Mat. 6, 13
Jak. 1, 12–17
Šestá prosba modlitby Páně „Neuvoď nás v pokušení“, hovoří o pokušení. Toto biblické slovo není dost jasné, protože je různě chápáno. Jednak jako „pokušení“ či „svádění ke zlému“ a jako „zkouška“ či „zkoušení“. Modlíme-li se „Neuvoď nás v pokušení“, pak jistě neprosíme, aby nás Pán Bůh nepokoušel či nesváděl ke zlému. Pán Bůh přece nikoho nepokouší, naopak vede jej k tomu, aby zlé přemáhal a čelil mu. Právem Jakub na počátku listu zdůrazňuje, že Bůh „nikoho nepokouší“, a dodává, že pramen pokušení je v nás, v našem srdci, v lásce k majetku, pohodlí, slávě a moci, prostě v našem sobectví.
Kdysi se lidé domnívali, že pokušení lze uniknout odvratem od světa, a tak se uchylovali do samoty, kde žili v strohé tělesné i duševní kázni, v odříkání jakéhokoliv požitku. Dějiny církve znají mnoho zbožných mužů i žen, kteří tímto způsobem toužili po svatosti života. Staré rukopisy vypravují např. o dvou křesťanských kněžích v Egyptě, jmenovali se Antonios a Pachomios, že desítky let žili v zříceninách zpola zasypaných hrobek. Antonios, který zemřel r. 356 více než stoletý, žil v úplné odloučenosti od lidí, ale Pachomios shromáždil v Tabennici na 7 000 stoupenců, mužů i žen, /které vedla jeho sestra/, kteří žili velice přísně, v odloučenosti a askezi a v čistotě, a scházeli se jen k jídlu. Jinak trávili čas na modlitbách. – Jiní zase opouštěli rodiny, domov, majetek a vydávali se v chudobě na pouť do svatých míst, po nichž kdysi chodil Ježíš. Až do dneška je uchován rukopis, v němž se vypravuje o neznámé ženě Egerii či Aetherii, která v žíněném rouchu prošla Palestinou a byla přesvědčena, že nikdo nedosáhne svatosti, kdo nepodnikne tuto strastiplnou pouť. Mnozí po ní opouštěli vše, prošli Palestinou, a pak se uchylovali do samoty v přesvědčení, že došli spasení. Ve 4. stol. se to stalo módou. Mnozí tehdy putovali k hrobům mučedníků a do chrámů, kde tito kdysi působili. V jejich snaze takto přemáhat pokušení života je mnoho úctyhodného, ale copak opravdu pokušení unikli? Nesli je přece s sebou. Bylo v nich. Neutekli sami sobě, svému převrácenému srdci. Proto moudří mužové církve tento způsob považovali za bláhové počínání. Na př. učený presbyter z Gallie Vigilantius už na poč. 5. stol. varoval před tímto počínáním a nazýval je zbabělým zběhnutím. „Kdyby se všichni uzavřeli před světem, kdo by zachraňoval k věčnému životu? Kdo by napomínal hříšné a staral se o službu Bohu?“ Je nesmyslné a bláhové – říkal – putovat k hrobům mučedníků, zapalovat svíce, líbat ostatky a ponocovat v chrámech. Ne útěk, ale zápas o duše bratří, aby se poddali Kristu – to je smysl křesťanské poslušnosti a věrnosti Pánu Ježíši.
