Mat. 4, 25 – 5, 1–2;
I. Tes. 2, 1–14a
Otevíráme dnes novou knihu Písma svatého, evangelium Matoušovo, abychom z ní vybrali tři kapitoly tzv. Kázání na hoře, jež učiníme základem nedělních výkladů. V Novém zákoně jsou 4 svědectví o Pánu Ježíši, jež nesou název evangelium, ale každé z nich má svůj zvláštní ráz, plán a cíl. Evangelium, jež podle staré tradice je připisováno Matoušovi, se odlišuje od ostatních, že daleko víc než ostatní navazuje na Starý zákon a ukazuje na Ježíše jako na toho, na němž se všechna zaslíbení uskutečnila. Zdá se, jakoby chtělo vysvětlit a zdůvodnit, proč ti, ke kterým především Kristus přišel, jej nepřijali, proč jej Izrael odmítl, ačkoliv Ježíš byl pravý davidovec a potomek Abrahámův. Snad proto také autor evangelia použil i některých zvláštních forem, jež velice upomínají na Starý zákon. Sdružuje např. slova Pána Ježíše, ač při různých příležitostech proslovená a na různé lidi mířící, v celky, jak to činili zákoníci ve svých výkladech. Takovým celkem je i Kázání na hoře, v němž Pán Ježíš vyhlašuje zákon lásky a milosrdenství, učí důvěře v Boha a zve k poslušnému následování.
Kázání na hoře je velice obsáhlá část evangelia a zahrnuje celé tři kapitoly: 5, 6, 7, ale je zarámována už závěrem 4. kapitoly, v němž stojí, jak se k Pánu Ježíši shromáždily zástupy z celého Izraele. „I šli za ním zástupové mnozí z Galilee a z Deseti měst, i z Jeruzaléma i z Judstva i ze Zajordání,“ (4, 25). Krátce před tím (v. 24) se mluví i o Syrii, ale v některých textech je místo Syria – Synoria, tj. doslova sousední krajina, což by spíše odpovídalo skutečnosti. Ale ať jakkoli, evangelium svědčí o tom, že se k němu shromažďovali lidé z celé země, že mnozí až zdaleka přicházeli a žádostivě mu naslouchali. Čekali od něho pomoc ve svých životních bolestech i nadějích.
A to je něco, co se týká i nás. I my, tak jako ti „z Galileje…“ k němu přicházíme do svých sborů a kostelů. Na celém světě a ve všech světadílech se dnes lidé shromažďují. Přicházejí proto, že očekávají od něho pomoc. Neboť naše situace je v podstatě stejná. I na nás doléhají existenční starosti, i my se bojíme nemoci a smrti, i nás trápí a mučí hřích. A to vše nás pudí do kostela, k Pánu Ježíši, abychom u něj našli pomoc. To je vlastně ten důvod, proč sem chodíme. Ovšem, otázkou zůstává, zda opravdu s jeho pomocí počítáme a jeho pomoc očekáváme. Zda v hloubi svého srdce na jeho pomoc neresignujeme. Vždyť co je dnes lidí, pro něž Kristus, víra je už věcí překonanou, zbytečnou. I mezi lidmi v církvi. A kdo ví, možná, že i mnozí z nás si myslí, zda to vše o věčnosti a spasení není jen iluze, zda to podstatné a hlavní není jen tento život a že životní štěstí není odvislé od Krista, ale od toho, jak je člověk šikovný a zdatný, jak si to umí v životě zařídit.
Je to otázka vážná a moderní člověk se jen nesnadno těmto pochybnostem brání, ale vírou je může zmoci. To není otázka rozumových důvodů a osvěty, to je jen a jen otázka víry, jakožto Božího daru. Proto je zbytečné o tom polemizovat, A proto ani kázání na hoře nemůžeme porozumět jinde, než zase jen v prostředí víry a v síle víry. Jen tak, jsme-li takto shromážděni, uprostřed církve, jež hluboce prociťuje Kristovu neviditelnou přítomnost. Jinde a jinak je jeho slovo jen zdrojem pohoršení a předmětem posměchu. Ztišíme-li se však, je nám Slovo Kristovo mocí a silou, jež pomáhá nésti břemena života a ukazuje, že skutečné bohatství života už v této časnosti není v množství věcí, jež vlastníme, ale v množství lásky, oběti a odpuštění a že ani tento život ani život věčný nám nezajišťuje nic jiného, než Kristus a jeho láska, jež se mocně projevila v jeho oběti na kříži.
