co přináší. Dívali se na jeho lidský zjev a byli pohoršeni. A my?
Známý švýcarský kazatel Thurneysen chtěl jednou vysvětlit, v čem spočívá moc pravého obecenství s Kristem, živě ve víře prožívaného, a tak vyprávěl příběh dvou manželů, svých důvěrných přátel. Nějak se sobě odcizili. Odcizení se prohlubovalo, až došli tak daleko, že spolu bez hádky už ani neuměli mluvit. Zdálo se jim, že si jsou tak daleko a tak rozděleni, že se musí rozejít. A při tom se tím oba trápili. Již se opravdu jednalo o rozvod. Bylo to těsně před Velikonocemi. Žena, hluboce nešťastná, šla do sboru. Bylo to zrovna v den, kdy byla vysluhována Večeře Páně. Přistoupila také. Jak jí při tom bylo, pochopí jen ten, kdo sám nese břemeno rodinné roztržky, sváru. Když pak šla domů, cítila, že je v ní tolik síly, aby se dovedla manželovi přiblížit. Ale doma ji zas obklopil chlad a nedůvěra a ona nemohla najít žádná vhodná slova. Tak jí to připadalo po cestě lehké, ale teď neuměla promluvit. A tak v úzkosti, že je už vše ztraceno, jen poprosila muže, aby se s ní pomodlil tak, jak to dělávali dříve. Pomodlili se, a od té doby se vše změnilo. Ukázalo se, že to byl ten jediný způsob, jak by se opět našli.
Nevím, je-li to historka dost přesvědčivá, ale přesně ukazuje onu tajemnou moc odpuštění hříchů. Lidé, kteří si jsou zcela odcizeni, v lásce se opět nacházejí. Neboť ten, kdo sám poznal, že se k němu Bůh sklonil, dostává nový pohled na věci a nalezne k druhému cestu.
My všichni nemají-li naše životy ztroskotat, tuto moc a sílu stále potřebujeme. Vždyť stále dochází k tomu, že mezi lidmi vzniká napětí, svár a pohoršení. V rodinách, mezi rodiči a dětmi, sourozenci, přáteli, v obci, ve světě. Tak málo stačí, aby se do srdcí vkradl hněv, zaujetí, nenávist a touha po pomstě.
Tu sílu nalézáme ve shromáždění, když jsme okusili skutečnost odpuštění, jež přináší Kristus. Když se hluboko v srdci setkáme s jeho křížem, obětí a láskou. Tehdá poznáváme, že mu vlastně vděčíme za vše, co činí náš život bohatým: za domov, muže, ženu, děti, rodiče, přátele a za vše, co těší. Jestliže to vše hluboko v srdci necítíme, jestliže jako ti svatí muži z Jeruzaléma se nad Kristem a tím, co přináší, pohoršujeme, pak je to proto, že odpuštění hříchů za nic nemáme, že to nepovažujeme za nejvzácnější, čeho se nám od Boha dostává, že tím darem pohrdáme.
A protože pohrdáme darem odpuštění, ani sami neumíme odpouštět. Ne nadarmo Pán Ježíš ty dvě věci spojil k sobě. Ony nejdou odloučit. To je rub a líc jedné věci. Ten, kdo sám poznal odpuštění, odpouští, a naopak – neodpouští a nosí v srdci hněv ten, kdo sám odpuštění nepoznal. A to je velké břemeno života. Nosit v srdci hněv, nenávist, touhu po pomstě, to trvale nikdo neunese.
My ovšem rádi svá utrpení a křivdy zveličujeme a vyvyšujeme. Jsou dokonce lidé, kterým se zdá, že jim stále a celý svět ubližuje. Ale kdyby někdo v úplnosti zjevil, kolika lidem jsme my ublížili a jak těžce, ať už ze zlé vůle, nepochopení či lhostejnosti, zděsili bychom se. A až nejspravedlivější Soudce vloží na jednu misku křivdy, které jsme utrpěli, a na druhou, která jsme sami spáchali, kdo ví, která bude níže.
Buďme proto vděčni za to, že nám Bůh odpouští a oslavujme jej a děkujme mu i za to, že dává lidem sílu, aby odpouštěli nám. Neboť bez vzájemného odpuštění by byl život k neunesení. Nechť proto třetí adventní svíce nám stále připomíná to obojí: Boží i lidské odpuštění. Aby naše: „odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme viníkům svojim“ nebylo rouháním. Amen.
Homilie na Horské kázání Mojmír A. Beneš (advent roku 1961)