Mat. 5, 31–32
Gen. 1, 27–28
Pokračujeme v cyklu výkladů na texty z Ježíšova Horského kázání. Minule jsme slyšeli varování před zlehčováním Desatera a výzvu, abychom se učili životní kázni ve vztahu mezi mužem a ženou, protože vloudí-li se do těchto vztahů nečistota, zvrátí-li se, stanou se pramenem nepravostí a zneuctí oba, muže i ženu. Dnes budeme hovořit o nerozlučitelnosti manželství.
Pán Ježíš při tom vychází z biblické zprávy o stvoření světa a člověka. Bůh nestvořil člověka jako jedince, ale jako muže a ženu. Jsou tak stvořeni, že mohou žít, plně žít, jen když jdou spojeni vedle sebe, v nerozdělitelném společenství. Jejich těla i duševní život je takový, že jen společně mohou žít plně. Manželství tedy není jen nějaké lidské ustanovení, jež platí omezeně, podle toho, jak se o tom lidé dohodnou. Je to Boží řád a plán. Proto žádný člověk nemá žíti sám, ale v manželství, v rodině. Je pravda, moderní společnost je tak uspořádána, že někteří lidé nemohou jinak a žijí sami, ale Bůh stvořil člověka tak, aby sám nežil a aby na svou cestu životem přijal druha, muž ženu a žena muže. Proto Bůh do lidského srdce vložil i to podivuhodné pouto, jemuž říkáme „láska“, jež teprve činí život člověka bohatým a plným. Písmo sv. sice mnoho o lásce nemluví, nepřeceňuje ji a neokrašluje, ale počítá s ní. Ovšem s láskou nesobeckou, která se nechová neslušně, jež se neraduje z křivdy, důvěřuje a sebe zapírá (I. Kor. 13).
Pán Ježíš v šesti výrocích, namířených proti starozákonní zbožnosti, připomíná dosavadní praxi, jež mužům, ne ovšem ženám, dovolovala rozluku manželství, při čemž rozhodovala jen mužova vůle. Jestliže se mu žena z jakéhokoliv důvodu, třeba jen proto, že zestárla či už nemohla mít děti, znelíbila, mohl ji zapudit či přesněji „vyhnati z domu“, dát ji „lístek zapuzení“ a tím byl prost jakéhokoliv závazku.
Pán Ježíš to odsuzuje. Je-li manželství Božím řádem, žádný člověk je nemůže rozloučit. To může učinit jen Bůh sám, smrtí jednoho z manželů.
To je vážné slovo, jež nelze lehkomyslně přejít, protože se ukázalo, že vždy tam, kde manželské vztahy byly narušovány a zlehčovány, vždy se to nějak vymstilo lidské společnosti, vždy to bylo znamením mravního úpadku.
Teď se velmi mnoho mluví o tom, že roste počet rozvrácených manželství a rozbitých rodin a ozývají se velice vážné varovné hlasy, jež považují velký počet rozvodů za jeden z nejohroženějších úseků společenského života. Ukazují pěkně na příkladech z historie a z literatury, že v manželství a v rodině jde o vzácné hodnoty obecně lidské a při tom hledají, v čem to vězí, že se tolik rodin, ač hmotně zabezpečených, rozpadá. Někteří vidí kořen v sobecké nevázanosti, v nedostatku životní kázně, jež se projevuje v lehkomyslném navazování známostí. Jiní zas ukazují na to, že mládež dnes dospívá tělesně i duševně rychleji než jsme dospívali my a že při tom její mravní odpovědnost zaostává. Proto prý tak snadno uzavírají předčasné sňatky, aniž by si uvědomovali závaznost manželství a mravních důsledků. Chtějí osobní štěstí, chtějí vychutnávat životní radosti. Zamilují se, a protože nemají dost mravních zábran, když radost ze společného života povadne, když přijdou starosti a obtíže s dětmi, jež vyžadují sebezapření a oběti, hledají cestu k úniku. A protože nezřídka únik vidí ve spojení s jiným či s jinou, která je mladší, vlivnější či má větší příjem, s níž by se mu žilo lépe, pohodlněji, zatouží po rozchodu a žádné zábrany a překážky tomu nezabrání.
