Exodus 34,29–35; 1. Korintským 3,12–4,2;
Ježíš vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil na horu, aby se modlil. A když se modlil, nabyla jeho tvář nového vzhledu a jeho roucho bělostně zářilo. A hle, rozmlouvali s ním dva muži – byli to Mojžíš a Eliáš; zjevili se v slávě a mluvili o cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy obestřel těžký spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu i ty dva muže, kteří byli s ním. Vtom se ti muži začali od něho vzdalovat; Petr mu řekl: „Mistře, je dobré, že jsme zde; udělejme tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Nevěděl, co mluví. Než to dopověděl, přišel oblak a zastínil je. Když se ocitli v oblaku, zmocnila se jich bázeň. A z oblaku se ozval hlas: „Toto jest můj vyvolený Syn, toho poslouchejte.“ Když se hlas ozval, byl už Ježíš sám. Oni umlkli a nikomu tehdy neřekli nic o tom, co viděli. Lukáš 9,28–36
Milí bratři a sestry, pokoj vám. Dnes se máme zamyslet nad zvláštním výjevem, který zažili učedníci při modlitbě s Pánem Ježíšem, když společně s ním vystoupali na vysokou horu. Podle tradice se za ni považuje hora Tábor, ale v Bibli není upřesněna. Nebyli tam všichni, Pán Ježíš si vybral tři učedníky, kteří mu zřejmě byli nejblíž – Petra, Jana a Jakuba. Nedávno předtím právě Petr vyznal, že Pán Ježíš je Mesiáš, ale také si nemohl vůbec představit, že by Mesiáš měl trpět. A přece právě po této modlitbě na hoře dochází ke zlomu.
Doposud Pán Ježíš stoupal jakoby nahoru, kázal, učil, uzdravoval, vyháněl zlé duchy, byl lidmi obdivován, uznáván, vyhledáván. Od tohoto setkání již jeho cesta vede dolu, pomalu míří z Galileje na jih do Jeruzaléma, míří k utrpení, ví, že jeho úkolem je obětovat svůj život za mnohé. My si často plně neuvědomujeme, že byl pravý člověk. Víme, že byl pravý Bůh, vtělený v lidském těle, ale On byl také pravý člověk z masa a kostí, se svými city a pocity. Jako každý z nás podléhal únavě, cítil bolest, prožíval nepochopení od svých bližních i neporozumění, zejména od svých učedníků V Písmu máme zaznamenán povzdech: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš?“ (Jan 14:9a) A teď se chystá svůj úkol vyplnit, připravuje se na cestu, a jak jinak, než v modlitbě. A dostává se mu posily. Zjevují se mu dva muži, Mojžíš a Eliáš, kteří v různých časech také plnili své úkoly podle Boží vůle, navzdory těžkým podmínkám je splnili a dosáhli nebeské slávy. Byly to dvě starozákonní postavy, o nichž se věřilo, že žijí trvale s Bohem. Mojžíš neměl hrob a Eliáš byl vzat přímo do nebe. Současně to byly dvě největší autority biblického svědectví. Oba se svého času setkali na vysoké hoře s Bohem takřka tváří v tvář. Mojžíš odtud přinesl Izraeli zákon, Eliáš poznal, že se Bůh nezjevuje ve vichřici a ohni, ale tichým slovem.
Při modlitbě je Pán Ježíš proměněn do podoby oslaveného zářícího těla, jeho tvář nabyla nového vzhledu a jeho roucho bělostně zářilo. Také Mojžíš a Eliáš se zjevují v podobě nebeské slávy. Teď stojí před Ježíšem a rozmlouvají s ním, aby mu dodali sílu k cestě, která bude ještě mnohem náročnější, než byly cesty jejich. Nevyprávějí mu o tom, jak krásné je to v nebi, ale o tom, jak těžké to bude tady na zemi, až ho všichni opustí, odsoudí a zavrhnou.
Jak to prožívají učedníci? Spí. A když se proberou, spatří tu úžasnou scénu, jenže jim začne mizet, Jakub a Jan jsou pasivní, ale Petr chce hned jednat, zachránit, co se dá, zadržet tento okamžik, postavit stany, ale marně. Není možno zůstat v tomto krásném společenství, je potřeba ještě sejít z hory mezi lidi a plnit úkoly, které jim Bůh připravil. K tomu je také vyzývá z oblaku Boží hlas: „Toto jest můj vyvolený Syn, toho poslouchejte.“ A tak Ježíšova sláva, kterou učedníci jako v záblesku spatří, neslouží jen jako důkaz jeho moci a slávy, ale také k potvrzení toho, že jeho cesta na kříž je v souladu s Boží vůlí a nelze ji žádným způsobem vynechat.
