motto: Kdo by totiž zachoval celý zákon a jen v jednom přikázání klopýtl, provinil se proti všem. Jk 2,10
texty: Gn 4,1-7; Ko 3,8-10; Mt 5,17-20
Sestry a bratři, pokoj vám.
Dnešní zamyšlení bych chtěla uvést vzpomínkou na jeden z oblíbených vtipů mého tatínka – faráře. Holčička se vrátí z bohoslužby. Babička, která už nemůže docházet do kostela, se jí ptá: O čem bylo dnešní kázání? Holčička se zamyslí a pak odpoví: O hříchu. A co o něm pan farář povídal? Že ho nemáme dělat. Tak by se to dalo povědět téměř o všech kázáních. Hřích se nás tak snadno přichytí, že je potřeba si to stále připomínat. Také dnes se budeme zabývat hříchem.
Naše první čtení je z doby, kdy žila úplně první rodina na světě a narodilo se jim první dítě, chlapec. Jako my se radujeme z narození dítěte, tak se taky Adam s Evou radovali z narození Kaina, Eva dokonce má pocit, že tím získala opět Boží přízeň, kterou předtím svou neposlušností ztratila. Bible nám o tom moc podrobností neuvádí, my si to jen můžeme představovat a domýšlet. Měli pak ještě druhého chlapce – Ábela. O jejich dětství a dospívání nemáme zmínky. Kain zřejmě pokračuje v tom, co dělal tatínek Adam, který měl za úkol obdělávat zemi. Jenže kvůli neposlušnosti Adama byla země prokletá. Hospodin Adama s Evou vyhnal z ráje, připomeňme si text z Gn 3,17: Hospodin Adamovi řekl: „Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.“
I z naší současné zkušenosti víme, že zemědělci to mají opravdu těžké, když mají vypěstovat obilí a ostatní plodiny. My si to často ani neuvědomujeme a nejsme dost vděční za pokrm, který si můžeme v obchodech kupovat.
Ale vraťme se k příběhu. Kain se tedy stal zemědělcem a Ábel pastýřem ovcí. Po jisté době přinesli oba obětní dar pro Hospodina, oba ho přinesli z výsledků své práce. A teď se stalo něco, co Kain nečekal. Jistě předpokládal, že Hospodin ocení jeho práci, vždyť se namáhal, oral, sel, okopával, dřel se do úmoru, zatímco Ábel se jen staral o ovce. I když je musel chránit, rozhodně to nebyla tak těžká práce jako práce na poli. Ale Hospodin Kainovu oběť nepřijal, přijal oběť jeho bratra. Nevíme, co všechno se dělo v Kainovi, Bible nám jen říká, že vzplanul hněvem a zesinal v tváři. Můžeme předpokládat, že cítil velkou nespravedlnost, křivdu. Ale Hospodin ví, co se v nás děje, není mu to jedno. Předvídá a snaží se zabránit Kainovi, aby neudělal něco, čeho by potom litoval. Respektuje naši suverenitu, ale pokouší se nám pomoci. Hospodin Kainovi říká, „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“
Hospodin neříká: tohle musíš, tamto nesmíš. Vybízí k zamyšlení, k úvaze, dává východisko, varuje. Nevíme, jestli Kain už konal něco zlého, jak by snad mohlo z té věty vyplývat, spíš se však jedná o to, aby se nenechal dezorientovat, aby nepropadl svým emocím, svému vzplanutí. Co měl Kain dělat? Těžko říci, nevíme, co měl za lubem. Ale rozhodně neměl dělat to, k čemu se pak rozhodl. Z dalšího příběhu totiž víme, že to Kain nezvládl a bratra zabil. Ale nic tím nevyřešil, naopak byl sám proklet.
Z jeho příběhu bychom si měli vzít poučení. Nebudeme-li konat dobro, hřích po nás bude dychtit, máme ho ale mít pod kontrolou, máme nad ním vládnout. Máme vládnout nad svými pocity, nad vnitřním pnutím, nad vzplanutím. Vždyť pokušení k nám přichází zevnitř.
