1. Petr 1, 17
Mat. 6, 9
Mar. 11, 23–24
Máme si vyložit modlitbu Páně. Dříve však bych rád řekl dvojí:
- Každý máme na světě úkol, brázdu, kam nás Pán Bůh postavil, a od každého Bůh něco očekává. Mnoho však záleží na tom, v čem vidíme smysl života. Jde-li někomu jen o chleba, o moc nad lidmi či o pohodlný život, třeba na úkor druhých, ten jej v podstatě promarní. Je pln strachu a úzkosti, aby co má, o to nepřišel, aby nepřišla pohroma. Dříve se lidé báli ohně, povodně, vichřice apod. Dnes civilizace pokročila, takže těchto věcí se lidé již nebojí, ale zmocňují se jich strachy jiné: z války, ze ztráty moci, existence aj. Věřící je takovýchto strachů prost, protože ví, že jeho život je v rukou Božích a že Bůh všecky věci, malé i velké, řídí. Proto Bohu důvěřuje a to i tehdy, když se octne v obtížné situaci, jejíž smysl nechápe, když jej postihnou události, které bolí a souží. A takových je v každém životě dost. Někteří lidé se bouří, reptají a kde koho obviňují a proklínají, ale jen si tím přidávají těžkosti. Věřící člověk se však modlí. Vlastně teprve v takové chvíli poznáme, jak je to s naší vírou, jestliže se v obtížích života dovedeme modlit. Jestliže se tehdy dovedeme spolehnout na Boha a pokorně a doufanlivě vše na Boha skládat, pak teprve můžeme říci, že máme víru. Modlitba je tedy jakýmsi měřidlem víry. To je to první. A druhé?
- Německý filosof Kant kdysi řekl, že modlitba je jen k tomu, aby povzbudila, abychom načerpali novou sílu, ale že je troufalost očekávat, že by mohla něco změnit na běhu věcí, že by mohla mít na Boha vliv. I dnes jsou mnozí křesťané, kterým se to zdá, kteří ve skutečnosti mají modlitbu jen za prázdné mluvení. Je-li to však troufalost, nemůže-li modlitba nic změnit, stojí to pak vůbec za to se modlit a shromažďovat? Ten, kdo o Bohu hovoří jako o něčem nebo o někom, který o člověka a o jeho prosby a zápasy nedbá, ten dosud neokusil ani požehnání ani moc modlitby, protože ten, kdo modlitbu nemá za troufalost, ale naopak za milost a dar, ten si svůj život bez modlitby ani neumí představit. Ten ví, že modlí-li se opravdu a vroucně, že jej Pán Bůh slyší a na jeho modlitbu skutečně odpovídá. Snad jinak, než si přejeme, ale lépe a plněji, i když tomu vždy hned nerozumíme. Tak to Pán Ježíš zaslíbil v onom podivuhodném výroku, který je zachován v Mar. 11, 23–24: „Kdo by řekl této hoře zvedni se a vrz se do moře a nepochyboval by v srdci svém, nýbrž věřil, že se stane, co mluví, stane se mu to. Proto vám pravím: Všecko, zač se modlíte a prosíte, věřte, že jste to již dostali, a stane se vám to!“
- Proto je pravá a důvěřivá modlitba tak těžká, a my k ní zřídka kdy máme odvahu. Raději skutečně modlení nahrazujeme modlitbou Páně. Naučili jsme se jí v dětství a od té doby se ji modlíme. Ale právě proto, že ji dobře umíme, používáme ji někdy i docela rouhavě, jako jakéhosi pohanského zaklínadla. A přece je to jediná modlitba, o níž můžeme bezpečně říci, že je to modlitba, která se Pánu Bohu líbí, neboť je to modlitba, kterou Pán Ježíš naučil své učedníky. Modlíme-li se ji, máme se ji modlit s bázní a třesením, a opravdu tak, jak to učil Pán Ježíš. Vždyť každá věta i slovo má tak bohatý obsah, že bychom mohli po celý rok probírat slovo za slovem, a přece bychom je nevyčerpali. Dnes si proto všimněme aspoň úvodního oslovení: „Otče náš, který jsi v nebesích.“ My nejednou právě tuto větu říkáme bezmyšlenkovitě a frázovitě. Léta trvalo, než jsem v dětství pochopil záhadné „věnci“, tj. „jenž jsi“. A ne jen děti, ale i dospělí ji leckdy komolí a odříkávají docela pohansky. A přece uvědomíme-li si, co nás Pán Ježíš zde učí, k čemu vede, musíme žasnout nad milostí, že Pána země i nebe smíte tak oslovovat.
