Mat. 6, 10
Jan 14, 23
Je tomu snad při každém z nás, že chceme uplatnit svou vůli. Považujeme to za samozřejmé. Lidé si to sice nechtějí přiznat, že je to skutečnost tak přirozená, že ji žádné předstírání nezakryje. Všichni ve větší či menší míře chceme, aby bylo „po našem“, jak to chceme my. Tuto touhu pak přenášíme i na svůj vztah k Bohu. Nebo – jak se modlíme? Zpravidla prosíme, aby Pán Bůh učinil to, co se nám líbí, aby dal to, co soudíme, že potřebujeme, a zbavil nás toho, co je nám nepříjemné.
„Pane Bože, jen a jen o Tebe mi jde, o tvou čest, slávu, ale já tě prosím, abys to udělal tak, jak já to chci, abys mě vedl cestami, jež já jsem si vybral.“
Pán Ježíš však nás učí v 3. prosbě „Buď vůle tvá“ jinému. Učí nás Pánu Bohu důvěřovat, neboť on je přeci nejdokonalejší, nejmoudřejší a nejláskyplnější Otec, který nás miluje věčným milováním, a chce, abychom život měli a hojněji život měli. Mluvíš-li tedy o tom, že i ty miluješ Boha, musíš mu přece důvěřovat! Bez důvěry není lásky. Miluješ-li někoho, pak děláš to, co se mu líbí, přeješ si, co on si přeje, a schvaluješ, co on schvaluje. To je láska. Proto hovoříme-li o tom, že milujeme Boha, nemůžeme nijak jinak, než si přát, aby ne naše, ale jeho vůle platila. Důvěřujeme mu. Tak mu důvěřujeme, že ani tehdy, když nás vede po cestách nesnadných a přes hlubiny, nepochybujeme, že to s námi myslí dobře, že Boží jednání s námi není ani nesmyslné ani zlomyslné a že cílem je naše dobro a spasení. Milujeme-li svůj osobní prospěch, pohodlí, majetek, zdraví nebo cokoliv jiného na světě víc než Boha, pak ovšem – není-li po našem – jsme nespokojeni, reptáme, bědujeme. Pravá víra věří a miluje. A nežádá věci svých, ale Božích. Naše vůle je hříšná a porušená a chce vše posuzovat z osobního sobeckého hlediska. Boží vůle je svatá a plná lásky.
Viděl jsem kdysi závody chrtů. Chrt je pěkný pes a říká se, že je i chytrý, ale já jsem zapochyboval, když jsem jej pozoroval při závodech. Utíkal, aby chytil vycpaného králíka na drátě. Utíkal, a čím rychleji, tím i králík rychleji, a on ne a ne jej dohonit.
Mnohý život se podobá této honbě. Usilujeme o něco, co se nám teď zdá velice potřebné a užitečné. Jednou byt, jindy kabát, pořád něco chybí a zdá se nám, že až to budeme mít, že náš život bude lepší, plnější, krásnější. Ano, máme pravdu, mnohé potřebujeme. Ale když to získáme, poznáme, že to není to pravé, a běžíme znovu. Když se díváme zpět na svůj život, na zápasy let minulých, jak mnohé z nich bylo jen jako běh za králíkem.
Není ovšem vždy snadné v životě poznat, co je nám skutečně k prospěchu. Nejen k prospěchu okamžitému, ale trvalému. Často usilujeme o něco, co se pak ukáže neblahé, a bráníme se a odmítáme to, co se pak ukáže jako dar, jako požehnání. Kdosi řekl, že s životními kříži je to jako s hebrejským jazykem. Musíme jej číst zprava doleva, tedy obráceně, a životním bolestem také porozumíme až nakonec.
A to jsme u té nejobtížnější otázky. Učí-li nás Pán Ježíš zapírat vlastní vůli a vzdávat se vůli Boží, vyhledávat ji, pak – kde? Bez stálého styku s Písmem se Boží vůle vůbec nedobereme. Ale v konkrétní situaci, když se smíme rozhodovat pro tu či onu cestu, pro ten či onen způsob života, nenajdeme v Písmu pravý příkaz. Ale to je právě to podivuhodné, že důvěřujeme-li mu a celým srdcem ho hledáme, on si vždycky najde cestu, jak svou vůli dá poznat. Vždyť nejednou v těžkých chvílích rozhodování, když jsme přišli do sboru a vroucně naslouchali, slyšeli jsme jeho odpověď.
Pán Ježíš nás však neučí jen vyhledávat Boží vůli, ale dává i ono „jako v nebi tak i na zemi“. A to nás vede k otázce: co je nebe? My víme, že nebe není jen to, co je nad námi, jen nesmírný hvězdný prostor. Do nebe nemůžeme žádnou raketou doletět, a kdyby lidé vzlétli sebe výše, nebe tam nenajdou. Řekneme-li však, že nebe je nad námi, nemyslíme to prostorově. Tam, ve vesmíru, není příbytek Boží. Je to jen výraz, podobenství, pro sféru duchovní, pro onen svět Boží, který je i mezi námi, svět, v němž vládne Boží vůle a kde nic, žádný lidský hřích se proti jeho vůli nestaví. Mezi námi se děje mnohé, co se Pánu Bohu nelíbí. To je svět země, svět sobectví, závisti, pýchy. Ale mimo tento svět zemský je svět Boží, kde se vůle Boží děje. Kde je? – nevíme. Není však nad hvězdami, tisíce km vysoko, není vůbec v omezeném prostoru, ale všude tam, kde se mu vše ochotně a radostně podřizuje.
Odlesk tohoto nebe, světa Božího, nedokonalý ovšem, můžeme zahlédnout i tu mezi námi uprostřed církve, když vnímavě nasloucháme, když je naše srdce naplněno silou Ducha sv.. Ale můžeme jej nalézt i doma, ve své rodině, jestliže tam vládne láska a služba, ale i ve svém nitru, jestliže ve svém srdci máme ochotu a sílu přemoci sobectví, a jestliže ochotně a z celého srdce budeme konat ne to, co se líbí nám, ale co se líbí Bohu. Neboť jak často to, co chceme my, by sloužilo mně i jiným k zahynutí časnému i věčnému.
Pán Ježíš nám zanechal jedinečné zaslíbení „Miluje-li mne kdo, bude zachovávati mé slovo, a Otec jej bude milovati, a k němu přijdeme a učiníme si u něho příbytek.“ Je to zaslíbení jeho přítomnosti i jeho pomoci. Nepochybujme o tom, že jeho láska nás stále provází, že je nám stále neviditelně přítomen. Mějme spíše starost o to, abychom jej milovali my, abychom jeho vůli nejen hledali, o jeho vůli mluvili, ale jeho vůli plnili. Teprve tehdy, až své milování Boha potvrdíme činy, že jeho vůli ostříháme a plníme, pak smíme mít naději, že se v pravém duchu modlíme prosbou Páně: „Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.“
A jestliže první adventní svíce nás varuje, abychom neuvedli jeho jméno v porouhání, pak nechť druhá adventní svíce nás vede k pravé poslušnosti a připomíná, že skutečné nebe je nám velmi blízko, tam, kde je jeho slovo ostříháno a plněno. Amen.
Homilie na Horské kázání Mojmír A. Beneš (advent roku 1961)