Mat. 6, 11
Jan 6, 35
V pohanských knihách čteme o „závisti bohů.“ Pohané věřili, že bohové nesnášejí, když se lidem vede dobře. Jakmile vidí spokojenost, štěstí a pokoj, zasahují, aby pokazili a namíchali do poháru života trochu jedu nebo aspoň hořkosti. Nás však víra učí jinému. Každá stránka Písma ukazuje k lásce Boží, k tomu, že Bůh o nás pečuje a že smíme prositi o docela konkrétní životní potřeby, o vše, co potřebujeme k životu a co život činí radostným.
Také prosba „Chléb náš vezdejší dej nám dnes“ k tomu ukazuje. Jí se začíná druhá část proseb, které se týkají nás. První tři prosby se týkaly Boha, Božího jména, Božího království, Boží vůle, ale další čtyři se obrací k člověku a jeho potřebám. Pán Ježíš nás v nich učí důvěřovat Boží lásce, že má o nás a naše starosti zájem, že nás hledá a k sobě vede, ať žijeme v jakýkoliv okolnostech. A není bez zajímavosti, že právě první prosba je prosbou za chléb. Pravda, někteří lidé se domnívají, že nejde o obyčejný chléb, o jídlo, ale že je nutno ji vykládat duchovně: Pán Ježíš měl na mysli jiný chléb, jen chléb z nebe, tedy sám sebe, jak to říká v evangeliu Janově: „Já jsem chléb života“. Skutečně je v tom jistá nejasnost, protože řecký výraz epiusios, který kraličtí překládají „vezdejší“, lze různě vykládat. Ukazuje to i to slůvko „vezdejší.“. Co znamená? Buď od slova vezdy tj. vždy, a pak by to znamenalo každodenní. Anebo od zdejší, a to by znamenalo pozemský. Kraličtí tedy prosbu „Chléb náš vezdejší dej nám dnes“ chápou opravdu jako zaslíbení, že se na Pána Boha smíme obracet v starostech denního života, ať se týkají čehokoliv.
A tak to chápali i velicí reformátoři. Kalvín ve výkladu dokonce výslovně říká, že se prosba týká nejen obyčejného pokrmu, ale že by modlitba byla neúplná bez prosby o chléb vezdejší a jiné potřeby života, ježto Písmo nás stále vybízí, abychom všecky starosti vkládali na Boha. Luther to ještě rozšiřuje a říká, že tím se myslí vše, co je třeba k životu, ať je to pokrm, nápoj, oděv, obuv, příbytek, peníze, ale i dobrý manžel, věrná manželka a poslušné a milující děti a konečně zdraví, čest, dobří přátelé, spravedlivá vrchnost a jiné věci. Celkem jich vypočítal 22, ale byl si při tom vědom, že to ještě není všechno.
Kraličtí překladatelé proto k výkladu této prosby připojují poznámku, že pod slovem „chléb“ je třeba rozumět nejen všecky hmotné věci, jako pokrm, nápoj, domov, zdraví a čas pohody, ale i věci duchovní, a výslovně uvádějí Boží slovo čisté, věrné kazatele aj., tedy, vše co člověk potřebuje, aby život byl radostný a požehnaný. A tak snad nepochybíme, když prosbu „Chléb nás vezdejší dej nám dnes“ budeme chápat jako prosbu a zaslíbení obojího, věcí časných i duchovních. Vždyť Pán Bůh pečuje o celého člověka. Nelze přece odtrhnout oblast duchovní od hmotné, tělesné. Nelze se domnívat, že Pán Bůh nás daří jen duchovními dary. Vždyť Pán Ježíš měl přece také lidské tělo. Jedl, pil, smál se, plakal, měl žízeň i hlad, i tělesné bolesti. Proto nemáme pohrdat ani tělem ani věcmi, kterých je k životu třeba, a při tom se domnívat, že Pánu Bohu na našem těle nezáleží. My přece víme ze slov Pána Ježíše, že nebeský Otec se stará i o ptactvo nebeské a kvítí polní. Jestliže o něj pečuje, jak by nepečoval o nás, když vydal Syna svého nejmilejšího, aby za nás umřel na kříži? Proto právem se modlíme i za nejobyčejnější věci, jež k životu potřebujeme a důvěřujeme v Boží zaslíbení, že Pán Bůh nám dá, co potřebujeme.
