Mat. 7, 1–5
Představte si takový obraz: Ježíš uprostřed zbožně naslouchajícího zástupu učí o Boží lásce a slitování a o tom, že každý ptáček i polní kvítko je v Boží péči a že na celém širém světě není nikdo, koho by Bůh nemiloval a nezahrnul jej svou pomocí a svým milosrdenstvím. Že miluje a s odpuštěním se sklání i k těm, jimiž ostatní pohrdají, k celníkům, zlodějům a nevěstkám a vůbec ke všem, ať jsou v očích lidí jakkoliv hříšní. A tu se ozve hluk a hřmot. Blíží se zástup, který s sebou vleče ženu. Přistihli ji v cizoložství. A teď ji vedou. Snad ji i bijí, plivají na ni a už každý hledá kámen, aby i on byl účasten výkonu spravedlnosti. Neboť takový byl předpis: Ten, kdo se dopustil cizoložství, nechť je „vyveden k bráně města toho a uházen kamením.“ /Deut. 22, 24/ Došli s ní až k Ježíši a volají: „Řekni, co s ní? Copak i ji Bůh miluje a odpouští?“ Viděli v tom jedinečnou příležitost zahanbit jej a usvědčit z planého mluvení. Vždyť jak by se takové mohl vyhnout?
Ale Ježíš mlčel. Jen sklonil hlavu a psal prstem do písku. Nevíme, co psal, vždyť psal jen do písku, ale bylo to, jako by psal na stěny jejich srdce a svědomí, protože po chvíli do jejich pohoršení řekl: „Ano, ukamenujte, ale – „kdo z vás je bez viny, ať nejprv hodí kamenem.“
A tu jejich ruce klesly a kameny z nich vypadly. Zajisté, byli to slušní a zbožní lidé a právem se pohoršovali – ale kdo z nich byl bez viny? Snad hleděli tajně, úkosem jeden na druhého, ale nakonec – Ježíš zůstal sám. Sám s tou ženou, jež klesla u jeho nohou, hledajíc tam v pokoře odpuštění. Tak je to zapsáno i v evangeliu Janově 8, 2–11.
Snad někoho příběh pohorší. Snad se mu bude zdát, že by se přece jen tak snadno nemělo odpouštět. Vždyť jde o cizoložství. Kdoví, jaký rozvrat ona žena způsobila v rodině, co bolestí muži, dětem, rodičům a kdoví komu. To není jen tak. Manželství je dar od Boha, Boží řád a ten, kdo jej ruší, zasluhuje trestu.
Jenže v tomto příběhu nejde o to, zda má či nemá být hřích trestán, ale o to, že soud nenáleží lidem, ale Bohu. Pán Ježíš zde otvírá výhled k nesmírné Boží lásce, která se sklání k hříšným lidem a ukazuje, že pravý a jediný vztah člověka k člověku, i k hříšným lidem, a ukazuje, že pravý a jediný vztah člověka k člověku, i k hříšnému člověku, má být jen vztah lásky a odpuštění, vztah založený na Kristově oběti. Protože Kristus vzal na sebe všechnu lidskou mdlobu a umřel za každého člověka, protože zaplatil tak vysokou cenu, soudit může jediný Bůh. A ty hříšný člověče, máš ke každému jedinci vyhlížet jen s pocitem solidarity, jen s vědomím, že z Božího pohledu jsi zrovna tak hříšný, že v hříchu jste bratry.
To je základní řád království Božího. Protože Kristus za člověka zaplatil tak vysokou cenu, za každého člověka, proto věřící křesťan má na tomto světě k druhému člověku vzhlížet jako k bratru, v úctě a solidaritě. A nejen to. Víra v Krista zakládá i nový pohled na cenu lidského života. Protože Kristus za člověka umřel, je pro věřícího člověka i život vlastní i život druhého něčím cenným a nedotknutelným. Od samého početí až po hrob, ano až za hrob. Běda ti, jestliže na něho vztáhneš ruku, ale běda ti i tehdy, snížíš-li jeho důstojnost slovem, ať již urážkou, pomluvou či křivým soudem. Ve skutečnosti vlastně vztah k bližnímu tvoří i míru tvé víry. Kde mizí úcta k životu, tam vlastně mizí i víra.
