Mat. 7, 7–11
Luk. 18, 1–8
Nejprve dík za trpělivost a vytrvalost, kterou jste osvědčili po dobu mé nemoci, když bylo nutno měnit dobu bohoslužeb. Ale také dík za pozdravy a hlavně za modlitby, jimiž jste na mne pamatovali. Byly mně posilou. I v modlitebním zápase. Neboť právě v nemoci – jako nikdy jindy – jsem si uvědomoval, jak velký dar nám Pán Ježíš v modlitbě zachoval. Jak bychom byli ubozí bez modlitby, bez tohoto tajemného obcování s Bohem, bez těchto důvěrných rozhovorů, jež věřícího posilují i v nejtěžších chvílích života. Ano, když člověk žije v pohodě a vše se mu daří, také se modlí, ale octne-li se člověk v nesnázích a úzkostech, jeho modlitby jsou zcela jiné. Však jste to jistě i vy, každý, již poznal, Člověk se modlí a zdá se mu, jakoby Pán Bůh mlčel, jakoby jeho modlitby šly do prázdna. Ale to je jen proto, že máme tak málo víry.
Proto se v Písmu tak často setkáváme s výzvami Pána Ježíše k trpělivé, důvěřivé a vytrvalé modlitbě. S výzvami, k nimž Pán Ježíš zpravidla připojuje i zaslíbení, že Pán Bůh na pravou a věrnou modlitbu vždycky odpovídá. Tak tomu je i v našem textu: “Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlucte a bude vám otevřeno“ – k němuž Pán Ježíš připojuje to důrazné: “Každý, kdo prosí, dostává, kdo hledá, nalézá a kdo tluče, tomu bude otevřeno.“ Každý, bez výjimky. Nikomu není předem Boží pomoc odepřena. Každý, i ten největší hříšník, má naději na to, že Pán Bůh jeho prosby vyslyší, jestliže prosí, hledá a tluče se srdcem plným důvěry v Boží pomoc.
Je to jistě velké zaslíbení. Tak velké, že se nám zdá až neuvěřitelné. Ale je tomu tak. Pán Ježíš na mnoha místech to zdůraznil. Máme o tom dokonce i dvě podobenství, z nichž jedno – o nespravedlivém soudci – jsme si četli na začátku. Vypravuje se tam o tak nespravedlivém, nesvědomitém a špatném soudci, u něhož vůbec nebylo možno spravedlnosti dosáhnout, a o vdově, které bylo ublíženo, ale která vytrvale a vždy znovu a znovu ho prosila, trpělivě, pokorně, a tak dlouho, až jí vyhověl. Jen aby se jí zbavil. Ne, že měla pravdu či že mu ji bylo líto, ne, jen aby se jí zbavil a měl od ní pokoj. “Ač se Boha nebojím a lidí nestydím, protože mě tato vdova obtěžuje, zjednám jí spravedlnost, aby nakonec nepřišla a nezpolíčkovala mě.“ /Luk 18, 1–8/ Pán Ježíš k podobenství hned ještě dodal, aby se podívali, co říká ten soudce, jak nakonec pomohl. A když vyhověl tento nespravedlivý soudce, jak by Pán Bůh nevyhověl, nevyslyšel těch, „kteří ve dne v noci k němu volají?“
Pravda, někdy nám Pán Bůh nedává to, oč prosíme. On přece vidí dál, než vidíme my, a ví lépe, co je nám ku prospěchu, a proto ať cokoliv od něho přichází, věřící to přijímá v důvěře, že to slouží k spasení. Pán Bůh je dárcem dobrých darů. Pán Ježíš to ukazuje na vztahu syna k otci. Otec svého syna neoklame, nedá mu kámen místo chleba, byť by leckterý kámen měl podobu chleba. A nedá mu hada místo úhoře, místo ryby. Protože ho miluje. „Když tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávati dobré dary, oč spíše váš nebeský Otec dá dobré věci těm, kteří ho prosí.“ /Mat. 7, 11/
Ovšem – důvěřovat, a v důvěře v Boží moc a pomoc vytrvat, je při modlitbě to nejtěžší. My jsme náchylní k rezignaci, „No, co se dá dělat, to už je takový osud,“ řekneme. Ale copak je nějaký osud? Ta žena nevěřila na žádný osud, ale šla a znovu a znovu prosila, naléhala. To pohané věří na osud, ale věřící člověk ví, že svět i lidé v něm jsou v rukou Božích, že Pán Bůh vše řídí a dobře řídí, a že mu není nic nemožného. Proto se nevzdává, protože ví, že pro Boha není žádná situace tak ztracená, aby ji nemohl změnit. „Každý, kdo prosí, dostává, kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.“ Pán Bůh má přece tisíce možností i tam, kde se zdá, že už není východiska. Však mnozí z vás by mohli vyprávět, jak Pán Bůh vyslýchal jejich modlitby, i když se jim zprvu zdálo, že prodlévá. Ten, kdo vytrvá, smí mít naději, že jeho vytrvalost nebude oklamána.
Ovšem, jde o to, abychom vždy se modlili o věc spravedlivou, o věc, která se i Pánu Bohu líbí. Ta vdova v podobenství věděla, že její věc je spravedlivá, a to jejímu naléhání propůjčilo pravou sílu. A bylo jí to oporou, aby vydržela. Když člověk ví, že prosí o věc spravedlivou, Bohu milou, pak jeho modlitby najdou zvláštní jistotu. Mohou být různé, za bližní v jejich zápasech a krizích, za budoucnost dětí, za jejich lásku, za pokoj a lepší vztahy, i pokoj srdce a odpuštění vin, ale i za chléb vezdejší. Ale vždy to musí být věc, jež obstojí před Bohem, jež není sobecká, malicherná a hříšná. Jsou naše modlitby takové?
A nakonec. – Oč lépe jsme na tom my, než ona ubohá vdova. Ona šla k soudci nespravedlivému – my naopak. Ona neměla nikoho, kdo by se jí zastal, ale my máme u nebeského Otce Pána Ježíše, Přímluvce, který za nás život položil. Jí nikdo neporadil, nepovzbudil, každý spíš srážel, my však máme zaslíbení Kristovo. Proto tísní-li tě něco, nezapomeň na útěšné slovo Pána: “Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlucte a bude vám otevřeno.“ Amen.
Homilie na Horské kázání Mojmír A. Beneš (1962)