Apoštol Jakub nám říká: Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí. Žádostivost pak počne a porodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt. Neklamte sami sebe, milovaní bratří! (Jk 1,13-16)
Hospodin radil Kainovi, aby konal dobro. Apoštol Pavel ve stejném smyslu radí: Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem. Ř12:21
Aby lidé věděli, jaké dobré chování se Bohu líbí, dal Hospodin Mojžíšovi Zákon, jehož součástí je Desatero, deset přikázání. Běžně bývá vykládáno jako soubor mravních předpisů a zákazů. Nedávno vyšla knížka Desatero, v níž známý teolog Jiří Beneš vychází z hebrejského znění textu, ve kterém není explicitně vyjádřena kategorie času. Ze samotného tvaru sloves nelze tedy říci, zda se něco týká minulosti, přítomnosti či budoucnosti. Může se tedy i v překladu zasadit celý text do času přítomného, a tím vynikne jeho aktuálnost. Hospodin pak už pro čtenáře přestává být tím, kdo kdysi Izrael vysvobodil z Egypta. Hebrejské slovo pro Egypt je micrajim a doslovný překlad tohoto hebrejského pojmenování Egypta je „dvojí sevření“. Takže Hospodin vlastně vysvobozuje svého vyznavače stále „z dvojího sevření“. Tato základní zkušenost spásy člověka zcela proměňuje, protože pak už jedná v souladu s Hospodinovým slovem jakoby samovolně. Text Desatera už pro něj pouze konstatuje skutečnost, jaký je: „Nemáš jiného boha“, „Neužíváš Hospodinova jména nadarmo! „Pamatuješ na den odpočinku“ „Ctíš svého otce i matku“ „Nekradeš!“ „Nesmilníš!“ „Nežádáš!“ a tak dál. Nejedná se už o příkazy, mravní požadavky a kategorické imperativy, ale o charakteristiku jednání toho, kdo je Hospodinem proměněn. Můžeme to o sobě říci?
Jediná změna člověka je vlastně možná jen tehdy, koná-li ji v něm Bůh sám. Člověka nemění něco, co přichází zvnějšku (byť by to bylo Hospodinovo slovo), nýbrž pouze to, co působí zevnitř, z jeho nitra (kde jedině může Slovo ožít a konat). Hospodinův vyznavač tedy nežije „podle“ Desatera, ale „v souladu“ s ním.
V evangeliu jsme četli slova Pána Ježíše: Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. A to je právě to, co nám přišel Pán Ježíš na zem ukázat: jak žít podle Boží vůle, jak naplnit Boží obraz v člověku. K tomuto životu nám dává nejen vzor, ale také nám ho pomáhá naplnit. Připomeňme si slova apoštola Pavla: Ale nyní odhoďte to všecko: zlobu, hněv, špatnost, rouhání, pomluvy z vašich úst. Neobelhávejte jeden druhého, svlecte se sebe starého člověka i s jeho skutky a oblecte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele.(Kol 3, 8-10)
Ale připomeňme si ještě varování apoštola Jakuba, které je mottem pro dnešní den: Kdo by totiž zachoval celý zákon a jen v jednom přikázání klopýtl, provinil se proti všem. Jk 2,10
Někomu by to mohlo připadat nespravedlivé, ale je to tak. Jednou jsem slyšela přirovnání, které mi pomohlo tomu rozumět. I v lidské spravedlnosti platí za určitá provinění trest. Povolání lékařů si velice vážíme. Může se však stát, že lékař, který zachránil mnoho životů a mnoha lidem pomohl, jednou selže, zanedbá svou povinnost a následkem toho poškodí někomu zdraví či dokonce zaviní něčí smrt. Je pak souzen právě za toto „klopýtnutí“ a u soudu ho nezprostí viny skutečnost, že v mnoha jiných případech byl vynikající.
Tak i v duchovní oblasti nás jedno klopýtnutí činí vinnými. Ale tady se právě projevuje Boží spravedlnost, která se vyznačuje láskou. Bůh tomu, kdo svých provinění lituje a vyznává je, odpouští a pomáhá nehřešit víc. Vždyť právě tam, kde jsme nejslabší, se může projevit Boží síla nejvíce, když se přimkneme k Hospodinu a spolehneme na jeho pomoc. Kéž naše spravedlnost o mnoho přesahuje spravedlnost zákoníků a farizeů. Kéž se stále obnovujeme k obrazu našeho Stvořitele. Díky Pánu za jeho nevýslovnou milost, že nám v tom pomáhá. Amen.
Bohoslužba 29. 6. 2008