Mat. 5, 33–37
Jak. 5, 9–12
V cyklu výkladů na výroky Pána Ježíše v kázání na hoře budeme dnes rozvažovat nad přísným soudem Pána Ježíše o přísaze a lidských slibech.
Přísaha je už starodávné lidské zařízení. Ve starověku to býval velice slavnostní akt, jímž přísahající se dovolával Božího svědectví a současně na sebe svolával prokletí, jestliže by se jeho výrok ukázal nepravdivý nebo daný slib by nedodržel. Při takových přísahách zpravidla hrála nějakou úlohu i krev, jakožto nositelka a symbol života. Při vykopávkách v Palestině byla nalezena celá řada kamenů se stopami krve i oltáře se stružkami, jimiž se patrně nechávala odtékat krev obětních zvířat, zabitých při skládání přísah nebo uzavírání smluv. Zabití zvířat mělo symbolicky znázornit, co očekává toho, kdo by svůj slib či přísahu nedodržel. Při tom ti, co přísahali, měli ruku zvednutou k nebi, jako k sídlu Božímu. Přísaha tedy byla ve Starém zákoně dovolena, ale chápána jako slib Bohu. Ten pak, kdo by přísahu nedodržel, urazil proto Boha a vystavil se trestu Božímu. Ne lidskému. Lidské soudy dnes trestají křivou přísahu, ale tehdy se ani křivé přísahy ani nedodržení přísahy netrestalo. To bylo ponecháno Bohu. Pán Bůh sám si křivopřísežníka najde.
V době Ježíšově však mnozí vážnost přísahy si ulehčovali tak, že se při tom Božímu jménu vyhnuli. Buď je vynechali vůbec, nebo je nahradili jiným, např. přísahali při nebi nebo Božím trůnu či při městě Jeruzalémě. Domnívali se, že si tím nechávají před Bohem otevřená dvířka, že to není tak zavazující.
Pán Ježíš to ostře odsuzuje. Věřící ví, že Bůh jej soudí za každé marné a neužitečné slovo, i za utajené a skryté myšlení, a proto bere každý slib a každou přísahu tak vážně, že nepřísahá vůbec. Jeho ano je ano a jeho ne je ne. Věřící člověk má být pravdivý a nenávidět lež. Je tedy zbytečné a hříšné každé zapřísahání a dušování, čili dávání v sázku duši, a tak zastírat lež a nepravdu.
Bratrští otcové v 15. stol. a i některé jiné křesťanské skupiny vycházeli z tohoto výroku Pána Ježíše a opravdu odmítali přísahat a to i tehdy, jestliže to vyžadovaly státní zákony. Např. u soudu, když měli vydat nějaké svědectví. Raději snášeli vězení a protivenství, než by složili přísahu, Ale my soudíme, že Pán Ježíš nemyslel tento výrok jako zákaz přísahy vůbec. Proč by člověk nakonec nemohl skutečnou pravdu ověřit přísahou? Apoštol Pavel několikráte přísahal. A Pán Ježíš sám, když stál před soudem, na dotaz velekněze také neodmítl přísahu. Jemu šlo o pravdivost, o to, aby přísaha se nestala zástěrou lidské přetvářky a lži. Proto nepřísahejme zbytečně, nedušujme se a nedovolávejme se cti. Vždyť tomu, kdo se stále dušuje a zapřísahá, beztoho nikdo nevěří. Jeho zapřísahání samo svědčí, že se mu věřit nedá. A on si je toho vědom. Slibuje a dušuje a zapřísahá se, ale ani sám sobě nevěří.
Jenže při těchto slovech Pána Ježíše nejde jen o pravdu a lež v našem životě, ale o to, jak dalece stojíme při svém slově a zda vůbec jsme toho schopni. Vždyť nejednou něco vážně a upřímně slíbíme, a třeba se i přísahou zavážeme a přes všechna dobrá předsevzetí, přece to nesplníme. Takový už je život. Proto někteří vážní křesťané se ptají, zda věřící člověk má nejen sám cokoliv slibovat a dokonce přísahou to potvrdit, ale zda vůbec má od někoho slib přijímat. A hlavně, zda takový slib smí vyžadovat církev od svých údů, např. slib při křtu, manželský slib, či slib při biřmování, Večeři Páně. Poukazují na to, že opravdu všichni lidé jsou chybující a hříšní, a že tedy není správné někoho nějakým slibem zavazovat. Připomínají i slovo Pavlovo k Římanům 7, 15–19: „Co chci, to nedělám, ale činím to, co nenávidím. Vůle je ve mně pohotová, ale konati dobré, to ne. Nečiním dobro, které chci, ale dělám zlo, které nechci.“ Přiznává-li to sám apoštol, jak by to mohlo býti lepší s námi? My také chceme a děláme jiné.
Jenže v lidském životě to docela bez slibů a hlavně o těch slavnostních, zavazujících na celý život, nejde. Třeba slib manželské věrnosti. Kdyby lidé šli za sebe s vědomím, že si nejsou nic dlužni, neohrozilo by to v zárodku tento nejvzácnější lidský svazek? Proto nejen stát, ale i církev vyžaduje od těch, kteří uzavírají manželství, aby se vzájemně zavázali k manželské věrnosti a lásce, a při tom jim připomíná, že jsou jím vázáni až do smrti. Nebo křestní slib. Církev právem žádá od rodičů dítek i od kmotrů, aby se před shromážděnou obcí zavázali, že dítě povedou k Pánu Ježíši. Pravda, mnozí tento slib neplní a své dítě k víře nevedou, a tak své dítě o požehnání křtu ochuzují. To však už není v naší moci. My se jen můžeme modlit za to, aby si Pán Bůh ty, na něž při křtu vložil ruku a přijal do smlouvy o spasení, sám k sobě přitáhl, a důvěřovat, že si k nim najde cestu. A rovněž tak je tomu i při Večeři Páně. Než přistupujeme k Večeři Páně, rovněž skládáme slib. Slib velice závažný, že v životě půjdeme věrněji a poslušněji než dosud. A máme upřímně a na modlitbách o to usilovat, abychom tyto sliby opravdu plnili.
Upřímně věřící lidé, když něco slibují, zpravidla k tomu dodávají ona krásná slůvka: „S pomocí Boží.“ Nechtějí těmito slovy závažnost slibu si usnadnit ani nijak zaklínat Boha, ale vyjadřují tak vyznání vlastní slabosti a zároveň i důvěru a naději v Boha a v Boží pomoc.
Pro věřícího je každý slib, ať už dotvrzený přísahou či nikoliv, věc velmi vážná. Proto žádný slib nedává lehkovážně. Dává-li jej, dává jej jako slib před Bohem, jako slib, jehož splnění od něho bude vyžadovat sám Bůh. Přitom pamatujme na příkaz Pána Ježíše: „Vaše řeč budiž ano – ne!“ Věřící člověk nelže, nezapřísahá se a nedušuje ani se nedovolává své cti. Je pravdivý a při své lidské slabosti při slibech vytrvává. A při tom ví, že daleko, daleko víc než sliby naše, jsou sliby Pána Ježíše Krista, o němž apoštol Pavel vyznává, že je věrný, i když my jsme nevěrní (II. Tim. 2, 13). Amen.
Homilie na Horské kázání Mojmír A. Beneš