Mat. 5, 27–30
Kdysi, ve starověku, řečtí spisovatelé napsali mnoho knih o smyslu života a o tom, že ve smrtelném těle je nesmrtelná duše. Dlí tam jako božská jiskra, jako částečka nesmrtelného božství. Lidské tělo jí tísní a vězní, ale jen dočasně. Jednou, až přijde její čas, smrt těla, duše se uvolní a rozlétne a nabude pravého jasu. Proto tělo je méně než duše, tělo je jen dočasné, pomíjivé a ve své podstatě bezcenné a hrubé. Smyslem života tedy je odpoutat se od smrtelného těla. Ono stárne, chabne, je napadáno bolestí a nemocí a nakonec umírá a rozpadá se. Když tedy nastane smrt, ty se, člověče, raduj! Tvá duše odletí jako vánek do daleka a zapomene na vše, co byla nucena prožívat, jak říkal Platon „v žaláři těla“. Teď, osvobozena, bude už jen v jasu, kráse a nádheře.
Jsou to knihy po mnohé stránce zajímavé a ještě dnes jsou mnozí, kteří k nim sahají, otevírají je a nacházejí v nich potěšení v zármutcích a bolestech života.
Tento názor měl však dva důsledky. Byli jedni, kteří opravdu došli až k pohrdání tělem. Umrtvovali je, bičovali a všelijak týrali. Nechtěli se jím zabývat. Každou žádost těla potlačovali jako něco ďábelského a nemoc nebo přirozené stárnutí a s tím ubývání sil chápali jako něco, co lidskou důstojnost snižuje, co je nepatřičné. Dokonce sahali raději i k sebevraždě, aby stárnutí unikli a spíše dosáhli onoho lepšího života. – A byli zas jiní, kteří šli opačnou cestou. Tělo má určité potřeby. Člověk potřebuje jíst, pít a má i jiné požadavky. Jestliže vyhovím tělu a tělesným žádostem, ať jsou jakékoliv, je v tom něco přirozeného. A tak hověli všelijakým žádostem, tělesným náruživostem bez jakékoliv zábrany. Říkali: To se týká jen těla, to se netýká mé duše, mého vlastního bytí. Se svým tělem mohu dělat, co chci, duše při tom zůstane čistá, neposkvrněná, duše se to netýká. Až opustí tělo, až se rozlétne do daleka, nevezme sebou nic z tohoto tělesného světa a započne nový krásný život.
Je pochopitelné, že si tyto názory a způsoby života někteří podrželi a přinášeli s sebou i do křesťanství. I když přijali křest a uvěřili v Krista, soudili, že víra, náboženství je věc té nesmrtelné duše a proto je vedlejší, co činí s tělem. A někteří šli tak daleko, že chtěli překonat Starý zákon tím, že se cítili osvobozeni nejen od obřízky a ostatních předpisů židovstva, ale i od Božích přikázáních vůbec. Říkali: Stačí, mám-li víru v Krista a co činím se svým tělem, je nedůležité. Jako neposkvrním duši nějakým jídlem, tak ji neposkvrním ani tehdy, když vyhovím své smyslnosti, svým tělesným náruživostem. Tělo beztak zahyne. Na duši záleží!
A tak někdy i v křesťanských obcích docházelo k mnohým nezřízenostem, zvláště tam, kde byla převážná část věřících z pohanů. V Korintě např. docházelo k různým pitkám a obžerstvím v souvislosti se slavením Večeře Páně, takže Pavel musel nakázat, aby nespojovali Večeři Páně s jídlem a pitím. Ale my víme z I. Kor. 5, 1, že tam docházelo i k různým necudnostem a prostopášnostem a dokonce i k hanebnosti mezi synem a nevlastní matkou.
Není proto divu, že církev, když zaznamenávala soubor výroků Pána Ježíše jako řádů života, zařadila tam i slovo Pána Ježíše o vztahu mezi mužem a ženou a jeho napomenutí proti necudnosti srdce a myšlení, o tom, že nejen skutek sám, ale už nečistý pohled, flirt, koketérie a žádostivé myšlenky jsou hříchem a porušením Božího řádu.
