Mat. 5, 14–16
Řím. 13, 12–14
Křesťané od pradávna vyjadřovali víru symboly. V Římě, v podzemních stavbách, v katakombách, v nichž se shromažďovali v době pronásledování a v nichž i pochovávali zesnulé, je až dodnes možno nalézti mnoho vyobrazení, jež byla znameními jejich víry a vyznání. Vedle křížů a monogramů Kristových i znamení ryby, beránka, holubice aj. K velice starým symbolům patří i svícen, kahan, lampa. Zpravidla jsou to takové lampy, jakých se používalo v době Kristově. Archeologové jich našli mnoho. Jsou zhotoveny z hlíny, bronzu, některé i ze zlata. Lampa měla zřídka držadlo. Držela se buď v holé ruce, nebo se stavěla do výklenku a stále dolévala, aby nezhasla. Byla to vlastně plochá nádobka s kuličkou či otvorem pro lněný knot. Když první křesťané malovali či ryli svícen nebo lampu, chtěli tímto symbolem světla připomenout Krista a jeho světlo, jež ozařuje cestu života, pomáhá ve zkouškách a vede ke spasení. Je to ono nebeské světlo, jež zazářilo nad námi poprvé při našem křtu a stále nám svítí do temnot života. Pravda, my to slovy neumíme dobře vyjádřit, jakým jasem Kristus naše dny ozařuje, ale víme o tom světle. A právě proto přicházíme i sem, do našich shromáždění, abychom se v nich pod světlo Kristovo stavěli. Každá naše bohoslužba, každé naše shromáždění znamená proto nesmírnou posilu pro naši víru. A i to víme, že když se vzdalujeme shromáždění, když je opouštíme, že do našeho srdce proniká všelijaká temnota a naše víra zemdlívá.
Naše podobenství však mluví o tomto nebeském světle v jiném smyslu. Nemluví o tom, jak zbohacuje náš život, že jej činí radostným a svobodným, prostým strachu a úzkostí, ale o tom, co toto světlo, jestliže se opravdu zmocní našeho srdce, znamená i pro lidi kolem nás, s nimiž žijeme. A současně klade i otázku, dnes velmi aktuální, zda opravdu z nás světlo Kristovo svítí. „Vy jste světlo světa“ (14). Je to slovo hluboce zneklidňující, protože nám připomíná i naši velkou odpovědnost za věc Kristovu ve světě.
Kdysi církev byla nucen chránit biblickou zvěst před falešnými výklady, a proto kladla velký důraz na nauku, učení, na to, aby věřící nechápali evangelium nesprávně, aby nešli bludným směrem. Bylo to počínání důležité. Církev tak postavila hráz všelijakému bludařství. I naše církev má svůj katechismus, své články víry, v nichž vyjadřuje, co věří. Ale důraz církve na učení, na formulaci víry, přinesl s sebou něco nesprávného. U mnohých vznikl dojem, že víra je nauka, že být křesťanem znamená souhlasit, přijímat určitou víru. Jen vzpomeňte: “Křesťansky věřiti je vše za pravdu míti, co církev k věření předkládá.“ A tak se nejednou v dějinách církve stalo, že to, co nazýváme křesťanstvím, se stalo naukou, záležitostí kostela, bohoslužby, vyučování, ale ne života. Křesťanství však ve svém jádru není naukou, ale cestou života. Původně se vůbec nazývalo „Cesta za Kristem.“ Nikde v celém Novém zákoně není jinak označováno, protože ti, kdo se s Kristem setkali a přijali jeho pozvání: „Pojď za mnou!