Slova Vigilantiova proti převrácené zbožnosti, jež ideál dokonalosti viděla v odříkání, útěku ze světa, od lidí, neztrácí naléhavost ani po 1 500 letech. My už sice nechceme utíkat do klášterů ani osaměle a strastiplně a v odříkání putovat po svatých místech, nevidíme ideál v askezi a pohrdání světem, ale přesunuli jsme důraz zas na druhou stranu. Přeceňujeme zase věci vnější, časné, pomíjivé. Připomeňme si to zvláště nyní před Vánocemi. Co je v našich rodinách všelijakých starostí o vánoční stůl a všelijaké časné dary. Jistě, není nic hříšného v tom, vážíme-li si darů života. Všech darů A Vánoce jsou jedním z nejpěknějších darů Božích. Radujeme se, že je můžeme trávit v pokoji a že můžeme při nich druhým a zvláště dětem způsobit radost. Ale nechť nám tyto vnější věci nezastíní to hlavní, že slavíme narození Krista, který se narodil v Betlémě, ale pro něho neměli místo, že se narodil v ponížení, že nám i tímto narozením ukazuje, v čem je smysl života: ve službě, oběti, lásce. Mnozí dnes na to zapomínají. Je velice pěkné setkat se s věrnou rodičovskou láskou, jež pro děti nepočítá obětí a služeb, ale jak často jsme svědky, jak právě tato starostlivá péče rodičů o to, aby jejich děti měly vše, způsobí, že děti vidí smysl života v tom, aby si nic nemusely odříkat, pohrdají obětí a službou a vyrostou z nich sobci, kterým pak i rodiče, když už jim nemohou nic dát, jsou přítěží. Převrácené sobecké srdce, jež člověku stále našeptává, že nejdůležitější je chleba, dostatek hmotných věcí, požitek, moc nad druhými, připravuje člověku těžká pokušení. I Pán Ježíš takovým prošel. Všechna evangelia o tom vypravují. Ale on v nich zvítězil, přemohl je, protože spolehl na Boží slovo.
I my pokušení, jež pramení v našem sobeckém srdci, jen touto cestou přemůžeme, dáme-li Božímu slovu ve svém životě místo. Naučíme-li se hledět vzhůru a vkládat vše do rukou nebeského Otce, jenž vidí, co potřebujeme.
Ale naše prosba „Neuveď nás v pokušení“ ví i o onom pokušení, jež znamená „zkoušení“. Jsou to ony životní zkoušky, jimiž Pán Bůh sám zkouší a tříbí naši víru, naši poslušnost, trpělivost a oddanost. Většina z nás má děti a my víme, že je musíme otužovat, učit je odříkání, nakládat jim i nějaká přiměřená břemena, aby unesly těžká břemena života. A tak Pán Bůh vychovává a tříbí i nás. Písmo svaté nám vypravuje, jak Bůh zkoušel Abrahama, Joba i Petra. To pro napomenutí, neboť kdo ví, jak bychom dopadli my. Petr věřil, že obstojí, že ani v nebezpečí života Ježíše nezapře, neopustí, a přece třikrát zapřel. Pán Ježíš to předvídal. On to vždycky předvídá. I o nás to ví, a proto nás učí právě této modlitbě. V ní ovšem neprosíme, aby nás Pán Bůh nezkoušel, ale aby nás nezkoušel nad naše síly, nad naše možnosti. My přece víme, že Boží vůle je svatá a dokonalá a bude-li chtít, že nás zkoušet bude. A on nás také zkouší. Copak naše nemoci, životní ztráty či zklamání nebo i samo stáří, jemuž jdeme vstříc, nebo jež prožíváme, s těžkostmi různého druhu, o nichž mladí nevědí, nejsou dost těžké zkoušky? Nikdo takových zkoušek není ušetřen. Ne, že by Pán Bůh všecko zlé a bolestné, co nás potkává, zavinil, seslal. My sami si to zlé působíme. On má s námi myšlení o pokoji, ale dopustí-li nějaký kříž, pak proto, aby nás uchránil ještě větších bolestí, aby nás tříbil a vedl k sobě. Proto se životním těžkostem nemáme vyhýbat, reptat na ně. Někteří lidé, když je potká kříž, propadají zoufalství, zdá se jim, že je i Pán Bůh opustil. I když jim leckdy nerozumíme, i když nevíme, proč ten či onen kříž musíme nésti, máme vždy důvěřovat nebeskému Otci a jeho lásce. Vždyť v tom máme i ujištění apoštolovo, že on se neodvrací a v lásce nemění a proto od něho „shora sestupuje jen dání dobré a dar dokonalý“. Proto nechť čtvrtá adventní svíce, která nám bude svítit do posledního adventního týdne, nám připomíná tuto Boží lásku, která zkouší, ale neopouští. Amen.
Homilie na Horské kázání Mojmír A. Beneš (advent roku 1961)