Kázání k výročí zrodu Církve československé husitské 8. 1. 1920 (leden 2005)

Texty: Žalmy 115, 9 – 15, 116, 15 – 19, 1 Petrův 2, 1 – 9, Galatským 5, 1, Matouš 21, 42 – 45

Milí bratři a sestry, zamyšlení nad dnešními texty mě vedlo do tří směrů.

  1. Hospodinova stavba z živých kamenů – jaký je obraz kamenů v Bibli?
  2. Církev jako Hospodinova stavba, jako chrám Boží.
  3. Naše církev, můj duchovní domov a moje zkušenosti s ní, rozvázání z pout.

Začala jsem tedy s kameny. Zaslíbená země je bohatá na kámen. Kameny se užívaly ke stavbě hrází, hradeb, domů, chrámů, mostů, vodovodů a podobně. Jeruzalém je celý postaven z bílého kamene. Kameny se používaly ve válečnictví, v obchodě jako závaží a v soudnictví při kamenování, byly z nich zhotovovány pamětní sloupy a oltáře. Jednotlivé velké kameny se používaly k uzavření studní, cisteren a hrobů i k označení mezí i rozcestí.

Obrazně kámen v Bibli naznačuje tvrdost, zatvrzelost, ale i pevnost a sílu, někdy krásu, ale také bezvědomí a duchovní mrtvost. Kámen bývá ve Starém zákoně i obrazem Mesiáše – Připomeňme si některé verše:

Žalm 118,22 – 23: Kámen, jejž zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným. Stalo se tak skrze Hospodina, tento div se udál před našimi zraky.“

Izajáš 28,16 Proto praví toto Panovník Hospodin: „Já to jsem, kdo za základ položil na Sijónu kámen, kámen osvědčený, úhelný a drahý, základ nejpevnější..“

Izajáš 8,13 – 15 Dosvědčujte svatost Hospodina zástupů! Jeho se bojte a strachujte. Vám bude svatyní, ale oběma domům izraelským kamenem úrazu a skálou, o kterou budou klopýtat, bude osidlem a léčkou obyvatelům Jeruzaléma. Mnozí z nich klopýtnou, padnou a roztříští se, uvíznou v léčce a chytí se.

Daniel 2:34 a následující: Viděl jsi, jak se bez zásahu rukou utrhl kámen a udeřil do železných a hliněných nohou sochy a rozdrtil je, a rázem bylo rozdrceno železo, hlína, měď, stříbro i zlato, a byly jako plevy na mlatě v letní době. Odnesl je vítr a nezbylo po nich ani stopy. A ten kámen, který do sochy udeřil, se stal obrovskou skálou a zaplnil celou zemi. Toto je sen. A pak výklad toho snu končí slovy: Ve dnech těch králů dá Bůh nebes povstat království, které nebude zničeno navěky, a to království nebude předáno jinému lidu. Rozdrtí a učiní konec všem těm královstvím, avšak samo zůstane navěky, neboť jsi viděl, že se utrhl ze skály kámen bez zásahu rukou a rozdrtil železo, měď, hlínu, stříbro i zlato. Veliký Bůh dal králi poznat, co se v budoucnu stane. Sen je pravdivý a výklad spolehlivý.“

Takto mesiášsky chápali tato místa už i starší židovští vykladači Starého zákona. Novozákonní pisatelé právě ve smyslu starozákonních míst přirovnávali Pána Ježíše jednak k úhelnému kamenu, jednak ke kamenu, který rozrazí nevěřící. Pán Ježíš se v našem čtení právě na tyto obrazy odvolával.

Úhelný kámen znamená klenák, prostřední kámen v klenbě. V kralickém překladu zní přiléhavě jako hlava úhelní. V tomto kameni se sbíhají zdi a on také tyto zdi spojuje a udržuje. Vyjmout tento kámen by znamenalo zhroucení stavby. V tomto smyslu je Pán Ježíš pokládán i za základní kámen, jak jsme slyšeli u apoštola Petra. Připomeňme si ještě z dopisu apoštola Pavla Římanům 9, 30-33: Co tedy nakonec řekneme? To, že pohanští národové, kteří neusilovali o spravedlnost, spravedlnosti dosáhli, a to spravedlnosti z víry; Izrael však, který usiloval o spravedlnost podle zákona, k cíli zákona nedospěl. Proč? Protože nevycházel z víry, nýbrž ze skutků. Narazili na kámen úrazu, jak je psáno: `Hle, kladu na Siónu kámen úrazu a skálu pohoršení, ale kdo v něho věří, nebude zahanben.´

Kdo věří v Pána Ježíše, nebude zahanben. Pán Ježíš je výrazem Boží milosti, ale také Božího soudu. Nevěřícím Židům byl k pohoršení, i dnes je mnoha lidem k pohoršení, ale pro věřící Židy a pohany byl vyvolený a vzácný. Jak se k němu stavějí věřící dnes? Mají i dnes křesťané svůj život z živého kamene, z Krista?

