Máš mne rád? Následuj mne! (2. neděle po Velikonocích 2007)

texty: Iz 6,1-8, Zj 6,9-11, J 21,17-25

Izajáš 6,1-8 Toho roku, kdy zemřel král Uzijáš, spatřil jsem Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám. Nad ním stáli serafové: každý z nich měl po šesti křídlech, dvěma si zastíral tvář, dvěma si zakrýval nohy a dvěma se nadnášel. Volali jeden k druhému: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“ Od hlasu volajícího se pohnuly podvaly prahů a dům se naplnil dýmem. I řekl jsem: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.“ Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů. V ruce měl žhavý uhlík, který vzal kleštěmi z oltáře, dotkl se mých úst a řekl: „Hle, toto se dotklo tvých rtů, tvá vina je odňata a tvůj hřích je usmířen.“ Vtom jsem uslyšel hlas Panovníka: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ I řekl jsem: „Hle, zde jsem, pošli mne!“

Zjevení Janovo 6,9-11 Když Beránek rozlomil pátou pečeť, spatřil jsem pod oltářem ty, kdo byli zabiti pro slovo Boží a pro svědectví, které vydali. A křičeli velikým hlasem: „Kdy už, Pane svatý a věrný, vykonáš soud a za naši krev potrestáš ty, kdo bydlí na zemi?“ Tu jim všem bylo dáno bílé roucho a bylo jim řečeno, aby měli strpení ještě krátký čas, dokud jejich počet nedoplní spoluslužebníci a bratří, kteří budou zabiti jako oni.

Jan 21,17-25 Zeptal se ho potřetí: „Šimone, synu Janův, máš mne rád?“ Petr se zarmoutil nad tím, že se ho potřetí zeptal, má-li ho rád. Odpověděl mu: „Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád.“ Ježíš mu řekl: „Pas mé ovce! Amen, amen, pravím tobě, když jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl; ale až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede, kam nechceš.“ To řekl, aby mu naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. A po těch slovech dodal: „Následuj mne!“ Petr se obrátil a spatřil, že za nimi jde učedník, kterého Ježíš miloval, ten, který byl při večeři po jeho boku a který se ho tehdy otázal: „Pane, kdo tě zrazuje?“ Když ho Petr spatřil, řekl Ježíšovi: „Pane, co bude s ním?“ Ježíš mu řekl: „Jestliže chci, aby tu zůstal, dokud nepřijdu, není to tvá věc. Ty mne následuj!“ Mezi bratřími se to slovo rozšířilo a říkalo se, že onen učedník nezemře. Ježíš však neřekl, že nezemře, nýbrž: „Jestliže chci, aby tu zůstal, dokud nepřijdu, není to tvá věc.“ To je ten učedník, který vydává svědectví o těchto věcech a který je zapsal; a my víme, že jeho svědectví je pravdivé. Je ještě mnoho jiného, co Ježíš učinil; kdyby se mělo všechno dopodrobna vypsat, myslím, že by celý svět neměl dost místa pro knihy o tom napsané.

Bratři a sestry, Izajáš spatřil Panovníka. Muselo to být něco úžasného, co si ani nedovedeme představit. Kolikrát se nám stává, když žasneme nad nádherou přírody, nad její krásou a harmonií, že si uvědomujeme Boží velebnost, moudrost, s jakou všechno stvořil, ale zároveň si i uvědomujeme naši nepatrnost. Jak se asi Izajáš cítil? Slyšel, jak serafové chválí Hospodina tak mocně, až se hýbal dům a plnil se dýmem. „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“ A Izajáš říká „Běda mi, jsem ztracen.“ V přítomnosti svatého Hospodina nic nečistého neobstojí. I my jsme lidé nečistých rtů, bydlíme mezi lidmi, kteří jsou také nečistí, naše mluva nás znečišťuje, z našeho srdce vycházejí nečisté myšlenky. Ale seraf bere žhavý uhlík z obětního oltáře a očišťuje Izajáše: „Hle, toto se dotklo tvých rtů, tvá vina je odňata a tvůj hřích je usmířen.“ Izajáš je zachráněn a jako automatická odpověď na tuto záchranu přichází i to, že nabízí sám sebe. Slyší hlas Panovníka: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ I řekl jsem: „Hle, zde jsem, pošli mne!“

