Genesis 45,1-9, Jakubův 4,6b-8, Matouš 15,1-28, Jan 3,35-36, Genesis 50,15-21
Milí bratři a sestry, pokoj vám.
Dnešní evangelijní text podle kazatelského plánu nás uvádí do situace, kdy se Pán Ježíš se svými učedníky přeplavil na západní břeh Genezaretského jezera. Lidé ho poznali a vzkázali do celého okolí, že je tu. Jeho pověst už se rozšířila široko daleko, přicházejí za ním další a další, aby ho mohli na vlastní oči vidět. Někteří jsou již přesvědčeni o jeho moci a chtějí být uzdraveni nebo potřebují uzdravit své blízké, někteří ho chtějí slyšet a pochopit, kdo jen to je, neboť mluví jako ten, který má moc. Někteří chtějí vidět zázraky, slyšeli o tom, jak nasytil zástupy. Přicházejí také zákoníci a farizeové až z Jeruzaléma, jsou zřejmě zneklidněni, proto váží tak dlouhou cestu.
Připomeňme si, kdo to byli. Zákoníci byli znalci zákona, učitelé, těšili si se velké vážnosti, dnes bychom řekli že to byli teologové. Farizeové nebyli kněží ani učitelé, ale lidé všech vrstev, kteří na sebe vzali tzv. „jho zákona“. Snažili se celým svým životem usilovat o to, aby se Boží zákon stal vedoucím činitelem života v Izraeli. Chtěli zástupně za všechen lid vyplnit, co Bůh žádá, a tak si vytvářeli pravidla, která poctivě dodržovali. Byli to vlastně představitelé zbožnosti a byli na to náležitě hrdí. Jenže právě to se jim stalo úskalím, pro všechna pravidla zapomínali na vztahy. Jak se měli za jedině pravé a zbožné, pohrdali ostatními. Teď přišli, vědomi si svého poslání, viděli jak Pán Ježíš uzdravuje, slyšeli jistě i o nasycení a co si z toho všeho berou? Vytýkají, Pánu Ježíši, že špatně vede své učedníky, že jeho učedníci porušují tradicí otců, že si neomývají ruce před jídlem.
Omývání vodou bylo v SZ vždy symbolem očisty, i synagogy se snažili stavět u tekoucí vody. Ovšem právě vnější očista měla být symbolem očisty vnitřní. V tomto případě se před dotykem chleba měla pronést modlitba chvály a věřící musel být čist, na znamení toho se omývaly ruce. Pán Ježíš velmi příkře reaguje na výtky farizeů a zákoníků. Na toto omývání rukou dbají, jeho nedodržování si všímají a kritizují, ale zanedbávají důležité věci. Podle tradice totiž učili, že kdo prohlásí část majetku jako obětní dar Bohu, nemůže ho již dát nikomu jinému, ale nemusí ho dát hned, může s ním hospodařit. Tak se mohli vyhnout tomu, aby to dávali rodičům, o které se měli starat. Tím vlastně obcházeli Boží příkazy, i když to vypadalo velmi zbožně. Je v tom nebezpečí i pro každého nás, když se začneme stavět do pozice zbožných a máme sklon se povyšovat nad lidmi, kteří Pána Ježíše nepoznali nebo ho přímo odmítají. Pán Ježíš odmítá hřích v jakékoli podobě, a chce, abychom se v Jeho síle a moci hříchu zbavili, abychom měli čistá srdce, ze kterých by vycházelo jen čisté a dobré.
Odsouzení zákoníků a farizeů bylo velmi vážné slovo, neboť tím odsoudil představitele vší teologie a zbožnosti v Izraeli, i učedníci se polekali. Pán Ježíš je však uklidňuje a říká: nechte je a mluví o vůdcích Izraele jako o slepých. A když vede slepý slepého, oba spadnou do jámy. Kdo se řídí lidskými tradicemi, je jako slepý, jeho cesta vede mimo Boží království, do zkázy. Kdo se však nechá vést Božím Duchem, ten se vyhne jámě, ten se vyhne zkáze. Modleme se za ty, kteří nás vedou, aby byli vidoucí, tak se i dříve nazývali proroci. Nechejme si otevírat oči, abychom viděli věci i situace, jak je vidí Bůh. Kdo chodí bez Pána je jako vykořeněná rostlina. Kdo nemá své kořeny v Bohu, přijde vniveč.
Petr pak chtěl ještě podrobnější vysvětlení, přece jen zvykové tradice nás svazují, aniž si to uvědomujeme a často ani nerozumíme tomu, v čem chybujeme. Mnoho věcí děláme a ani nepřemýšlíme o jejich smyslu. Pán Ježíš to odhaluje a pak upřesňuje. „I vy jste ještě nechápaví? Nerozumíte, že to, co vchází do úst, přijde do břicha a jde do hnoje? Však to, co z úst vychází, jde ze srdce, a to člověka znesvěcuje. Neboť čím srdce přetéká, to ústa mluví. To, co nás znesvěcuje – je to právě to, co odpovídá druhé desce Desatera. Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky. Nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš, nepromluvíš křivého svědectví, zlé myšlení. Ten, kdo přijal Pána Ježíše do srdce, kdo nabývá jeho podobu, je očištěn Jeho krví a jeho srdce začíná překypovat láskou. Ten pak také nese ovoce Ducha svatého, kterým je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.