Pán Ježíš nerozděloval člověka na tělo a duši, ale viděl jej vždycky jako celek, jako bytost, která se vším, i s tělem a duší stojí před Bohem. A on znal život a věděl, že jedním ze základních vztahů mezi lidmi je vztah mezi mužem a ženou. Přirozený a oprávněný vztah. Věděl, že je-li posvěcen láskou a ovládán vůlí a rozumem, je nejen zdrojem života, ale i zřídlem mnohých radostí a kořenem požehnání. Jestliže se však vloudí do tohoto vztahu nečistota, zvrátí se a stane pramenem nepravostí, jež nakonec zneucťují ženu i muže. Proto se nespokojuje jen s přikázáním „Nesesmilníš“, ale vyžaduje i celé srdce, vztah, založený na vzájemné úctě a lásce mezi ženou a mužem. Nejen nezcizoložíš, ale „každý, kdož by pohleděl na ženu ku požádání jí, již s ní zcizoložil v srdci svém.“ (28).
Mluví sice o muži, ale my víme z jiných míst, že Pán Ježíš činil mezi mužem a ženou rovnítko, že žádal čisté srdce a čistý vztah nejen od muže, ale že jej očekával i od ženy. To nebylo nic samozřejmého. Ve starověku byla žena považována za bytost podřadnou, služebnou a ve Starém zákoně i nábožensky bezcennou. Muž mohl míti dokonce i několik žen. David měl 10 žen (II. Sam.15, 16) a Šalamoun 700 žen a 300 ženin. A nevěra se ve skutečnosti trestala jen u žen. Konec konců ten názor nevymizel dodnes. Nevěra projde muži snadněji než ženě. Ale Pán Ježíš požadoval stejně od muže i od ženy věrnost. Oba mají stejnou odpovědnost před Bohem. Žena, která se nápadně strojí a fintí a všelijak svým ústrojem či pohledy nebo chováním provokuje muže, se stejně proviňuje jako muž, který nedbá zdrženlivosti a čistoty vztahů k ženě!
Pán Ježíš dokonce k tomu připojuje velice vážná napomenutí o oku a ruce. Kdysi se přeli, má-li se tento Ježíšův výrok brát doslova. Není pochyby, že by se Pán Ježíš nezastavil před nejzazšími důsledky. Ale on přece ví, že ne oko či ruka, ale srdce je sídlo hříchu. I když si vyloupnu oko, utnu ruku, pokušení zůstává. Ve 3. stol. po Kristu žil v Alexandrii jeden z nejznamenitějších theologů, první kritický vykladač Písma, Origenes. Už v mládí na sebe upozornil předčasnou vyspělostí, sčetlostí a výmluvností. Tento všeuměl a vševěd, aby lépe přemohl pokušení, vzal Ježíšův výrok doslova a hned v mládí se dal vyklestit. Šel sice na kořen smyslnosti, ale jen si tím připravil trápení a ochudil svůj život. Vždyť co by si musel useknout člověk, aby ušel pokušení hněvu, nenávisti, žárlivosti a jiných běsů? Pán Ježíš nežádá ruku, oko, ale chce víc! Vybízí, abychom se učili sebezapření, kázni života, umění něčeho se odříci. Vyloupnuté oko a useknutá ruka snad znemožní zlodějovi krádež, vrahovi zabití, ale nezmění zlé srdce.
Je to vážné napomenutí, protože ten, kdo je bez kázně, kdo se nepřemáhá, kdo spatřuje smysl života všeho si užít, ohrožuje nejvíc časný, ale i věčný život.
Pavel, když do Korintu napomíná, nazývá tělo chrámem Ducha svatého. Chrám, kde je nečistota, se nám nelíbí. Jakýpak chrám, je-li podoben znečištěnému chlévu. A nelíbí-li se nám, jak by se mohl líbit Bohu? Proto jak by do srdce, v němž je žádostivost a nečistota, mohl vstoupit Kristus? Všechna tvá pobožnost a nábožnost je lež, jestliže tvá nejniternější bytost je poskvrněna.
Proto učme se kázni života. Učme se umění odříci si něco v této časnosti, abychom měli naději na potěšení a radost věčnou. Oslavujme Boha i tělem svým i duchem, kteréžto obojí Boží jsou. Amen.
Homilie na Horské kázání Mojmír A. Beneš