- Otec, lidský otec, je jistě k dětem dobrotivý a laskavý. Většina z nás jsme rodiči a víme, že děti jsou nejen radostí, ale i starostí. Vyžadují péče a obětí, trpělivosti, ale milujeme-li je, vše sneseme – pro ně. Někdy je ovšem musíme pokárat a trestat. Děláme to se zármutkem, bolí nás to, ale víme, že je to nutné. A tak trestáme, i když se někdy děti domnívají, že je to nespravedlivé a že se jim ubližuje. Ale my při vší lidské omylnosti přece jen vidíme dál než děti, a proto to děláme z lásky pro ně. Tak to s námi dělali i naši otcové. A dnes, když už jsme starší a sami rodiči, chápeme, jak nás měli rádi.
Máme-li tedy my, lidé, k lidským otcům úctu, důvěřujeme-li jim a prokazujeme-li jim lásku a oddanost, tím spíše tomu tak má být k nebeskému Otci. I on nám leckdy musí něco odepřít a vést cestami, které nejsou pro nás příjemné a snadné. Ale opravdu věřící, i když Boží plány nezná, nikdy neztrácí jistotu, že jeho cílem je láska a spasení, že nás neopouští ani tehdy, když my jej opouštíme. Ne nadarmo vypravoval Pán Ježíš podobenství o ztraceném synu. Tak nás přijímá, ne s výčitkami a pokořováním, ale s láskou a odpuštěním. Jen kdybychom k němu takto vždy nalézali cestu.
To je vlastní zvěst této modlitby: Kdyby tě všichni opustili, on tě neopustí. Můžeš na něj spolehnout. On na tebe myslí, protože je to „Otec náš“ To slůvko „náš“ pak ovšem připomíná, že to není jen otec můj, ale opravdu náš, protože tentýž nebeský Otec je Otcem i těm druhým. I je miluje, i o ně pečuje. O všecky stejně. Nic není při tobě, proč by tebe měl mít raději. Proto kdykoliv se tuto modlitbu modlíme, nezapomínejme, že je vedle nás bratr a sestra, kteří se modlí k témuž Otci a že k sobě patříme, že jsme skrze víru v našeho Otce neodlučitelně spojeni.
- Abychom nezapomněli na to, že Otec náš nebeský je nekonečně větší, než jsou naši otcové pozemští, přidává Pán Ježíš i ono „kterýž jsi v nebesích“. Naši pozemští otcové své děti milují a pečují o ně, ale jsou to jen lidé, a protože každý z lidských otců je jen nedokonalý a hříšný, podle toho je i ta lidská láska všelijaká nedokonalá a leckdy i nemohoucí. Jak rádi bychom ji dali, vyhověli, ale nemůžeme, nemáme. Otec, k němuž se modlíme, je nebeský Otec, a proto dokonalý a všemocný. Dokonalý i v lásce a všemocný, protože vše může, nic mu není nemožné. Od něho vše můžeme očekávat. A ne někdy v budoucnu, za týden, měsíc, ale i teď, a to v té chvíli, když se modlíš a jeho jméno vzýváš. Takto Pán Ježíš zaslíbil „všecko, zač se modlíte…“
A na závěr si připomeňme, že dodatek „kterýž…“ nám také připomíná, že je nad námi, že je Pán, který také soudí, a že jeho soud je přísný, že bychom zcela zahynuli, kdyby nás skrze oběť Kristovu nevzal na milost. Proto slova „kterýž jsi v nebesích“ nám připomínají i poslední soud a naši naději o vzkříšení a věčném životě, protože tento náš život, jak jej žijeme, je dočasný. Jednou i nám nastane čas rozloučení, a každý hluboko v srdci má z toho úzkost. Pán Ježíš nás těmito slovy také ujišťuje, že až odejdeme z časnosti, očekává nás domov v nebesích, do něhož on smrtí kříže otevřel cestu.
Proto ať nás vede jakýmikoliv cestami, ať jsou to cesty radosti či kříže, nepochybujme o jeho milování, neboť on je Otec náš, a věrně pamatujme na napomenutí apoštolovo: „Vzýváte-li jakožto Otce toho, jenž bez stranictví soudí každého podle jeho skutků, žijte v bázni po čas svého pobytu zde.“ (1. Petr 1, 17). Amen.
Homilie na Horské kázání Mojmír A. Beneš