My žijeme ve věku, kdy se šíří myšlenka, že lidský život není nutno brát příliš vážně a kdy křesťana přestává znepokojovat lidská důstojnost a jedinečnost. Je to důsledek technického pokroku. Technický pokrok na jedné straně nabízí možnost určitého přepychu. Dnes se např. nezřídka setkáváme s tím, že mladí lidé zakládají rodinu, ale rozhodnou se, že děti budou teprve tehdy až si koupí auto. Nedávno byl u soudu projednáván rozvodový proces, ale spor byl ne o to, kdo z manželů si dítě bude moci ponechat, ale naopak, kdo si jej nebude muset ponechat. Ani otec ani matka toto břemeno na sebe nechtěli vzít, chtěli si ještě užít. Naštěstí zde byli ještě staří rodiče, kteří se dítěte ujali. Není to obraz toho, k jaké nelidskosti vede sobectví a touha být osvobozen od jakéhokoliv závazku? To je jedna stránka pokroku techniky. Druhá se projevuje v souvislosti s vynálezem nukleární energie. Lidé vyrábějí tak ničivé zbraně, že člověka staví na úroveň hmyzu, který je možno vyhubit. Anebo si všimněme děsivého čísla dopravních nehod a jiných katastrof. To je celosvětový problém. Nedávno u sám papež Jan XXIII. pokládal za nutné o tom mluvit a pozvednout varovný hlas, aby se na člověka nehledělo jako na číslo, kdy se musí počítat s určitým procentem zranění a úmrtí tak klidně, jako se počítá se ztrátami na mrtvém materiálu. Lidský život je nesmírně cenný a smiřovat se s tím, že lidé hynou, znamená vlastně pošlapávat smysl Kristovy oběti.
Proto se v křesťanstvu stále naléhavěji ozývají hlasy, volající k tomu, aby křesťanské sbory byly místem, kde by opět vyrůstalo vědomí o ceně a důstojnosti života a rostlo bratrství. Je to volání správné, protože jen tam, kde vládnou bratrské vztahy, vzniká a roste církev a v ní i vědomí, že Pán Bůh vedle tebe stvořil bratra, k němuž máš vzhlížet s láskou a úctou, nad nímž se nemáš natřásat, ale o nějž máš pečovat a za nějž neseš odpovědnost.
Proto jako základní podmínku života víry Pán Ježíš stanoví ono „Nesuďte, abyste nebyli souzeni!“ spolu s varováním, že takovou měrou, jakou měříš svého bratra, druhé lidi, jež ti Pán Bůh postavil do tvé blízkosti, takovou budeš měřen i ty. Pán Ježíš totiž dobře věděl, že největší překážkou bratrského obecenství mezi lidmi je lidská pýcha, domýšlivost, to, že člověk má sám sebe za důstojnějšího a lepšího než jsou druzí. Ne, Pán Ježíš tím nevybízí k lhostejnosti nebo k tomu, abys zavíral oči před hříchem a špatností kolem sebe, ale žádá, aby tvůj soud byl soudem lásky, soudem, jenž by nesnížil lidskou důstojnost druhého. Proto dodává i ono krátké podobenství o kládě a smítku. Je to jen podobenství, protože nikdo nemůže mít v oku kládu, ale přes to je zřetelné, co tím míní. Připomíná tím, že naše vina před Bohem je tak veliká, neskonale větší než jakákoliv chyba, kterou vidíš u bratra. Proto jej nesuď, nesnižuj a nezapomeň, že jen tehdy smíš mít naději na odpuštění Boží, jestliže budeš svého bratra soudit soudem lásky, milosrdenství a odpuštění.
Toto slovo Pána Ježíše je velkou obžalobou nás všech, protože i v křesťanském obecenství jen zřídka se s takovými vztahy setkáváme. Spíše naopak. Ale přesto – je to úkol, od něhož nikdo nemůže být osvobozen. Není to snadné. Není snadné jít životem a vidět druhého, i toho, kdo mne uráží, pomlouvá a činí křivdu, jako důstojnějšího než jsem sám, snášet jej, neoplácet zlé zlým, odpouštět mu. Je třeba k tomu hodně vnitřní síly. Ale tu právě dává Kristus. Těm, kdo o ni prosí. On dává citlivé svědomí, probouzí soucit a učí odpouštět. Proto trápí-li nás, že je mezi námi málo lásky, snášení, trpělivého odpouštění a důvěry, trápí-li nás výčitky, že neseme vinu za porušené vztahy člověka k člověku, ať v zaměstnání, v rodině či v církvi, otevřme srdce Kristu. Jeho kříž nese nás i naše viny. On přišel, aby proměnil a očistil člověka a pozvedl jej k pravé důstojnosti. On promění a pozvedne i nás. Amen.
Homilie na Horské kázání Mojmír A. Beneš (1962)