Vlastní Kázání na hoře je pak uvedeno dvěma verši, jímž dnes věnujeme pozornost. „Vida pak Ježíš zástupy, vstoupil na horu“ (1). Mnozí vykladači se rozcházejí v tom, proč „na horu“, tím spíše, že ani nevíme na kterou horu. Někteří tvrdí, že to byla hora Olivetská nedaleko Jeruzaléma, jiní hora Tábor, asi 10km od Nazareta a jiní jí prostě říkají: hora blahoslavenství, protože první část Kázání na hoře je blahoslavenství. Z toho, že nemůžeme přesně určit, která palestinská hora to byla, soudí mnozí, že to je jen otázka technická, vedlejší, že musel při takovém množství lidí nahoru, aby jej všichni slyšeli. Ale jiní v tom vidí víc, že Pán Ježíš vědomě vystoupil jako nový Mojžíš, dávající nový zákon celého života. Jako kdysi Mojžíš na Sinaj vystoupil a s hory pak lid slyšel Desatero, jež dalo nový ráz jejich životu, tak i z této hory má k nim zaznívat nový zákon lásky a služby, zákon, jenž vyžaduje jejich poslušnost, oddanost, věrnost, celé srdce.
A opravdu, kde takto je slovo Pána Ježíše přijímáno, jako Boží Slovo, jako zákon, jehož musíš uposlechnout, jako příkaz, jemuž se musíš v pokání podřídit, tam okusíš jeho požehnání. „Vida… a když se posadil, přistoupili k němu učedníci jeho“(1). Tedy ti, kteří v něho uvěřili, jimž byl opravdu Kristem a Pánem a kteří se pro něj všeho zřekli a následovali jej. Jim patřilo jeho slovo. Byly tam sice zástupy, ale ne všichni uvěřili, ne všichni k němu s láskou vzhlíželi. Mnozí ze zvědavosti, jiní ze senzace, na podívanou, jiní z jiných důvodů. Ale slovo Pána Ježíše platilo jen těm, kteří v něm poznali Pána a šli za ním.
A to platí až dodnes. Velice záleží na tom, jak k Pánu Ježíši přicházíme. Zda do svých sborů a kostelů nepřicházíme jen jako publikum, jako diváci, asi tak jako chodíme do divadla, na přednášky, abychom se pobavili či poučili. To pak jsme zklamáni, protože Pán Ježíš nemluví k divákům, k publiku, ale k těm, kteří mu věří, kteří jeho přítomnost pociťují a za lidským slovem touží slyšet Boží Slovo pro život. A teprve tam, kde je toto ztišení a touha, je i Duch svatý při práci. Proto je důležité, aby již vstup sem byl jiný a abychom za dveřmi nechali, co vnášíme do světského shromáždění a tak byli schopni se moci Ducha svatého poddat. Naše liturgie je krásná a působivá, ale vyžaduje, aby se jí každý účastnil, modlil se a zpíval. Čím upřímněji a horlivěji, tím živěji ji prožíváš a tím větší z ní máš užitek. Tam, kde mlčí lidé, zpravidla mlčí i Kristus.
A tím se dostáváme k 2. verši: „I otevřev ústa svá, učil je, řka:“ Neučil jako starověcí filosofové, ne nauku, ani dogma, nepoučoval o víře, oběti, církvi, svátostech, ale volal je k poslušnosti života, k nové cestě víry. A tak volá i dnes. Kdykoliv, zde. Pán Ježíš otevírá ústa a učí tím, že volá. Budeme zpívat píseň čís. 170 „Já slyšel Ježíše.“ Kéž jeho hlas i dnes slyšíme, abychom sklonili hlavu zemdlenou a radost v duši přijali. Amen.
Homilie na Horské kázání Mojmír A. Beneš