Mat. 6, 1–4
Kaz. 11, 1–2
Ve Skutcích apoštolských (9, 36 a n.) se vypravuje o učednici Páně, která se jmenovala Tabita. Mnoho o ní nevíme, ale jedna věta ji pěkně charakterizuje. Říká, že „byla bohatá dobrými skutky a almužnami, jež dávala“ (36) a hned potom, že když umřela, „všechny vdovy s pláčem ukazovaly košile a pláště, jež jim dělala, dokud byla s nimi“ (39). Vzpomínali s velikou láskou a vděčností a vydávali o ní toto svědectví. Není krásnějšího. Kéž by i o nás jednou takové bylo vydáváno! Svědectví, že jsme byli bohati láskou a tím, co jsme z lásky zdarma dali. Neboť i to je znamení víry: dávat, rozdávat. Opravdu věřící lidé vždycky toužili po tom, aby svou víru prokázali skutkem lásky, nezištnou službou druhým.
Je v tom ovšem jedno nebezpečí. Mnozí se domnívají, že se tím zalíbí Bohu, že si tím vykoupí Boží milost, odpuštění, že tím, že potřebnému něco dají, si Pána Boha zaváží, nakloní. A právě před tím Pán Ježíš v našem textu varuje. Pána Boha si ničím nekoupíš. Naopak, ty sám od něho vše, co máš, jsi obdržel a zadarmo, protože za tebe už Pán Ježíš svou smrtí na kříži vše zaplatil. Ale právě proto, že vše, co máš, od věcí hmotných, až po své zdraví, děti a různé životní radosti, vše máš zadarmo, máš i ty z vděčnosti dávat. Nám sice to slůvko „almužna“, o němž se v textu mluví, zní již cize. Svět žebráků, sedících u dveří chrámů a vztahujících ruce po almužně, už vymizel. Almužnu u nás už nikdo nepotřebuje. A buďme za to vděčni. Ale za časů Pána Ježíše to bylo jiné. Tam almužna nejednou zachránila od smrti hladem, a proto byla projevem zbožnosti. Pán Ježíš však před ni klade otazník. „Kdykoliv dáváš almužnu, nedávej před sebou vytrubovati, jako činí pokrytci v synagogách a na ulicích, aby byli velebeni od lidí, v pravdě pravím vám: mají už svou odplatu!“ (2). Pán Ježíš varuje nejen před jakoukoli okázalostí, ale i před vypočítavostí. Nikde sice nemáme dokladu o tom, že by při dávání almužny bylo vytrubováno, ale byli a jsou takoví, kteří jsou sice ochotni dávat a sloužit, ale při tom počítají s odměnou. Byť by spočívala jen v tom, že je lidé za to chválí. Dávají, ale dávají, aby se jim to vyplatilo. Ne z prosté, účinné lásky, ne z vědomí, že vše, co mají, mají jen z lásky Boží. Nejednou jsme se s tím setkali. Slouží, obětují se, ale pak jsou z nich nepříjemní věřitelé. Proto Pán Ježíš vybízí k dávání, ale žádá, aby bylo skryté. To je to, co jsme slyšeli z knihy Kazatel: „Pouštěj svůj chléb po vodě!“(1). Neohlížej se na to, zda se ti to vyplatí, nedbej, komu to dáváš a zda si to od tebe zaslouží. Dávej a neměř! Dávej a „ať neví tvá levice, co dává pravice“, protože Pán Bůh, který vidí i skryté věci, na nic nezapomíná. Dar, za nějž čekáš odplatu od lidí, vděčnost, odměnu, není darem. Dej a zapomeň, žes dal!
Jsou lidé, kteří vše přepočítávají na peníze „co za to a co z toho“. Ale v lidském životě jsou hodnoty, jež takto přepočítat nelze. Láska, oběť, důvěra, milosrdenství, to jsou hodnoty tak vzácné, že ztratí-li se, je život velice smutný a my uprostřed dostatku – hladoví, uprostřed bohatství – chudí, uprostřed lásky – slepí. Almužny už opravdu nepotřebujeme. Ale za to tím více potřebujeme to, co nejde přepočítat na peníze: lásku, věrnost, porozumění, důvěru. A rozdávat tyto hodnoty, jež tolik lidský život obohacují, je vždy dost a dost příležitostí. Všude. V práci, v denním styku s lidmi kolem nás, v rodině. Často jsme mrzutí, unavení a osamělí a velmi se nám stýská po slově lásky, porozumění a vděku. Ale přitom sami chodíme kolem lidí blízkých, ba nejbližších a jsme často skoupí, velice skoupí nejen na slovo vděčnosti a lásky, ale prostého lidského uznání. Žijí manželé vedle sebe třeba desítky let, ale slovo lásky si říci nedovedou. Přijímají služby druhého s takovou samozřejmostí, že je to ani nenapadne. Až je pozdě. A pak trpí, že málo dali.
