Mat. 5, 38–42
Fil. 2, 4–5
Dnešní oddíl dělá mnohým vykladačům potíže. Ne ovšem pro onu zásadu „oko za oko“. Celá zní: „Oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu, spáleninu za spáleninu, ránu za ránu, modřinu za modřinu“ (Ex. 21, 24–25). Je to zásada, jež přinesla určitý pokrok proti „pěstnímu právu“. V něm byl trest libovolný. Kdo měl větší moc, tak trestal podle své vůle. Třeba za malou krádež uťali ruku či oběsili. Zásada stanovila, že trest musí být přiměřený zlému skutku, nesmí být libovolný.
Vykladačům působilo nesnáze spíše ono rozvedení, příklady, jež Pán Ježíš proti tomu staví. Zdá se jim to nesmyslné, absurdní a říkají: Copak je možné to brát doslova? Copak je možné ke každé křivdě a urážce mlčet? A to i tehdy, když se jedná ne o mě, ale když jde o násilí na slabém a bezbranném? Vždyť by se tím rozmohlo bezpráví, křivda. A je vůbec možné, aby člověk tomu, kdo jej udeří, nastavil druhou tvář, a když mne někdo chce připravit o košili, dám plášť? Někteří vykladači dokonce připomínají, že i Pán Ježíš, když jej před Kaifášem udeřili v tvář, nenastavil druhou, ale napomenul je (Jan 18, 24). A i to, že vzal důtky, aby vyhnal z chrámu penězoměnce (Jan 2, 15).
Proto se pokoušeli vyložit tyto výroky Pána Ježíše a zvláště „Neodpírejte zlému“ tak, že je překládali nepřesně, jako neoplácejte zlo zlem, křivdu křivdou, násilí násilím. Říkali: bránit se můžete, ale jen mírnými, láskyplnými prostředky. Jiní zas výrok omezovali na život soukromý. Jednotlivý křesťan má strpět křivdu, bezpráví, ale jde-li o druhé, je-li v sázce právo druhých, právo rodiny, dětí, národa, pak se bránit má a smí i násilím,
Ale Pánu Ježíši zde nešlo o nějaké právní či mravní zásady ani o pobídku, aby učedník Pána Ježíše vše snesl, aby se nechal odrat do naha. Jemu jde o něco jiného, jde mu o příkaz lásky, o to, aby ses nikdy a za žádných okolností neodvrátil od druhého. O ujištění, že nad všecko právo je láska. A že její moc je vždy silnější než moc zla. Proto ten, kdo by odpověděl na násilí násilím, na křivdu křivdou, převrací hodnoty a povyšuje zlé nad dobré, nenávist nad lásku. A toto převracení nezůstane ani v životě jedince ani v životě společnosti bez následků. Zlé přemůžeš jen láskou a nikdy novým zlem, byť jsi je sebevíce ospravedlňoval příkazem spravedlivé obrany.
Zvláště pěkně to Pán Ježíš ukázal na známém podobenství o marnotratném synu (Luk. 15, 11–32). – Byli dva bratři a oba otec stejně miloval. Mladší si vyžádal svůj díl dědictví, odešel s ním do světa a tam žil prostopášně, až vše promrhal. Prošel pak mnohou bídou a trápením. Ničeho nebyl ušetřen. Klesl až na dno lidské existence. Ocitl se mezi vepři, kulticky nečistými, a jim kradl mláto, aby se nasytil. Tak hluboko klesl. A teprve tehdy, když byl zcela na pokraji zoufalství, rozpomněl se na domov a na otce a poznal, že není jiné cesty, než jít domů a vydat se otci na milost a nemilost. To je jeho jediná naděje. A tak jde. Jako prosebník kleká před otcem a vyznává svou vinu. Ale otec jej zvedá a svolává dům a povyšuje jej opět za syna. Je to známé podobenství. Mnoho malířům sloužilo jako námět. Ale žádný dosud nenamaloval otce, jak čeká a vyhlíží. A přece v tom je to hlavní. Pán Ježíš totiž chce v podobenství ukázat na lásku nebeského Otce, který čeká a vyhlíží i nás, čeká na každého a raduje se z těch, kteří jako ztracený syn našli cestu k otci. To je jedna stránka podobenství. Jenže podobenství má i pokračování a ukazuje i druhého bratra, toho hodného, pěkného, pracovitého. Ukazuje ho ve chvíli, když se vrací z pole domů a zaslechne, jak se dům raduje a veselí ze ztraceného bratra. „Rozhněval se a nechtěl vejíti“. Připadalo mu to jako hrozná křivda. Bratr ho udeřil v tvář, takovou ostudu jim udělal a o majetek je připravil. Nemohl vejíti. A to ani tehdy, když vyšel otec a domlouval mu, že „veseliti se a radovati se náleželo, protože tento bratr tvůj byl mrtev a ožil, ztratil se a byl nalezen“. Ne, bratr se s tím nemohl smířit. A my řekneme, že byl v právu, že jeho hněv byl oprávněný. Ale Pán Ježíš právě zde ukazuje, že láska a odpuštění je víc než právo a spravedlnost. Ano, kdyby na prahu domu nestál otec, ale starší bratr, dopadlo by to jinak. Ten by toho marnotratného hnal. I psy by na něho možná poštval. A v spravedlivém hněvu by volal: “Jdi pryč, nejsi můj bratr!“ Vždyť i teď, když mluví s otcem, nenazývá bratra bratrem, ale „syn tvůj tento“. On v něm už neviděl bratra. Necítil se s ním spoután, necítil za něj odpovědnost. Ale miloval jej kdy? Co vůbec učinil, aby jej zachránil? Domlouval mu, než odešel z domova? A když odešel, vydal se za ním, hledal ho, pokoušel se jej přivézt zpět?
