Mat. 5, 21–26
1. Kor. 13, 1–3
V dopisech a prvokřesťanských spisech z prvních 4 stol. po Kr. se napořád setkáváme s nepochopením a údivem nad tím, jak křesťané žili, jak byli vzájemně spoutáni láskou. Místodržitel císaře Trajana Gaius Plinius Mladší rovnou doznal, že mu křesťané jsou hádankou. „Nepřišel jsem na kloub ničemu jinému než nesmyslné, přepjaté pověře.“ Filosofové, mudrci, státníci i romanopisci té doby několikrát s pohrdáním opakovali, že nechápou, proč křesťané tak pohotově a ochotně podstupují různé tresty smrti. A Lukiánus dokonce ironicky se diví, co je mohlo přinutit „aby se k sobě měli navzájem jako bratří.“ A takoví křesťané opravdu byli.
My ovšem už z Nového zákona víme, že ani církev, která byla časově velice blízká apoštolské době, nebyla dokonalá, a že bratrská láska mezi nimi byla často narušována závistí, bludařstvím i pomluvami. Zvláště Pavel se musel nejednou proti nim bránit. Přesto však láska mezi nimi byla tak patrná, že celá řada filosofů, ba i válečnický císař Julián se nadmíru podivovali. Pohan Minucius Felix napsal i takové svědectví jako „Milují se dříve, než se poznali.“
V Korintě byl mezi křesťany např. tak čilý duchovní život a ochota k obětem, že i apoštol |Pavel, který měl citlivý smysl pro opravdovost víry, v I. Kor. 13, tam kde chválí svatou lásku, jim to přiznává. Bylo tam ono pověstné mluvení jazyky, mnozí mužové uměli prorokovat budoucí věci a kázat s velikou mocí. A jiní zas uzdravovali a konali divy. A také štědrost a obětavost byla tak velká, že byla řada těch, kteří celý svůj majetek rozdali chudým. Pavel, který vše sám poznal, to potvrzuje, ale říká k tomu něco podivného, totiž, že to samo o sobě nic neznamená. Jestliže za tím vším, co oni pro Krista a církev činí, není hluboká a opravdová láska, k čemu to nakonec je? I když prorokuješ a rozumíš teologii, i když uzdravuješ a dáváš církvi i chudým dary anebo pro víru snášíš příkoří, neučinil-li jsi to z lásky, z lásky ke Kristu a bratřím, nic to neprospívá a na soudu Božím neobstojíš. Lidé tě za to mohou i chválit a obdivovat se ti, ale Pán Bůh ti vidí hluboko do srdce a ví, proč to činíš. Ve světě je to jinak. Tam můžeš třeba i velké věci učinit z pýchy, ctižádosti, abys vynikl, a lidé tě za to budou chválit, ale v církvi jsou jiná měřidla. Tam tě Bůh bude soudit podle míry tvé lásky, podle toho, zda jsi něco pro bratra, pro sestru, pro církev, pro společenství bratří a sester udělal ne z pýchy, ale proto, že tě Duch svatý rozehřál upřímnou, hlubokou a radostnou láskou, protože jen této nezištné, nesobecké, obětující se lásce učí Kristus. To si musíme uvědomit, chceme-li porozumět dnešnímu textu. Je to totiž zvláštní oddíl. Jeden ze šesti, namířených proti starozákonní zbožnosti a odhalujících rozpor mezi Starým a Novým zákonem, mezi Mojžíšem a tím, k čemu zve Kristus. Každý z těch oddílů totiž začíná „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům“, tedy těm, kteří žili před námi, dávnému pokolení otců – „ale já pravím vám.“
Náš oddíl se týká vraždy a hněvu. Pán Ježíš říká, že nestačí jen nezabít. Vždyť kdopak z nás sestoupí tak hluboko, aby zabil? Lidský život je tak zorganizován, že mezi lidmi vrahů je jen nepatrné procento, všichni ostatní se považují a jsou považováni za slušné a dobré lidi. Ale pro Pána Ježíše stejně smrtelný zločin jako vražda, zabití druhého, je hněv. I když nikoho nezabiješ, i když z tvého hněvu a nenávisti se nestal zločin, který je souzen lidmi podle lidské spravedlnosti, propadneš Božímu soudu. Lidský soudce trestá viditelný, prokázaný čin, ale tomu předcházela pohnutka – hněv a nenávist. Že u tebe až tam nedošel, není přece tvou zásluhou. Kdybys měl tolik moci a méně zákona, co by se stalo?
Hněv dovede člověka tak proměnit, že je jako beze smyslů. Zvláště prudkého a výbušného člověka. Z přítele udělá nepřítele, z pokojného zlostníka. Dovede rozbít i svazky manželské a rodinné a z pokojného života udělá peklo. Zakusili jsme jistě každý z nás, jak zlé slovo, pronesené v zlosti, nás ranilo více než zbraň. Někdy vedou zlá slova až k zoufalství. Ale dovedeme pamatovat na to, že i my zlá slova pronášíme? A jak zraňují!
Pán Ježíš k soudu nad hněvem a zlými slovy z hněvu připojil dva výroky, dvě podobenství. V prvním říká, že je nesmyslné, aby někdo předstupoval před Boží tvář a výhled k Bohu mu zastínil hněv nebo žaloba, neodpuštěná vina. „Když chceš obětovat svůj dar na oltáři a tam si vzpomeneš, že má tvůj bratr něco proti tobě, nech tam dar svůj před oltářem a jdi se nejprv smířit s bratrem“ (24). Nám sice zní podivně slovo „oběť“, když víme, že nikoli oběti námi přinesené nás očišťují, ježto jediná a neopakovatelná je oběť, kterou přinesl Kristus, aby usmířil naše hříchy. První křesťané však chápali tuto oběť jako oběť lásky, jako úkol, vydávat sami sebe v lásce bratřím. Proto dříve než zasedli ke stolu Páně, se políbili, na znamení vzájemného odpuštění, smíření. Pro ně bylo nepředstavitelné, že by v jejich srdci byl hněv. Pohané spatřovali v polibcích křesťanů prostopášnost, pomlouvali je, a tak křesťané od nich upustili. Ale byla to objetí, která byla znakem nových vztahů. Chápali, že milovat Ježíše nemohou jinak než v bratřích, v lidech, s nimiž byli spjati vírou.
A v témže duchu je třeba chápat i druhý výrok: „Vyrovnej se s odpůrcem rychle, dokud jsi na cestě k soudu.“ K soudu poslednímu. Život je cesta, na jejímž konci je soud. Neláska, hněv, zlá slova tě obviní před Bohem.
Jsou to vážná slova. Dávají nám pochopit, proč Pavel nade všecky dary a služby v církvi si cenil lásky. My jsme zvyklí cenit v životě schopnosti, postavení, tituly a moc. Proto si v církvi vážíme těch, kteří mají štědrou dlaň nebo pilnou a pracovitou ruku. Buďme vděčni, že takoví pořád jsou. Ale víc než všechny dary i služby v církvi je přece jen láska – shovívavá, dobrotivá, která se nerozčiluje, nehonosí a nenadýmá, neboť jedině jí se přiznáváme k Pánu Ježíši. Právem tedy o ní Pavel takto hovoří v I. Kor. 13,1–3. Kéž nás Duch sv. stále rozehřívá touto svatou láskou, aby žaloba bratří nám nezastínila tvář Otcovu! Amen.
Homilie na Horské kázání Mojmír A. Beneš