Mat. 5, 13
II. Král. 2, 19–21
Máme před sebou podobenství Pána Ježíše, v němž posluchačům připomíná, že být Kristův znamená být solí světa. Není to snadno pochopitelné, spíše naopak. My si dokonce nedovedeme ani představit, že by sůl mohla ztratit solivost, chuť. Ale už při prvním čtení chápeme, že jde zde o úkol, o poslání církve ve světě, že ti, o nichž se mluví v blahoslavenství, totiž ti chudí v duchu, laskaví, tišší, milosrdní a ti, co vytváří pokoj, znamenají pro svět to, co pro pokrm sůl: brání hnilobě a zkáze a dává pokrmu chuť.
Abychom však podobenství lépe porozuměli, všimněme si starozákonního příběhu, v němž sůl hrála důležitou roli. Je to příběh o proroku Elizeovi a městu Jerichu. Jericho je snad nejstarší město na světě. Má bohatou historii, i když dosud ne zcela prozkoumanou. Archeologové tam sice už více než půl století kopou a odkrývají nové a nové vrstvy sutin a písku a pod nimi stále nové poklady z nejstarších dob kulturních dějin. Objevili, že bylo opevněným městem už před mnoha tisíci lety, nalezli i lidské kostry a pozůstatky života v době kamenné, i stavby a památky z dob počátku Izraele. Dnes už víme, že i král Herodes tam postavil v době Ježíšově mnohé paláce a dokonce i jedinečný vodovod. Město je položeno v příznivém podnebí a dnes bohatě zásobeno – a to je v Palestině vzácnost – vodou, takže tam jsou celé háje palem, banánovníků. Zdá se však, že tomu tak vždy nebylo. V II. Král. 2, 19–21 čteme totiž o tom, že obyvatelé města prosili proroka Elizea, aby jim zajistil dobrou vodu. Měli tam vodu, ale nevěřili jí, protože přicházela ze země. Byla zlá, nenesla požehnání, ale trápení a živoření. Nevíme dobře, co s tou vodou vlastně bylo. Jistě v tom byla nějaká pověra, ale přišli k prorokovi a prosili: „Byt (bydlení) v tomto městě je výborný, jak vidíš, ale vody jsou zlé a země neúrodná“ (19). I když nám chutná a osvěží, způsobuje, že náš život je jen živořením. Jak by to zde bylo krásné, jen ty vody, ty jsou zlé. Pomoz nám!
A Elizeus pomáhá. Vždyť i on bydlí v Jerichu, je to i jeho město. Jde tedy i o něj a o jeho život. A co činí? Svolává všecky a pak jim přikáže, aby přinesli mísu. “Přineste mi nádobu novou a dejte do ní soli“ (20). Ne nějakou obyčejnou nádobu, ale mísu obětní, nádobu, v níž na oltáři předkládali Bohu své oběti. To, co chce Elizeus činit, má být oběť, posvátný úkon, něco svátostného. A tak když přinesli obětní mísu a vložili do ní vrchovatě soli, vzal to a spolu se všemi vyšel k prameni, vyvěrajícímu ze skály. Ještě dnes tam ukazují pramen, jemuž říkají Elizeův. Je silný a voda je výborná, chutná, což je i dnes v Palestině vzácnost. Jerišští se však pramene báli, soudili, že přináší vodu zlou, umrtvující vodu, která nemůže přinést žádné požehnání. Když se pak všichni z Jericha shromáždili u pramene, Elizeus vzal obětní mísu se solí a všecku sůl tam vysypal na znamení, že ty vody zasvěcuje Bohu, takže už neponesou zmar, ale i ony budou sloužit k životu. Nám je to poněkud nepochopitelné, protože my si naopak pramenité vody vážíme a ceníme si jí více než z oblak, i když víme o koloběhu vody, že je to pořád jedna a táž voda, jež věčně obíhá, vypařuje se a padá. Tehdy však věřili, že to, co je pod zemí, se vymyká moci Boží, že to podléhá mocnostem jiným. Proto to, co učinil Elizeus, bylo něco odvážného. Ulekli se, zda teď ti skřítkové či mocnosti, kteří vládnou pod zemí pramenem, se neurazí, zda voda nepřestane téci.
Ale voda tekla dál. Elizeus neudělal žádné kouzlo. To, co učinil, bylo vlastně také podobenství, názorné kázání. Tím, že vložil do pramene sůl, tutéž sůl, kterou používali při obětech Bohu (a každá oběť musela být osolena, snad proto, aby Bohu chutnala, byla příjemná) tím manifestoval, prohlásil, že i tato voda je Boží, že i ona je pod mocí Hospodina, že vlastně nic na tomto světě není, co by Hospodinu nepatřilo, že nejsou na světě vůbec žádné oblasti, které by se jeho moci vymykaly. Kdyby jim to jen řekl, nevěřili by mu. On jim to musel dokázat a dokázal to.