“, šli od té chvíle jinak, odlišněji. A my si teď čím dál tím uvědomujeme, že vlastní zápas o víru, o církev, o náboženství, se přesunul z roviny učení, nauky, na rovinu jinou, denního, všedního života, cesty za Kristem. Čím dál tím víc poznáváme, že se nás lidé přestávají ptát na to, co věříme a v čem se naše nauka liší od jiných věr, co věříme jinak než jiní, ale spíše se dívají na to, co víra dává našemu životu. Zda je mu světlem a mocí, jež přemáhá temnotu sobectví, a jak slouží druhým. Zda opravdu je naše víra taková, aby byla druhým světlem, aby do jejich života byla schopna vnést světlo. Dříve vedli vykladači učené hádky, co je „Vy jste světlo světa“. Zda to světlo znamená Krista či svatost života či zaslíbení spásy. Ale ve skutečnosti zde Kristus ukazuje na tu prostou pravdu, že ten, kdo opravdu jde věrně za Kristem, nutně druhým lidem nějak prosvěcuje i jejich cestu, že je světlem druhým. Že nevědomky je jeho srdce nějak vůči druhým otevřenější a pohotovější. Nemusí o Kristu ani mluvit a jeho způsob života, láska k pravdě, citlivost k potřebám druhého, obrátí dříve či později oči lidí k němu. Já jsem si to už mnohokrát ověřil. Setkáte se s někým, nic o něm nevíte, ani čím je a jak žije, ale v hovoru hned vycítíte, že máte co činit s člověkem, který hluboce věří, „Nemůže město ležící na hoře skryto býti“ (14). Opravdovou víru nelze ukrýt. Je vždy nějak vidět, protože se projevuje ve vztahu k druhým. Pán Ježíš to vyjadřuje i tím dalším obrazem o lampě, Tak jako lampa je k svícení, tak věřící, který má v srdci Kristovo světlo, svítí. Rozumná hospodyně přes světlo nedává poklop, ale postaví světla tak, aby svítilo, ozářilo celý dům a i ven z okna, aby ukazovalo cestu bloudícím v temnotě. Tak si Kristus používá i svých věrných, aby skrze ně ukazoval k sobě.
Kéž bychom i my takto svítili. Stále a všude, kam nás Pán Bůh postaví. Především v rodině. Pravda, tam je těžké svítit. Když žiješ v těsné blízkosti po celý čas, desítky let, to nemůžeš nic předstírat. A proto je tak nesnadné tam hovořit o víře. Ale tím spíše můžeme ukázat, jak to s naší vírou opravdu je. Protože máme-li někoho rádi, i bez slov víme, co milovaný člověk potřebuje a kde jej máme podepřít. Ne nadarmo Pán Ježíš říká: „Tak svěť vaše světlo před lidmi, ať vidí vaše skutky dobré a slaví Otce vašeho v nebesích“ (16), protože nakonec jen ty naše skutky jsou svědectvím o opravdovosti víry.
Lidská společnost dnes na celém světě nejvíc trpí tím, že tolik lidí je ochotno odsunout, odklidit toho, kdo jim stojí v cestě nebo se po něm vyšplhat výš. Znáte jistě lidi, kteří dovedou službičkovat, klanět se a lichotit lidem nad nimi, ale k těm, kteří jsou na nich závislí, jsou bezohlední a pánovití. Věřící člověk se dívá na každého stejně, ať je mladý či starý, vlivný či obyčejný, v každém vidí srdce a každý je mu svým způsobem příležitostí, aby ho měl rád, aby se k němu přiblížil a posloužil mu. Neznamená to, že bychom za kde kýmkoliv běhali a ptali se, co potřebuje, ani bychom všem pomoci nemohli. Ani to neznamená jakousi formální laskavost, na každého se jen usmívat. I když i to je důležité. Je lépe se usmívat než mračit. Jsou ovšem lidé, kteří se usmívají, ale přiblížíte-li se k nim, nehřejí, ale hned zchladnou. Jde o to, abychom těžiště života neviděli jen v zájmu o sebe, ale měli opravdový zájem o druhé. Abychom se dovedli radovat s radujícími a plakat s plačícími. Abychom druhým dovedli naslouchat a prokazovat jim větší i menší služby, aby poznali, že jsme vůči nim upřímní a nezáludní. „Tak svěť vaše světlo před lidmi…“ Prosme Pána, aby on sám zapálil naše srdce, aby hořela a svítila světlem stále jasnějším, aby svou září a teplem ozářila temné kouty v našem životě, aby svítila všem, kteří jsou v domě, všem, kteří jsou kolem nás. Amen.
Homilie na Horské kázání Mojmír A. Beneš