(K výročnímu shromáždění náboženské obce)
Mat. 7, 6
Jako každoročně, i dnes předstupuji jako váš duchovní správce, abych přednesl svou zprávu o životě víry zdejší obce. A protože při našem souvislém čtení výroků Pána Ježíše, zapsaných v Horském kázání, jsme došli k 7. kapitole a verši 6, dovolte mi, abych právě tento podivný verš vzal za základ své zprávy. Zní: “Nedávejte svatého psům, aniž mecte perel svých před svině, ať by snad nepotlačily jich nohama svýma a obrátíce se, neroztrhaly vás.“
Je to velice neobvyklý verš a někomu se snad bude zdát jako nevhodný a nehodící se vůbec do Písma svatého. Nenechme se však odradit jeho drsnou formou. Čeština je krásný jazyk, a jako všechny jazyky i čeština se vyvíjí a to, co se nám dnes zdá drsně vyjádřeno, tehdy byl jen prostý výrok, lehce pochopitelný obraz, který odhaluje jeden ze zákonů Božího království.
Vlastně se ten výrok skládá ze dvou obrazů, ze dvou podobenství, velice výstižných, ba jadrných.
První se týká obětních pokrmů. My víme, že se část oběti spalovala, ale část sloužila chrámovým služebníkům za pokrm. Při pohanských obětech se právě toto maso, kněžími nespotřebované, prodávalo za sníženou cenu komukoliv, ale u Židů to dovoleno nebylo. Proto když kněží nemohli maso při oběti spotřebovati ani je prodati, co s ním? Tento nadbytek masa byl příčinou, že se jen povalovalo, hnilo a potulní psi je kradli. Bylo sice tehdy mnoho chudých, kteří by za ně byli vděčni, ale to nebylo dovoleno. Proto je kradli psi. Dnes si lidé psů váží jako dobrých přátel a pomocníků člověka, velice věrných pomocníků, ale tehdy byl pes považován za zvíře nečisté. Hlavně kulticky nečisté, protože požíral vše, i maso odhozené, jež bylo člověku nepoživatelné. Nejednou se pak setkáváme, že věřící lid nazýval jménem psů i pohany. Znamená to tedy lidi, kteří nemají pochopení, porozumění a zájem o svaté věci, kteří svaté věci zlehčují a zesměšňují či kteří uráží ty, kteří jim svaté věci předkládají.
Když si toto uvědomíme, pak snad pochopíme, co Pán Ježíš tímto obrazem chtěl říci. Chce varovat před něčím velice důležitým i pro nás. Věřící člověk se totiž snadno dostane do situace, v níž je očekáváno, že vydá svědectví pro Krista. To je jistě správné. Někdy však se věřící dostává tam, kde všechno mluvení je zbytečné, kde se svědectví stává jen pohoršením. Věřící lidé se často v rozhovorech dostávají na rovinu, kde diskutovat je jen ke škodě věci Kristově. Nikdo také nemá právo, aby v autobuse, v obchodě, či při kdejaké příležitosti mluvil o svatých věcech a obhajoval je. Pána Boha nemusí obhajovat. On se obhájí sám. Jde spíše o to, abychom svým životem, opravdovostí svých činů, svou pomocí druhým, ochotnou službou, pravdomluvností a prací ukazovali, že věřit v Krista neznamená jen pověrčivé mluvení, ale lepší život.
Druhé podobenství je vlastně podobné. V knize Přísloví se hovoří o krásné ženě, která však je bez rozumu, a přirovnává se k vepři, který zůstane vepřem i tehdy, když na něj položíte zlaté obruče.
Zdá se, že i v druhém obrazném výroku, aby se sviním či vepřům nedávaly perly, chce Pán Ježíš říci totéž: varovat před marným zvěstováním těm, kteří o to nestojí. Možná dokonce, že se zde objevuje i zkušenost první církve, že ti, kteří se projevili jako křesťané, byli mučeni a usmrcováni. My přece víme, že římské úřady přímo křesťany nepronásledovaly, konzulové a místodržící nevyhledávali vyznavače, ale když přišlo udání, museli je vyšetřit. Zavolali obviněného a vyzvali ho, aby vhodil kadidlo na plamen, hořící před obrazem císaře a aby se poklonil jako božstvu. Křesťané to odmítli. Vzdávali císaři úctu jako představiteli státu a práva, ale ne jako božstvu. Kdo to však učinil, kdo obětoval a poklonil se, pak – byť by se třeba i přiznal, že dříve byl křesťanem – nebyl trestán. Důležité bylo jen to, aby se odřekl Krista a vzdal božskou poctu císaři. Proto mnozí křesťané hovořili o Kristu a vyznávali jej pouze mezi těmi, kteří o Kristu slyšet chtěli, kteří toužili po Božím slově. Jinak mlčeli.
A v tom je smysl těchto podobenství. Napomenutí, abychom toužili naslouchat, abychom do shromáždění nepřicházeli zbytečně a pamatovali na to, že je to prostor Boží, kde je náležité tiše a vnímavě naslouchat. To především. Jsou křesťané, hodní věřící, kteří přicházejí do sboru, ale nezpívají, při modlitbách myšlenkami bloudí jinde a při kázání jakoby ani nebyli přítomni. Jsou duchem jinde. Já jsem se ve své kazatelské službě o to snažil, abych slovo Boží tlumočil věrně a aby Boží slovo při nás tak působilo, aby naše víra rostla a abychom zde mezi sebou vytvářeli skutečné obecenství víry, lásky a naděje, a proto mi nejprve dovolte, abych zde na prvém místě poděkoval Pánu Bohu, že nám po celý rok dopřával takto kolem jeho Slova se shromažďovat a čerpat posilu pro život. Církev si na tomto světě nemůže činit nárok na uznání, slávu či bohatství, ale musí počítat s tím, že její jedinou odměnou je radost v tom, který pro nás i pro celý svět umřel a z mrtvých vstal, který je živ a kraluje na věky. Buďme tedy vděčni za to, že jsme se zde mohli po celý rok shromažďovat a z jeho přítomnosti těšit. Vyznejme však také, že jsme nevyužili všech možností, jež nám Pán Bůh dal a že naše služba evangeliu nebyla vždy taková, jakou měla být, ježto i my jsme jen lid hříšný a hříchu podrobený.
Já v závěru podám ještě podrobnou zprávu o tom, jak vypadala naše služba, kdy a kolikrát jsme se sešli a jak jsme byli vyučováni, i o tom, jak vypadalo naše obecenství v číslech. Teď mi však dovolte, abych v závěru vám všem poděkoval. Zvláště členům rady starších, kteří mi byli oporou, i vám za vaše modlitby, trpělivost a lásku, bez níž bych nic nemohl. Všechna naše činnost není ničím, jestliže si ji Pán Bůh nepoužije a nepromění v dílo své. Proto prosme, aby On sám se k našemu dílu přiznal a co jsme pokazili, On sám spravil. On jediný z nás může učinit církev. On jediný může způsobit, aby svaté nebylo mezi námi marně vydáváno a jeho perly nebyly zneuctěny a našima nohama pošlapány. Amen.
Homilie na Horské kázání Mojmír A. Beneš (1962)