Ovšem naše víra v Boží otcovskou péči neznamená, že bychom se měli spoléhat jen na Boha a očekávat, že se nám dostane všeho, aniž bychom se sami přičiňovali, že bychom se směli oddávat lenosti. Písmo považuje lenost za ohavnost. „Pro lenost schází krov a pro opuštění rukou kapává do domu.“ /Kaz. 10, 18/ a chválí moudrost mravenců. /Př. 6, 6/ Pán Bůh každému z nás uložil nějakou práci a všichni věrní křesťané byli vždy dobrými a věrnými pracovníky. Pro křesťana totiž práce není jen prostředek k získávání obživy, ale Boží řád. Vždyť ani v ráji nebyl člověk bez práce. V Gen. 2, 15 byl člověk postaven do ráje, „aby jej dělal a ostříhal.“ Ať tedy děláme jakoukoliv práci, máme ji dělat s radostí a vděčností Pánu Bohu a s vědomím, že za ni také jemu budeme odpovídat. Pravda, není každému dáno, aby konal práci, která ho osobně baví. Při dobré vůli najde však při každé práci něco zajímavého a pěkného. A zvláště, pomáhá-li druhým či slouží-li obecnému prospěchu.
Jedno ovšem nutno zvláště vyzvednout, a sice: proč chléb? Chléb je u všech národů základní potravinou, i když jej různě připravují. A tak chléb je to nejnutnější, co je k životu potřebí. O nic jiného Pán Ježíš neprosí, jen o chléb. Jsme tedy i varováni před neskromností v jídle a pití a vybízeni k pokoře a skromnosti. A také k vděčnosti. Pán Ježíš kdykoliv vzal chléb nebo usedl k jídlu, se modlil. Děkoval Pánu Bohu za tyto dary, jimiž se sytil. Lidé se dnes zřídka před či po jídle modlí, a přece to byl krásný obyčej. Starší lidé snad ještě pokřižují chléb, prvé než načínají bochánek. A přece taková modlitba má svou důležitost. Vyjadřuje vděčnost Pánu Bohu. Jestliže ji necítíme, chodíme-li kolem krás a darů života, ať je to stůl, pokrytý jídlem, nebo žena či hodné děti nebo to, že je pořád ještě mír, s pocitem, že na to máš právo či že je to tvá zásluha a něco samozřejmého, co sis vydobyl, pak projevuješ nevděk nebeskému Otci, ale za to tím ochuzuješ i svůj život. S pocitem vděčnosti k Bohu zmizí totiž z tvého života i pocit vděčnosti k lidem a výhled k věčnosti. A tak uprostřed bohatství věcí můžeš být velmi chudý.
Ještě si povězme, že „náš“ nám připomíná, že v modlitbě, v žádné modlitbě, nemá jít jen o mě, ale o nás, že je to náš společný chléb a společný život, na němž pracujeme, a že každé sobectví, závist a lakomství odporuje Boží vůli. A slůvko „dnes“ nás učí důvěře v zítřek. Neboj se dnů příštích. Dnes ti Pán Bůh chléb dal. A s tím se spokoj. Zítřek je rovněž v jeho rukou.
A tak kdykoliv se modlíme „Chléb náš vezdejší dej nám dnes“, složme opravdu všecku svou naději v Boha. On je mocen všeho, neboť skrze něho vše bylo stvořeno. Pokud budeme žíti v této časnosti, budeme mít pořád nějakou starost. V Kristu však máme přepevnou naději, že nás vším věrně provede a jednou k sobě přivede. Amen.
Homilie na Horské kázání Mojmír A. Beneš (advent roku 1961)