Mat. 5, 43–48
Kol. 3, 12–15
Poslední odstavec 5. kapitoly Matoušova evangelia opět podtrhuje Ježíšův důraz na nový láskyplnější vztah mezi lidmi. Tento důraz má zvláštní pozadí. Studium rukopisů od Mrtvého moře, nalezených před 10 lety, ukázalo, že v té době bylo Židovstvo vnitřně rozleptáno velkým počtem skupin, stran a zvláště sekt, jež se navzájem tak obviňovaly a nenáviděly, že prostý, družný lidský život byl téměř neuskutečnitelný. Lidé si nepodali ani sklenku vody, dokud nezjistili, kdo je ten, který o ni žádá.
Pán Ježíš lámal předsudky a přehrady a věnoval mnoho času, slov i modliteb, aby porušené vztahy mezi lidmi urovnal, a ukázal, že bližní, jemuž jsi povinen službou a pomocí, není jen ten, kdo je stejné víry a stejného smyšlení, ale i ten, kdo je ti nepříjemný, kým pohrdáš a o němž soudíš, že je ti nepřítelem. A sám šel příkladem a neodepřel pomoci nikomu. Celým svým životem, ale především svou obětavou smrtí na kříži ukázal, co je to láska. Vědomě položil svůj život za druhé, za přítele i nepřítele. Učinil tak nejen proto, aby zaplatil za naše viny, jako oběť usmíření, ale i proto, aby i nás učinil způsobilými jít cestou lásky, služby a oběti. V textu to dokonce staví jako základní požadavek víry. Stojí zde: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: Miluj svého bližního a nenáviď svého nepřítele, ale já pravím vám: Milujte své nepřátele a modlete se za své pronásledovatele.“ Nikde sice nečteme přímý příkaz k nenávisti nepřítele, ale z důrazu, aby milovali své přátelé, vyplývala nenávist k těm, kdož zlehčovali víru. Pán Ježíš však učí jinému pohledu na bližního. Nestačí milovat jen toho, kdo je ti vírou či jinak blízký a milý. Jestliže máš rád svou ženu, svého muže, své dítě či toho, kdo ti prokazuje dobré, v čem je zásluha tvé víry? Toužíš-li po tom, aby se Bůh k tobě schýlil, aby tě vedl, sílil a odpouštěl hřích, jak můžeš sám být tvrdý a nelaskavý k druhým? „Otec v nebesích slunci svému dává vycházet na zlé i na dobré a déšť sesílá na spravedlivé i na nespravedlivé.“ A hned připojuje dva pěkné příklady: I celníci, tedy ti, kterými zbožní pohrdají, se navzájem mezi sebou milují, ctí a pomáhají si. A pohané? Ty toho, kdo je jiné víry, jiného smýšlení nepozdravíš, ale což to nečiní i pohané? Je jen jediný způsob, jak Bohu projevit vděčnost: milovat lidi, sloužit, pomáhat a odpouštět bez ohledu na to, jaký oni mají vztah k tobě. Vypráví se, že mladý Zinzendorf, který má takovou zásluhu o obnovení Jednoty bratrské, hleděl jednou na obraz ukřižovaného Krista. Pod obrazem pak četl: „To jsem učinil já pro tebe – co učiníš ty pro mne?“ Ta otázka ho tak znepokojila, až jej přivedla na cestu misie mezi pohany. Z jeho uvědomělé, hluboké vděčnosti za spásu v Kristu vyrostlo pak velké misijní a sociální dílo ochranovských bratří. A vzniká vždy tam, kde je pravá víra. Protože tam, kde člověk pozná Kristovu lásku, objevuje nový vztah k lidem, objevuje, co vše je dlužen lidem kolem sebe a hledá cestu k smíření s nimi.
Pavel ve službě evangeliu se setkal s mnohým nepochopením, nenávistí i nepřátelstvím. A je až ku podivu, že ne od pohanů. Od těch byl přijímán zpravidla vlídně, ale od bratří Židů a dokonce i od bratří, kteří jako on přijali křest a šli cestou Pána Ježíše Krista. Byli to hlavně oni falešní bratří z Jeruzaléma, kteří po církvi rozšiřovali o něm všelijaké pomluvy a urážky, jež ho velmi bolely a jež ohrožovaly i dílo Páně v obcích, jež získal pro Krista.