Proto mnozí vychovatelé volají po uvědomělé výchově k manželství a rodinnému životu. Soudí, že je nutno klást větší důraz na odpovědnost života, na závažnost slibů, na to, že je nečestné slib rušit a že je nutno mít ohled na děti. Už kvůli dětem mají rodiče chránit svůj domov, rodinu, protože manželský rozvrat děti vždycky osudově poznamenává. Proto se mají přemáhat. Když láska povadne a vzniká cit k jinému, až už někde v zaměstnání, nebo na rekreaci, je nutno tento cit hned v zárodku uvědoměle potlačit. Lidské sobectví se ovšem dovede i rodičovské odpovědnosti vyhnout, ať už tím, že se zbaví dětí před narozením anebo tím, že je mladí rodiče svěří starým rodičům.
Jsou to velice pěkné myšlenky, jenže pravým základem šťastného manželství a radostného domova je přece jen Bůh a živá víra v něho. Vědomí, že nikdo si svou ženu nebo muže nedobyl sám, ale že ji obdržel z rukou Božích, že Pán Bůh ho na cestu k jeho životnímu druhu přivedl. To je pravý a pevný základ!
Křesťanští manželé se nenalezli náhodně, ale jeden druhého přijímají jako milostivý dar Boží, dar, za nějž budou Pánu Bohu odpovídat. Dar na celý život. Tak tomu bylo za našich rodičů a prarodičů. Tam nebylo nic náhodného. Tam se někdy až příliš rozvažovalo. A když se setkal přirozený cit lásky se zájmy sobeckými, majetkovými, nebo s rozdílností ve víře, vznikly z toho i těžké konflikty, jež stály mnoho slz a bolestí.
Dnes tomu tak není. Otázky majetku a věna odpadly a pro mnohé už ani otázka víry nepřichází v úvahu. Jsou dokonce i mladí manželé, kteří nevědí, ke které církvi patří. Když se brali, zdálo se jim, že láska všechno překlene. Ale není tomu tak. Ne nadarmo Písmo mluví tak zdrženlivě a střízlivě o přirozené manželské lásce. Jakoby vědělo, že vedle lásky, nesobecké, obětavé, jež dovede zapřít sama sebe, je i láska jiná, erotická, sobecká, jež si chce hodně užít a jež právě musí být držena na uzdě, aby se z ní nestala ničivá a pustošivá vášeň, která se Pánu Bohu nelíbí. V Písmě je řada příkladů. Je tam vylíčena hříšná láska krále Davida k Betsabé či krále Herodesa a Salomé aj. V nich právě Písmo ukazuje, že takováto hříšná láska musí být držena na uzdě a přemáhána. Čím? Vědomím, že manželství jsem uzavřel před Bohem, ať už slib byl složen v kostele či nikoli, a že Bůh, který vidí a soudí i nejskrytější intimní život, dává dost sil, aby v tvém životě Eros nezvítězil nad vírou. Jen tak dovedeme říci s Martinem Lutherem ono krásné vyznání: „Kdybych shlédl všechny ženy na světě, nenajdu mezi nimi žádnou, s níž bych se směl chlubiti, jak to mohu s radostným vědomím říci o té své: Tuto mi Bůh sám daroval a vložil do náruče, a vím, že se mu se všemi anděli srdečně líbí, když se jí s láskou a věrností přidržím. Proč bych měl s takovým cenným, božským darem pohrdat a věšet se na jinou, v níž takový poklad a ozdobu nenalézám?“
Neznám krásnějšího vyznání lásky a věrnosti manželské. Prosme Boha, aby nás k této lásce vedl, abychom svou ženu či muže opravdu přijímali jako dar Boží, dar, za nějž Pánu Bohu budeme odpovídat. Není smutnějšího pohledu, než na manžele, kteří jsou mrzutí, jako cizinci, kteří si nemají co říci. Proto kajícně střezme své rodiny a učme se stát si věrně po boku v dobrém i zlém, ve zdraví i v nemoci, v radosti i starosti až do smrti. Amen.
Homilie na Horské kázání Mojmír A. Beneš