Mat. 6, 14–15
Sk. 20, 7–12.
Řím. 12, 9–21
Výzvu Pána Ježíše k odpuštění, smíření a trpělivému snášení nalezneme na mnoha místech Nového zákona, ale Matouš ji postavil do zvláštní souvislosti: hned za modlitbu Páně. Nevíme, proč. Jedna z proseb už mluví o odpuštění „Odpusť nám naše viny…“ Proč tedy znovu? Ale snad ji sem zařadil proto, že chtěl ukázat, jak modlitba a zvláště Otče náš je úzce spjata s našim vztahem k lidem. Nemůžeš se modlit, k ničemu ti modlitba není, máš-li něco proti bratru, když je v tvém srdce hněv, zatrpklost, netrpělivost, závist či zloba. Taková modlitba jde do prázdna. Ba stává se rouháním, neboť tím dokazuješ, jak málo si vážíš Boží milosti a oběti Kristovy. „Odpustíte-li, odpustí i vám váš Otec nebeský, neodpustíte-li, neodpustí ani vám Otec vašich poklesků“. Proto když se stavíš k modlitbě a toužíš, aby tvá modlitba byla vyslyšena, smiř se dříve s těmi, na něž se hněváš. Otevři své srdce lásce a smíření. Jen do takového srdce přichází Kristus se svým odpuštěním a pomocí.
V prvokřesťanské církvi bývalo krásným obyčejem, že se věřící před křtem a Večeří Páně políbili na znamení bratrské lásky. Jeden k druhému přistupovali a dávali si toto ujištění věrnosti, odpuštění a pomoci, ujištění, že spolu v lásce budou stát. Vytvářeli tak opravdu podivuhodné společenství lásky, že vzbuzovali u pohanů údiv. Pravda, později o nich právě pro tyto polibky šířili pomluvy, že pěstují v shromážděních nízké nezřízenosti, a proto církev polibky omezila jen na osoby téhož pohlaví a nakonec od nich upustila vůbec. Ale právě tyto polibky jsou znamením, že si byli vědomi, že staví-li se před Boha a touží-li, aby mezi ně přišel Kristus, že musí býti spjati poutem lásky, že mezi nimi nesmí býti mrzutost, svár a váda.
Velice pěkně to ilustruje událost, kterou popisují Sk. 20. Vypravuje se tam o večerní pobožnosti v Troadě, přístavním městě v Malé Asii. Pobožnost se konala večer ve 3. vlastně 2. poschodí soukromého domu. Církev se tehdy mohla scházet vůbec jen v soukromých domech a večer. Ve dne šel každý po zaměstnání a teprve pozdě večer mu zbyl čas pro shromáždění. Teprve mnohem později, ve 4. stol. za Konstantina, byla ustanovena neděle, jako den oddělený pro Boha. Dříve se mohli shromažďovat až po celodenní práci, tedy i velmi unaveni. Bylo to vždy až večer. Ale přesto přicházeli a dovedli kolem Slova Božího strávit větší část noci. Kázání, jež byla středem pobožnosti, byla velmi dlouhá. Někdy i několik hodin. Byla i přerušovaná dotazy věřících, takže kázání Pavlovo bylo vlastně rozmlouvání. Pavel rozmlouval s nimi o Pánu Ježíši, a tak je utvrzoval ve víře. To, že místo kázání často čteme rozmlouvání, není nadarmo. Mají-li bohoslužby a kázání dávat a určovat obci život, pak je to možné jen tehdy, když o nich rozmlouváme. Hlavně v rodinách. My doma mluvíme o všeličems, ale zřídka o tom, co nám skrze své slovo vzkazuje Bůh.
Ale všimněme si toho hlavního v tomto oddílu. Vypravuje se tam, že v přeplněné místnosti byl také jakýsi mladík Eutychus. Seděl na okně. Snad dusno, snad po práci unaven, nestačil sledovat výklad – a usnul. Okno bylo otevřeno a stalo se něco zlého – vypadl z okna ven. Ať už to bylo ze 3. či ze 2. poschodí, bylo to neštěstí. Byl to smrtelný pád.