A to je dnes zvěst velice aktuální. Mnozí křesťané jsou totiž – a vždy bývali – jako ti v Jerichu, náchylni rozdělit svět na oblast duchovní, náboženskou a oblast světskou. To, co se děje ve světě a co vůbec děláme a jak žijeme ve světě, v denním životě, to je jedna věc, a kostel a duchovní věci, náboženství je druhá věc. Jedno s druhým nemá nic společného. Kdysi lidé opouštěli svět a odcházeli do pousteven či klášterů a dnes rozdělují zas tak, že soudí, to co se děje ve světě a náš život mimo kostel, o tom se v kostele nemá mluvit, to do kostela nepatří. V tomto týdnu jsem dostal dopis, pěkný, na 4 stránky. Psala jej zbožná sestra, která si sice pochvaluje mé nedělní kázání, jak bylo povzbuzující a srozumitelné, ale nakonec mě varuje, abych mluvil jen duchovně. Doslova: „Dokud mluvíte duchovně, dokud nezavadíte o tento svět, spojuje nás silný duchovní řetěz, zmíníte-li se o něčem mimo Písmo, řetěz porušíte a nastává chlad.“ Prosím tu sestru, kterou úmyslně nejmenuji, aby prominula, že o dopise hovořím, ale zdá se mi to tak důležité, že na to musím takto odpovědět. Snad si mnozí vzpomenete, že jsem kdysi vyprávěl o své dětské hrůze z Pána Boha. V kostele mého dětství byl tak živě zobrazen, že jsem se ho děsil. Zdálo se mi, že jen na mne se dívá, zavíral jsem oči, krčil se pod lavici a byl jsem hrozně rád, že jsem z kostela venku. Byl jsem přesvědčen, že venku již mě vidět nemůže. Tam jsem před Božím okem bezpečný, tam jsem svobodný.
Já se domnívám, že v tom je celá bída našeho křesťanství, že Boha zavíráme do kostela, že naše zbožnost je kostelní. Když překročíme práh kostela, jsme zbožní – pro svůj život mimo kostel, pro svůj styk s lidmi, pro svůj každodenní život však máme měřítka jiná. Ale Pán Bůh nás nesoudí podle toho, jak se tváříme a chováme v kostele, ale jak se chováme a smýšlíme venku, mimo kostel. Ano, Kristus je ve sboru přítomen. Věřme zaslíbení, že kde se shromáždí dva nebo tři v jeho jménu, tam on je uprostřed nich. Proto sem chodíme. Ale copak je jen zde? Copak nás nevidí a neslyší, i když jsme doma, v rodině? Copak nevidí, jak se chováš k ženě, k muži, jak vedeme děti, jak si počínáme při práci v továrně či na poli, jak se chováme v autobuse či při nákupu a jak smýšlíme a jednáme v otázkách veřejného života, v otázce války a míru a všeho toho, o čem denně slyšíme a mluvíme, ale i otázkách své zábavy, odpočinku, četby i nadějí?
Pán Ježíš říká: “Vy jste sůl země.“ (13). Tím, že jdete za Kristem v denním životě, nejen v kostele, něco nesete světu, něco mu dáváte. Pán Ježíš nemluví v těchto slovech o tom, co víra znamená pro osobní život člověka, o onom vnitřním obohacení, jež dává životu plnost a pravou krásu, ale o tom, že člověk, jehož srdce se otevřelo evangeliu, který má čisté srdce, miluje a vytváří pokoj, je tichý, milosrdný a trpělivý, i když je třeba světu pro smích, je světu potřebný, je solí světa, činí sobě i Pánu svět milejším, chutnějším a drží svět, aby nepropadl zkáze. Ten, kdo jde věrně za Kristem, nemůže oddělovat oblast náležící Bohu a oblast patřící světu. To činili v Jerichu. Proto se tak báli osolit vodu a teprve když poznali, že i ta voda je Boží, bylo i jim v Jerichu dobře. „Vy jste sůl země. Jestliže sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu se nehodí, než aby byla vyhozena ven a šlapána od lidí.“ To je slavná výzva i zaslíbení, že budeme-li solí, učiníme Pánu Bohu i sobě tento svět příjemnější. Prosme, abychom touto solí byli vždy a všude. Amen.
Homilie na Horské kázání Mojmír A. Beneš