S Izajášem se dotýkáme tajemství Boží slávy, Boží velebnosti v protikladu s naší nehodností. Teprve po očištění jsme uschopněni ke službě na Božím díle. Kdo v pýše si myslí: jsem dobrý, všechno zvládnu, si ani neuvědomuje, že takto ho Bůh nemůže použít ke svému dílu. Bůh je svatý a chce, aby i jeho služebníci byli svatí. Ale cesta ke svatosti vede právě přes pokání, přes uvědomění si, že z vlastních sil toho zvládnu jen málo, zatímco v Boží síle mohu i hory přenášet.

Dotýkáme se i tajemství Boží lásky. Panovník nám vychází vstříc, Izajášovi poslal na pomoc serafa. Nám poslal svého Syna, jeho krev nás očišťuje od každého hříchu. Však také při Večeři Páně zní Izajášova slova Hle dotekl se mých úst… Z velké lásky, kterou nám náš Bůh nabízí, můžeme čerpat a dávat dál. Velká holandská misionářka Corrie ten Boom ve druhé světové válce pomáhala Židům a po udání prošla utrpením koncentračního tábora. Tam poznala, že lidé mohou dělat to nejhorší, čeho jsou schopni. Navzdory tomu věděla s jistotou, že stejně nakonec Ježíš je vítěz, věta, která se stala jejím životním heslem. Po válce se vydala do celého světa jako Boží velvyslankyně lásky a odpuštění, aby i další poznali to, co poznala ona. Že v životě jsou tři velké skutečnosti: První z nich je oceán Boží lásky v Ježíši Kristu, druhá jsou Boží zaslíbení a třetí jsou Boží přikázání. Jednoduchým přirovnáním vyjadřovala velké Boží pravdy. Z knížky jejích promluv do Trans World radia se mi líbil tento příběh:

Kdysi jsem se zeptala jedné starší dámy, jestli stojí o to, aby Ježíš naplnil její srdce. Ona se ale pustila do líčení, jak moc už je stará a velice hříšná. Nebyla schopná mluvit o ničem jiném. V té chvíli jsem si uvědomila, že jí to budu muset říci velice jasně. Pověděla jsem jí, co Ježíš říká v knize Zjevení 3,20: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ Té dámě jsem dál řekla: „Představte si tu situaci, kdy absolutně nebudu mít sílu doma uklidit. prostě na to nebudu stačit. Když ke mně přijdete, uvidíte, jakou mám všude špínu. Ale také uvidíte, že jsem na úklid příliš slabá, takže řeknete: ‚Podej mi prachovku a mop.‘ A všechno mi tam uklidíte.“ Obličej té staré dámy se při popisu této nádherné role rozzářil radostí. „A až mi tam uklidíte, řeknete: ‚Teď uvařím čaj a sedneme si spolu.‘ Vidíte a přesně tohle dělá Pán. Když přijde do vašeho srdce, vidí tam všechnu tu špínu. Neřekne, že se vrátí, až tam zase bude čisto. Ne, uklidí tam sám. Vyčistí to tam svou krví a pak je tam opravdu čisto. Přichází, aby tam s námi žil, chce se s námi sjednotit a je současně náš host i hostitel.“ Najednou stařenka pochopila, o co jde, a celá šťastná poprosila Pána, aby k ní přišel.