Pán Ježíš pak odešel až do Týru a Sidonu, do pohanské krajiny. V Písmu je zapsána zvláštní příhoda s kananejskou ženou, pohankou. Tato pohanka také slyšela o Pánu Ježíši, slyšela o jeho mocných činech, o uzdravování a nejde za ním plna pochyb a kritiky, jako jeruzalémští mistři, ale plna naděje. Hledá u Pána Ježíše pomoc, záchranu, její víra se projevuje i v oslovení, obrací se na něj jako na Spasitele, poslaného od Boha a vyjevuje mu své trápení. Volá: „Smiluj se nade mnou, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá.“. Ale Pán Ježíš mlčí. Je to nezvyklý obraz, Ježíš, neodpovídající na prosby, odmítající. Ani učedníci nemají slitování a zřejmě povzbuzeni mlčením Pána Ježíše ji také odmítají, chtějí, aby se jí zbavil. Je to obraz situace, kdy židé jako vyvolený národ byli přesvědčeni, že Boží zaslíbení se vztahuje výlučně na Izrael a pohanům že patří jen Boží hněv, jdou do zatracení. Ale to není důvod mlčení Pána Ježíše. On odmítá, protože se naučil poslušnosti (Žd. 5,8) Je poslán ke ztraceným ovcím z domu Izraelského. V proroctvích se dočítáme, že Spasitel přivede k Hospodinu nejprve Izrael a pak teprve se Izrael stane světlem pohanům. Proto také Pán Ježíš v době svého pobývaní v těle přicházel jen k Izraeli. Žena však naléhá, má pokorné srdce, vyznává, že není hodna, a přece doufá. V této víře, v této pokoře, v této touze po milosti je jí pomoženo. Pán Ježíš jí říká: Ženo, tvá víra je veliká. Staň se ti, jak chceš. A v tu hodinu byla její dcera zdráva. To je víra, která hory přenáší. Víra, kterou neznali jeruzalémští moudří, ale která jediná otevírá bránu spasení. Přitom tato žena nezná bibli, nezná teologii, neví si rady, ví jen, že si nic nezaslouží a proto vztahuje ruce, vyznává svou víru a prosí. Rozumíme tomu? Je to postoj: nejsem hoden, přijímám Boží vůli, nereptám, ale přesto prosím a vyznávám.
Nevíme, jak dlouho byla její dcera nemocná, ale popis, že je zle posedlá, znamená, že to bylo velké trápení. Každý člověk prochází nějakým trápením. Ať jsou to nemoci, úmrtí blízkých osob, vztahové problémy, sociální problémy, každý věk má své trápení.
V dnešním starozákonním čtení jsme si připomněli konec jednoho trápení. Josef, kterého jeho bratři prodali do otroctví, prošel mnoha trápeními, nespravedlivým obviněním, vězněním. Bible nám ukazuje, kam špatné myšlení, špatné skutky vedou, ale také to, že přesto všechno můžeme důvěřovat Bohu, že má všechno pod kontrolou a nedopustí na nás víc, než uneseme. Josefovo trápení nakonec prospělo nejen jemu, ale i jeho bratrům, prospělo to celé komunitě. Zlo, které bratři zamýšleli, obrátil Bůh v dobro. Často se lidé ve svém trápení ptají, proč se to stalo právě mně, proč právě já. Ale to není dobrá otázka, na tu nemůžeme dostat odpověď, tu zná jen Bůh. Správná otázka je k čemu? Co se mám naučit? Co mám pochopit? Nebo k čemu mě chce Pán použít, komu mám o něm svědčit třeba právě trpělivým zvládáním situace, vírou, nadějí. Ne nadarmo se říká když je nouze nejvyšší, pomoc Boží nejbližší. Na světě přece nejsme proto, abychom se ve zdraví dožili důchodu, ale abychom budovali svůj charakter pro věčnost.
Jak bychom měli zjistit, že jsme trpěliví, kdybychom neměli možnost být netrpěliví? Jak máme poznat, že jsme věrni, kdybychom nebyli postaveni před možnost být nevěrní? Není právě toto důvod, když jsme obklopeni lidmi, kteří nám lezou na nervy, abychom se učili sebeovládání?
Člověka může znesvěcovat pouze zlé srdce. Neboť co do srdce ukládáme, to z něho vychází. Proto slyšme výzvu apoštola Jakuba: `Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.´ Podřiďte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám. Umyjte si ruce, hříšníci, a očisťte svá srdce, lidé dvojí tváře!
A tak tedy: přimkněme se k Pánu Ježíši a nechme si formovat svá srdce Duchem svatým. Amen.