Mohli bychom se domnívat, že Pán Ježíš, Bůh a člověk v jedné osobě, nebude potřebovat mnoho povzbuzení od lidí. Ale musíme si uvědomit, že jeho cesta do slávy, cesta skrze utrpení a kříž, byla pro něj stejně těžká jako pro každého jiného člověka – ba ještě těžší, protože přesně věděl, co ho čeká. Pokud ovšem samotný Boží Syn potřeboval silné povzbuzení od Božích služebníků v klíčovém momentu své služby, tak také my potřebujeme Boží posilu a povzbuzení v našich zápasech. A tato Boží posila k nám často přichází právě prostřednictvím lidí, našich bratří a sester v Kristu, Božích služebníků. I my jsme společně na cestě za Ním, na cestě do slávy, ale musíme si uvědomit, že ani naše cesta není a nebude lehká. Ale i my, každý z nás, kdo jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista, můžeme občas už teď na zemi zakusit kousek budoucnosti, kousek nebe, i my můžeme situaci vidět očima víry.
Vírou v Pána Ježíše jsme získali něco, co svět dát nemůže. V první řadě je to pokoj. Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí! (Jan 14,27) Pokoj, který může ovládnout naše srdce navzdory všem nepříznivým a těžkým okolnostem života.
Jinou takovouto zkušeností nebe pro nás může být nadpřirozená Boží radost: Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí, a tak docházíte cíle víry, spasení duší. (1 Pt 1:8 – 9) Jedná se opět o radost, která je silnější než okolnosti. Je to naděje spojená s útěchou, která přesahuje jakékoliv trápení. Když jsem byla poprvé v Izraeli, slyšela jsem, že každý si odtud odveze pro sebe nějaké Boží slovo, obdarování. Ale sama jsem to nerozpoznala, jen když jsme o tom při návratu mluvili, říkala jsem, že jsem naplněná úžasnou radostí, jakoby jí prosycená. Naše průvodkyně, sestra Ludmila Hallerová, mi k tomu hned řekla, že to je právě ono, to je to Slovo pro mě: Radost Hospodinova budiž síla vaše (Nehemjáš 8,10b kral). Díky za tuto stálou radost!
Ještě jinou zkušeností může být hluboký prožitek bezpodmínečné Boží lásky. Ujištění, že i když jsme hříšní a nedokonalí, Bůh nás přesto hluboce miluje. Boží nezasloužená milost je jedinou silou, která v tomto světě dokáže radikálně měnit lidské životy. Kdo je v životě plně zaujat Boží láskou, ten prožívá už teď na zemi kus nebe.
Můžeme si však uvědomit ještě jednu souvislost. V našem prvním čtení jsme slyšeli, že když Mojžíš rozmlouval s Bohem, zářila mu pak kůže na tváři a Mojžíš si tvář zahaloval. Apoštol Pavel k tomu píše: „Nepočínáme si jako Mojžíš, který zahaloval svou tvář závojem, aby synové Izraele nespatřili konec té pomíjející záře. Avšak jejich myšlení na tom ustrnulo. Až do dnešního dne zůstává onen závoj při čtení staré smlouvy a zůstává skryto, že je zrušen v Kristu. A tak až podnes, když se čte Mojžíš, leží na jejich srdci závoj. Avšak `když se obrátí k Pánu, je závoj odstraněn´. Duch je tím Pánem, kde je Duch Páně, tam je svoboda. Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně. (2 Korintským 3:13 – 18)
Kéž nás toto slovo povzbudí v cestě za Kristem, kéž i nám stále zaznívá to, co učedníci na oné hoře slyšeli „Toto je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte.“ Je to výzva k nám, aby Pán Ježíš byl autoritou v naší církvi, aby byl autoritou v našich životech. Abychom Mu dokázali naslouchat, jeho slovo vděčně a vytrvale přijímali a podle něho jednali. Abychom poznávali a přijímali vírou jeho jedinečnost, o níž svědčí zvláštní událost na této hoře i celé Písmo, a nechali se Duchem svatým proměňovat k Jeho obrazu. Kéž naše dílo vydrží a jsme shledáni užitečnými služebníky Krista a věrnými správci Božích tajemství. Amen.
JCH diecézní kurz 2. 2. 2013