V našem evangelijním čtení Pán Ježíš pověřuje Petra úkolem: Pas mé beránky. Ale předtím ho volá do své služby otázkou Máš mne rád? Pán ví, co je v našem srdci, věděl i co bylo v Petrově srdci, přesto chce slyšet naše vyznání. Chce, abychom si Jeho lásku i svou lásku k němu uvědomili až do morku kosti, chce abychom Ho vyznali i před lidmi, a to nejen slovy, ale i činy. Pak teprve budeme moci být jeho opravdovými služebníky. Chce, abychom na Jeho lásku odpověděli naší láskou. Vždyť bez lásky nemůžeme pro Boží království vykonat nic. Láska k Pánu nám dá sílu k překonání překážek. Protože služba Pánu přináší i protivenství, pronásledování i smrt. A to je další tajemství, kterého se dotýkáme. Že Boha lze oslavit i smrtí. Svatý Jan ve svém vidění viděl ty, kteří již pro Boží slovo a pro svědectví zemřeli a čekají před Božím trůnem na vykonání spravedlnosti. A je jim řečeno, že mají čekat dál, že ještě přijdou další spoluslužebníci, kteří budou zabiti.

Nevíme, co kterého z nás čeká, ale víme jistě, ža každého z nás volá Pán do služby. Pověření našeho Pána platí pro každého z nás! Ve službě Krále králů Ježíše neexistuje nezaměstnanost. I když nám už třeba fyzicky tělo neslouží, jak bychom chtěli, vždy se můžeme v modlitbách přimlouvat. Když navštěvuji starší lidi, často se mi stává, že si stěžují, jak už jsou zbyteční, neužiteční. Jsem vždy moc ráda, když přijmou úkol modlitebníků – mohou se přimlouvat za svou rodinu, za vládu, parlament, pana prezidenta i za aktuální dění ve městě, v naší zemi, ve světě, ale i za obyvatele jejich domu, popř. jejich Domova důchodců. V Domovech důchodců může být atmosféra někdy opravdu hodně sklíčená. Také Corrie ten Boom jich viděla na svých cestách po světě mnoho, smutné, ale i šťastné. Ten nejšťastnější zažila v jednom sboru v Seatlu. Měli tam komplex budov, v jedné byla chlapecká škola, v jiné konferenční centrum a v jiné penzion pro staré lidi, kde jich žilo víc než sto. Jakmile se ve společenství tohoto sboru něco stalo, např. ve chlapecké škole spadl Honzík ze schodů, nejdřív sice zavolali doktora, ale druhý telefonát mířil do penzionu pro staré lidi. Jakmile se ti staříčci novinu dozvěděli, třeba, že si Honzík zlomil nohu, začali se modlit. Modlili se za Honzovo uzdravení, za moudrost pro lékaře při léčbě i za ošetřovatelku, která se pak o něj bude starat. Nemusíme však pro příklady chodit tak daleko. Také v našem sboru, jakmile se něco děje – někdo jde na operaci, na vyšetření, přichází na svět děťátko – máme okruh modlitebníků, kterým dáme vědět, abychom se spojili v přímluvných modlitbách. Přimlouvat se na modlitbách je požehnáním i pro nás samé, a to je vlastně případ každé práce, kterou děláme v poslušnosti Pána Ježíše.

Boží slovo mluví vždy aktuálně do naší situace. Dnes se ptá: Máš mne rád? Následuj mne. Já jsem volán, volána, já se mám rozhodnout pro následování Krista a pro službu pro Boží království. Na našem sborovém soustředění jsme se zamýšleli nad dary, které každý z nás obdržel. A že obdržel každý z nás, na to se můžeme spolehnout, protože Boží zaslíbení platí. Tyto dary mají sloužit ke společnému růstu, protože Pán chce, abychom rostli, abychom zrcadlili obraz Boží. Jako nepříslušelo Petrovi, tak ani nám nepřísluší ptát se v této situaci, co bude s někým jiným. Otázka platí pro mne, pro tebe, pro každého z nás. Pán Ježíš se ptá: Máš mne rád? Následuj mne. Amen.

---

Kázání při zástupu bratra faráře v neděli 22. dubna 2007.