Mat. 6, 5–8.
Filip. 4, 6–7
Jistě každý okusil, jakou silou a požehnáním je upřímná modlitba. Nejednou, když naše srdce bylo neklidné, když na nás doléhala úzkost a soužení, nalezli jsme v modlitbě novou jistotu, klid a odhodlanost. A když jsme ztráceli už všecky síly, když jsme byli životem vláčeni a smýkáni, když jsme nevěděli kudy kam, leckdy v modlitbě jsme nalezli novou naději. V jednom z četných římských chrámů mají podivuhodný obraz neznámého malíře. Je na něm oráč, který neoře. Neoře, jen klečí a modlí se za pluhem. Vedle něho jde však anděl, který oře místo něho. Je to velmi krásné podobenství, ukazující na požehnání modlitby. Mnohý řekne: Na modlitbu nemám čas. Opravdu věřící člověk však ví, že čas, strávený na modlitbě, není nikdy ztracený, že vždy přináší požehnání.
Pán Ježíš se sám často a hodně modlil. A nejen to. I své učedníky k modlitbám vybízel. Také náš text obsahuje slova Páně, jimiž učil pravé modlitbě. Jsou to slova varovná. A my jich použijeme, abychom si v jejich světle položili otázku: Co je modlitba, co se při ní děje a co pro nás, pro náš život víry, modlitba znamená.
- To první, čeho si všimneme, je ono varování před jakoukoliv okázalostí. A dále onoho důrazu na to, že modlitba je něco tak osobního a intimního, čemu okázalost jen překáží. „Když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se modlí…, aby byli viděni od lidí.“ To slůvko „pokrytec“ není české. Pochází z latiny, jež je převzala z řečtiny. „Hypokritos“ doslova znamená: herec, tedy ten, kdo něco hraje, kdo má na tváři masku. Jsou takoví lidé, kteří vypadají před lidmi náramně zbožně, ale jen před lidmi. Když je později blíže poznáme, jsme zklamáni, jak málo je v nich zbožného. Jsou zbožní jen pro lidské oči. Modlitba, pronášená před lidmi, vždy s sebou nese toto nebezpečí. My se rádi modlíme ve shromážděních, ale někdy býváme při nich v rozpacích a zřídka vystupujeme, abychom se při nich veřejně pomodlili. Máme před tím ostych. I když víme, že to jsou shromáždění požehnaná a my se i při nich upřímně modlíme, zpravidla mlčíme. Obáváme se, aby se modlitba nestala divadlem, aby nebyla znesvěcením, jen nějakým chlubením před lidmi, anebo jen prázdnou řečí. I Pán Ježíš toto nebezpečí znal, a proto doporučoval modlitební samotu. Čteme: „Ty, když se modlíš, vejdi do komůrky a zavři dveře!“, abys tam byl sám s Bohem, aby ti nic nebránilo ve výhledu k němu. Při tom mu nešlo jen o tu vnější samotu, jen o pokojík, komůrku. Vždyť i Pán Ježíš se modlil před lidmi. Jemu šlo o to, aby modlitba byla rozhovorem s nebeským Otcem, a aby to byla opravdu rozmluva, v níž bychom nemluvili jen my, ale nechali mluvit i jej. Mlčeli a naslouchali. Modlitba před lidmi se snadno stává mluvou k lidem a ne k Bohu.
- Tím jsme u druhého varování, které říká: aby modlitba nebyla mnohomluvná, aby to nebyla jen fráze a prázdné věty. My o Bohu neumíme mluvit jinak než v lidských výrazech a podobenstvích. Ale právě to nese s sebou nebezpečí, že ztratíme pravý poměr, že k němu budeme mluvit, jako by nám byl roven. Proto nás někdy tak pohoršuje, když někdo s Bohem a o Bohu mluví tak, jako by s ním byl zadobře. Se vším si ví rady, na vše má pohotovou odpověď, nic není pro něj zahaleno tajemstvím. Jenže takoví lidé sotva co vědí o Boží moci a slávě a jeho svrchovanosti. V některých církvích mají zvláštní obyčej, že po kázání značnou chvíli mlčí, a potom se modlí a po modlitbě je opět chvíle mlčení. Ve shromážděních tzv. kvakerů tak ztrácí mlčením značnou část bohoslužeb. My sice řekneme, že jsme sem přišli, abychom slyšeli Boží slovo, modlili se a zpívali a ne abychom zde mlčeli. A do jisté míry máme pravdu. Ale taková chvíle společného mlčení přece jen není zcela bez užitku. My jsme si zavedli takovou chvilku na závěr bohoslužeb. Ta chvilka po poslední písni, když vstaneme a mlčíme, je proto, abychom Pánu Bohu hluboko v srdci poděkovali za slyšené Slovo, a také proto, abychom naslouchali odpovědi.