Bylo to jistě pro všechny velké leknutí. A tu si všimněme toho, co učinil Pavel a jak se při tom chovalo shromáždění. Neboť právě na tom, jak se chovali, můžeme poznat nejlépe, jaké mezi nimi vládly vztahy.
Pavel, když zjistil, co se stalo, hned pospíchal dolů, sklonil se k Eutychovi, který ležel dole na dlažbě bez hnutí a zjistil, že to nebyl pád k smrti. Na některých jeho cestách ho provázel Lukáš, a to byl lékař. Snad tedy s pomocí Lukášovou přivedli chlapce k životu. Pavel hned všechny utěšoval a volal, aby se nermoutili, že chlapec je živ. A ostatní? Jako oni na to reagovali? Byli potěšeni. Potěšeni nad tím, že Bůh nad Eutychem, ačkoliv usnul při kázání, podržel ruku. Viděli v tom podivuhodném zachránění znamení Boží blízkosti. Znamení, že tam, kde je obecenství slova a modliteb, je nejen přítomen, ale že mu nevadí naše mdloba, naše chyby a nedostatky.
Já jsem kdysi slyšel, kterak přísný kazatel tento pád z okna vykládal jako Boží trest nad hříšným posluchačem, který při kázání usnul. Když se zvěstovalo o Kristu, Eutychus spal a svým spánkem urazil Boha. Proto jej Pán Bůh potrestal a srazil s okna. Tak Bůh trestá každou nevážnost k Slovu. Kazatel kázal a posluchač spal. Jak by jej Bůh nepotrestal? Ale v textu ani Pavel ani posluchači nemluví o Božím trestu. Ba není tam ani slovíčko o pokárání či o rozhořčení. Naopak. Jen tam stojí o tom, jak Pavel jej objal a jak byli všichni potěšeni. Radovali se, že mladík nezahynul.
Tam, kde je přítomen Pán Ježíš, tam totiž lidé mají k sobě lásku, tam si odpouštějí, tam se tak snadno neurážejí mdlobou a chybami druhých. A tam také roste a vytváří se církev.
Někteří vykladači nesprávně chápou Ježíšův výrok „Odpustíte-li, odpustí i vám váš Otec nebeský“. Domnívají se, že Bůh nám hříchy odpouští proto, že my odpouštíme, že jsme trpěliví a dobrotiví k druhým. Není tomu tak. Pán Bůh nám odpouští ne proto, že my odpouštíme, ale pro oběť Kristovu, z lásky, zadarmo a bez jakékoliv podmínky. Ten však, kdo něco ví o svém hříchu a o tom, že mu Bůh navzdory jeho hříchu odpouští, ví, že sám nemůže neodpouštět. Ví, že snáší-li jej trpělivě Bůh, musí i on druhé snášet.
A tomuto pohledu lásky právě učí Ježíš. Každý přece máme nějaké chyby, nedostatky. Každý nějak pohoršujeme druhé. Jestliže však vidíme jen to nedostatečné při druhých, je to znamení, že jdeme cestou sobectví, svévole a nevěrnosti Pánu Ježíši.
Každý z nás potřebuje odpuštění, každý z nás potřebuje, aby mu lidé občas projevili, že ho potřebují, že si ho cení a že ho mají rádi. Bez toho je život šedivý. Ale kde toto je, tam vzrůstá radost. Protože jen tam lidé okoušejí přítomnost Páně. Naučíme-li se to, naučíme-li si vzájemně odpouštět, pak nejen osvědčíme svou víru a lásku k Pánu a nevystavíme se odsouzení Božímu, ale naše shromáždění a modlitby budou nám zdrojem stále většího potěšení a radosti. Amen.
Homilie na Horské kázání Mojmír A. Beneš (začátek roku 1962)