Takové otázky klade Ježíš. Kdyby Pán Bůh s námi jednal z hlediska spravedlnosti, jen podle zásady oko za oko, zub za zub, rána za ránu, modřina za modřinu, copak bychom obstáli? Zahynuli bychom v tomto čase i na věčnosti. Slovo Pána Ježíše nás žádá, abychom dávali víc než to, co je spravedlivé. V tom je to nastavení druhé tváře a dát nejen košili, ale i plášť. A v tom je i ono jít s druhým ne jednu, ale dvě míle. Pravda, výrok „nutí-li tě někdo jíti míli, jdi s ním dvě“ není příliš jasný a vykladači se rozcházejí v mínění, jaký je jeho věcný podklad. Ale snad se zde jedná o povinnost kurýrů. Ve státním zájmu mohlo být komukoliv uloženo, aby převzal službu kurýra, posla nebo jej na určitém úseku cesty doprovázel. Nebyla to služba lehká. Kurýr často musel jít po neschůdné cestě, nebezpečnou krajinou, byl všelijak ohrožen a hlavně sám. Neměl si s kým pohovořit, nebyl nikdo, kdo by jej obveselil a v nebezpečí podepřel či poskytl pomoc. Pán Ježíš říká: kdyby tě požádali, abys s ním šel jednu míli, jdi s ním dvě. Je to podobenství. Pán Ježíš nemyslí tím jen na kurýrní službu, ale na cestu života vůbec. Každý má svou vymezenou cestu, jíž musí jít. A je mu těžko, jde-li sám. Nenech ho jít samotného! Dívej se kolem a neodvracej se!
Je to významné napomenutí. Zvláště ve dnech, kdy vzpomínáme zesnulých. Mnozí právě v těchto dnech si připadají velice osamělí. Buď že se smutkem vzpomínají na zesnulé, na to, že ještě před krátkým časem či před lety byli s nimi, na společné radosti i starosti, buď že vzpomínají na děti, které už vylétly z hnízda, založily si rodinu a zapomínají. Mnozí si právě v těchto dnech připadají zcela opuštění. Zdá se jim, že už nikomu na nich nezáleží, že kdyby umřeli, nikdo by je nepostrádal.
Učme se vidět trápení a stesk druhých a pokusme se jít s druhými ne jednu, ale dvě míle. Uvidíme, že projevíme-li zájem o bolest druhého, obohatíme především sebe. Svůj život rodinný, ale budeme žít bohatěji i mezi sebou.
Pán Ježíš nepřešel kolem nikoho bez zájmu. Dovedl se ke každému sklonit. A poponést jeho břemeno. „Nehleďte jen každý na vlastní zájem, ale každý také na zájem druhých! Mějte v sobě stejné myšlení, jako měl Kristus Ježíš!“ (Filip. 2, 4–5). O starých pohanských bozích si lidé vyprávěli, že sestupovali na zem, mezi lidi, aby se pobavili. Všelijak lidi škádlili, pokoušeli a trápili. Šlo jim o zábavu, o to, aby si přišli na své. Když se pak ocitli v nesnázích, uprchli, opustili lidi a svět, unikli do nadzemských výšin. Pán Ježíš sestoupil k nám, aby se stal naším bratrem. Na cestě, po níž šel, položil za nás život. Ne za sebe, za nás život položil. Tak ukázal pravou lásku. Neodtáhl se od nás hříšných. My se snadno urážíme. On se neuráží. On jde s námi i tehdy, když o něj nedbáme a jeho jméno zlehčujeme. Stále jde. Jen musíme mít oči otevřeny, abychom to viděli. A chce nás provázet stále. I v tom světě i na cestě do života, do něhož nám křížem a vzkříšením otevřel cestu. Amen.
Homilie na Horské kázání Mojmír A. Beneš