V Jeruzalémě totiž žil mladší bratr Ježíšův jménem Jakub, který pro svůj příbuzenský vztah k Ježíšovi zaujímal v jeruzalémské obci nejpřednější místo. Vlastně spolu s Petrem jakousi hlavu církve. Byl znám jako horlivý ctitel Zákona a věrně zachovával všechna ustanovení. Byl upřímně zbožný a strávil na modlitbách celé hodiny. Stará legenda vypravuje, že jeho kolena od stálých modliteb byla podobna otlačeným kolenům velbloudů. A snad právě proto, že tak horlivě ctil a zachovával Zákon, dostal se na scestí a připustil, aby vzniklo mezi ním a Pavlem nepřátelství. Vytýkal totiž Pavlovi, že opustil Zákon. Nutí prý pohany, aby nedbali starozákonních předpisů, a přemlouvá k tomu prý i rodilé Židy, kteří to od mládí plnili. Pomluvy a nelaskavé činy jiných pak tak porušily jejich vztah, že se zdálo, že už to nebude možno napravit.
Ale Pavel se tím nesmířil. Vydal se sám do Jeruzaléma, aby se s Jakubem i Petrem a ostatními dohovořil. Ví, že je to cesta nebezpečná, že vzbudil tak velkou nenávist Židů, že jde při tom o život, ale dorozumění a láska jsou mu tak cenné, že je pro ně ochoten i život nasadit. – Každý člověk je mdlý a nějak chybující. V očích druhých lidí vždy vypadáme jinak než ve vlastních. Ale věřící člověk, který ví o Božím milosrdenství a který okusil Boží lásku na sobě, má vždy odvahu stanout před lidmi, kteří mu nedůvěřují a podezírají, aby se s nimi dohovořil. Kdyby apoštol Pavel tuto víru neměl, kdyby mu nešlo o poslušnost Pána Ježíše, který tak naléhavě ukládal lásku i k lidem jiných názorů a jiného smýšlení, snad by nad Jakubem a ostatními v Jeruzalémě mávl rukou. Tak to často děláme my. Lidé, když se mezi ně postaví nějaká přehrada, rozpor, zatrpknou a odvrátí se. Nemají odvahu se dohovořit. Pavel tu odvahu měl. Nebál se postavit tváří v tvář svým nepřátelům, těm, kteří ho podezírali z falešných úmyslů i špatných činů. Šlo mu o věci Boží a viděl i v Jakubovi a svých nepřátelích stále bratry v Kristu, s nimiž je pevně spoután Boží láskou. Věřící člověk se vždycky nakonec dovede dohovořit, zapomenout na urážky. A tak to bylo i s Pavlem. Navštívil Jakuba i Petra a dohovořil se s nimi. Upřímně jim pověděl, že opravdu pohany nenutí dodržovat ustanovení Starého zákona a že ani věřící ze Židů k ničemu nenutí, že staré obyčeje netupí. Prostě rozptýlil tu horu pomluv a všichni se objali a smířili.
Mezi lidmi to nebývá často, že se v lásce dohovoří. Ani v našich obcích. My často dáváme víc na pomluvy a řeči druhých nežli na dohovor. Vůbec si děláme většinou o bratřích a sestrách kolem nás představy jen podle toho, co nám o nich řeknou druzí. A často to bývají i řeči nepěkné a nepravdivé. Jistě jsme to už každý na sobě okusili. A přece se ani my neubráníme, abychom druhé neviděli jen podle toho, co kdo o nich řekne, a dáme si málo práce všimnout si toho, čím se trápí, v co věří a co zastávají. Pavel a Jakub a Petr se vlastně znali také jen podle řeči druhých. Proto mohla mezi nimi vzniknout hora pomluv a falešných představ a nakonec – i nepřátelství.
A tak nakonec. Kdo je svázán s Kristem, nemůže být odpoután od člověka, ať ten člověk je jakýkoliv. Není to lehké. Není lehké milovat a strpět i nepřítele, i toho, kdo mně ubližuje. A člověk sám od sebe to vůbec nedokáže. Ten však, do jehož srdce vstoupí Kristus, dokáže i to nejtěžší: snášet a odpouštět. Ten porozumí i slovu Pavlovu: „Jako Pán odpustil vám, tak čiňte i vy!“ Amen.
Homilie na Horské kázání Mojmír A. Beneš