A ještě horší než prázdné mluvení, je projev nespokojenosti s tím, jak s námi Bůh jedná. Mnohá naše modlitba je taková, že Pánu Bohu chceme předpisovat, jak a co má pro nás dělat. Chceme ho k tomu přinutit.
- Lidé, i zbožní, se najednou pokoušejí častými a opakovanými modlitbami na Bohu vynutit, aby učinil to, na čem jim zrovna záleží. Chápou modlitbu jako jakési zaklínadlo. Žalm 78, 41 to nazývá „vyměřovati cíle“ Hospodinu. Pána Boha ničím a k ničemu nepřinutíš. A ani nemáš právo očekávat, že na tvou modlitbu hned přiskočí a pohotově udělá kvůli tobě zázrak, že změní přirozený běh věcí a nějakým kouzlem udělá, co se nám zdá dobré a správné. V jeho moci je vše. On může činit vše, co se mu ráčí. A také to činí. I s námi. I když tomu nerozumíme. Často se přece s námi děje to, co rozumem nepochopíme. A někdy trvá měsíce a léta, než porozumíme. A někdy to v této časnosti vůbec nepochopíme. Ale jednou to poznáme, až budeme u Boha, pak nám vše bude jasné. A přece Pán Ježíš nás ujišťuje, že ten kdo prosí a od něho vše očekává, nebude zklamán, že pravá modlitba má velké zaslíbení. „Otec váš ví, čeho potřebujete, dříve než ho prosíte“. Ano, on ví, co potřebujeme, co slouží k našemu dobrému. Ví to lépe, než to můžeme vědět my, protože vidí dál a jasněji a má s námi myšlení o pokoji a ne o trápení, i když někdy všelijaké trápení dopouští. Bůh se v Ježíši Kristu nad námi smiloval a tím osvědčil tak velikou lásku, že nemáme právo pochybovat o jeho spasitelných úmyslech s námi. Naučme se proto přijímat z jeho rukou i to hořké a bolestné, jež někdy k dobrému podává, bez výhrad a protestů, a pamatujme, že „Otec váš ví, čeho potřebujete, dříve než ho prosíte.“
- Nakonec pak se ptejme: Jaké místo opravdu modlitba zaujímá v našem životě. Víme z vlastních zkušeností, že v lidském životě jsou chvíle, kdy víra zemdlívá, kdy se nám zdá, že modlitby jdou do prázdna, že se nám odpovědi nedostává. Jsme nemocni, modlíme se o zdraví, ale nemoci neubývá. Hledíme na děti, jak se nám odcizují či jdou jinudy, vroucně se modlíme, ale děti jdou dál svou cestou. Modlíme se za pokoj a mír ve světě, a ono je neklidu víc a víc. A protože naše modlitby nenesou ovoce, začneme pochybovat, zda nás Pán Bůh slyší, a naše víra mdlí.
Nepřestaneme-li se však vytrvale modlit, budeme-li dál docházet do shromáždění a v tichosti a modlitbě naslouchat, Pán Bůh si jistě cestu k našemu srdce najde a dá nám nakonec poznati, že nás slyší, že se k němu můžeme utíkat, do jeho rukou odevzdávat svou při, úzkosti, naději i hříchy.
To nám nabízí i dnes. Každé naše shromáždění má zaslíbení o Boží přítomnosti v Ježíši Kristu. Proto sem přicházíme. Otevřme mu tedy své srdce s pravou doufanlivostí a nebudeme zklamáni. Amen.
Homilie na Horské kázání Mojmír A. Beneš