Ale tak tomu být nemá. Jen sobecký člověk žije pouze pro sebe a přemýšlí, jak by zvelebil sebe a svůj život. Nedbá o druhé. Ten však, kdo se setkal s Kristem, koho uchopil Duch svatý, vidí i život svůj i život druhých jinak. Protože poznává, jak Pán Bůh o něj pečuje, dostává oči pro to, co jiní nevidí, pro starost, úzkost, samotu druhých a začne přemýšlet, jak by pomohl. Ne penězi, ne hmotnými věcmi, ale něčím vzácnějším: upřímným zájmem, porozuměním, povzbuzením. Toho je v lidském životě vždy nedostatek.
Dnes se často mluví o problému stáří. Právem, protože stáří má zvláštní bolesti a pokušení, pro něž mladí a mladší, kteří jsou v plném rozkvětu sil, nemají dost porozumění. Stáří totiž sebou nepřináší jen všelijaké ty nesnáze tělesné. I když bývají nemalé. V knize Kazatel (12, 1) čteme, že to jsou léta, o nichž díme, že v nich nemáme zalíbení. Ale daleko horší než neduhy a bolesti těla jsou ony pocity zbytečnosti, opuštěnosti a méněcennosti, jež stáří nejednou provázejí. Dokud jsem byl silný a zdravý, lidé si mě cenili a byl jsem k něčemu dobrý. A teď, k čemu jsem? Lidé o mě nedbají, jen překážím. Tak si mnohý starý člověk posteskne. A nejde někdy jen o pocit opuštěnosti, ale o skutečnou opuštěnost. Děti leckdy dovedou nechat ty, kteří jim věnovali tolik lásky a péče, staré rodiče, zcela na holičkách. Z takovýchto křivd a pocitů – někdy zdánlivých – se pak nejednou rodí i zatrpklost, nespokojenost, ba mrzutost a svárlivost starých lidí. A nejen to. Své stesky proti lidem přenášejí na Pána Boha a zdá se jim, že spolu s lidmi na ně zapomněl i Bůh. Proto Písmo sv. nejednou připomíná, že Bůh nečiní rozdílů, že mu mladí i staří, silní i slabí, zdraví i neduživí, jsou stejně milí a vzácní, že jejich modlitby, jsou-li vroucí a pravé, vyslýchá. Zpravidla tak, že jim posílá jiné na pomoc. Že si používá lidí jako prostředníků své pomoci. Nepošle anděla, neudělá kvůli tobě zázrak. Pošle ti však Tabitu či jiného, ale nikdy nenechá bez pomoci. I v mdlobě a nemoci tě ponese. Až do šedin a do hrobu. A nás si chce k tomu použít. Proto svou církev zde na světě má. Aby skrze ni prokazoval svou moc a pomoc, aby si z nás udělal nástroj pomoci a služby. Kdo to pochopí, kdo se moci lásky Boží poddá a lásku nese, žije bohatě a plně a hromadí si poklady v nebi.
Pán Ježíš mluví o dávání a službě jako ten, kdo sám sebe celého dal v oběť za nás. Ví, že mu nic nemůžeme vrátit, nic dát a přidat. Nic oplatit. Ale přece na závěr textu slyšíme slovo o odplatě. „Otec tvůj, jenž vše vidí, odplatí tobě v skrytosti“ (4). Bude to ovšem odplata v skrytosti. Jistě v nebesích, ale ne jen v nebesích. Už zde, v této časnosti. „Pustíš-li chléb svůj po vodě, po mnohých dnech jej najdeš.“ Pán Bůh už najde cestu, abys jej našel. Zahrne tě dary nesčetnými a neocenitelnými v nejrůznější podobě. Utěší tě v zármutku, v bojování tě posílí a ve starostech ponese. Tvůj život pak už nebude cestou po poušti, cestou plnou neklidu, bolestí, strachů a zklamání, ale cestou, ozářenou sluncem jeho lásky a péče, cestou naplněnou pokojem a radostí. To je ta jeho odplata v skrytosti. – Pán Bůh sám dej nám tu milost, aby tomu skutečně při nás tak bylo. Amen.
Homilie na Horské kázání Mojmír A. Beneš