A tak se vraťme k obrazu Hospodinovy stavby. Asi všichni známe 1. verš Žalmu 127: „Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé.“ A Hospodin chce stavět z živých kamenů svou církev jako Boží chrám, příbytek Boží mezi lidmi. Synům Izraele vzkázal prostřednictvím Mojžíše: Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým Ex 19,5-6 Zaslíbení, které patřilo vyvolenému lidu, bylo v Kristu rozšířeno i na pohanské národy, v Kristu dojdou záchrany všichni, kdo v něj uvěří, budou na něm stavět své životy a tak se stávat živými kameny. Z nich pak může Hospodin stavět dům duchovní, kněžstvo svaté. Jeho církev má být královským kněžstvem, svatým národem, lidem, náležejícím Bohu.

Hospodin dál kámen, na kterém a kolem kterého máme stavět. Velekněží a starší židovského lidu tento kámen odmítli. Začali však na něm stavět Ti, kdo ho vzali jako kámen úhelný, jako hlavu úhelní, kdo v něj uvěřili a stávali se skrze něj živými kameny. Tak to Bůh předzvěděl, tak se začala pomocí Ducha svatého tvořit církev svatá. Jenže během let se stavitelé opět a opět odchylovali od kamene úhelného, od Ježíše Krista, od životadárného zdroje. Kdyby nestavěl Hospodin, již dávno by tu církev nebyla. Proto opět přicházeli ti, kteří chtěli stavět na Kristu a snažili se stavbu církve opravit, reformovat, rozvázat pouta, jimiž byli spoutáni podle příkazů a tradic, které se odchýlily od původní biblické zvěsti.

Tak vznikla i naše církev, která chtěla navázat na reformační úsilí našich dějin – ve znaku naší fakulty je stále heslo „dokončit českou reformaci“. Její vznik provázela velká odezva v národě, který si uchoval povědomí, že reformační období je nejslavnější stránkou v jeho dějinách. Ne pro světský rozmach, nýbrž pro křesťanskou opravdovost našich předků. Naši otcové kladli důraz na upřímnou zbožnost, na mravní důsledky křesťanské víry. V prvých letech života naší církve bylo živé také heslo „svobodná církev ve svobodném státě“. Tomuto heslu je však třeba správně rozumět. Křesťan i pravá Kristova církev jsou osvobozeni od bezduchého formálního dodržování náboženských předpisů po způsobu zákoníků a farizeů. Právě i ty vnější úkony, které patří ke zbožnosti, mají být naplněny Duchem, věřící je má hluboce prožívat a má s nimi být vnitřně zajedno. Církev také nemá posluhovat světské moci a politickým programům. Její svoboda záleží v tom, že Kristus jediný je naším Pánem a živým základním kamenem, na němž živá církev pevně stojí. Jen v něm může odolávat jakékoli nepřízni světa a plnit v něm poslání uložené Bohem.

Jenže bohužel, za dobu své relativně krátké existence v mnoha svých kamenech naše církev selhala, svou svobodu nevyužila, v mnoha aspektech jen živořila. I v současné době vidíme, že není všechno tak, jak by mělo být. A tady bych chtěla vlít naději do našich srdcí.

Nejprve však mé osobní svědectví. Jak asi víte, i moji rodiče byli Boží služebníci, tatínek farář, později doktor teologie, maminka učila náboženství, později pracovala ve zdravotnictví. Děti farářské to mají někdy těžší, než ostatní děti, protože vidí zblízka každé lidské selhání, každé klopýtnutí a pokrytectví, zvláště v době dospívání vše sledují kritickým okem. Mají povinnost chovat se vzorně, přijímat tradici a náboženské úkony, aniž chápou jejich vnitřní obsah, vnitřní život. A tak se jim náboženství stává jhem, kterému chtějí uniknout, zvláště když je svět láká svým pozlátkem. Kdo však upřímně touží odhodit všechnu špatnost, každou lest, přetvářku, závist, jakékoliv pomlouvání a touží po pravdě, po nefalšovaném duchovním mléku, ten okusí, že Pán je dobrý! Tak i mě si Pán po všech peripetiích přivedl zpět do své církve, ve které teď mám svůj duchovní domov. Setkala jsem se v ní se zradou, s udavačstvím. Otec byl za totality přeložen z Pardubic do dělnického Kladna, protože přes nátlak nepodepsal spolupráci s STB. Na jeho místo nastoupil farář, člen KSČ. Maminka musela přes nemoc do nezdravého prostředí kvůli falešnému potvrzení. Setkala jsem se s pýchou, s neporozuměním, se svévolí, s pomluvami. Ale byla jsem i u toho, kdy jiný už starý duchovní naší církve se omlouval mé matce a prosil ji za odpuštění, že v rámci spolupráce s STB o nás podával zprávy. A tak jsem se v církvi setkala s odpuštěním, s láskou, pochopením a podporou, s bezpodmínečným přijetím. Setkala jsem se s Božím slovem, které čistí a osvobozuje. Setkala jsem se svátostmi, které pomáhají žít zbožný život, setkala jsem se s mocí Ducha svatého, přijala jsem kámen úhelný, Pána Ježíše jako živý základ svého života.

Církev tvoří lidé s chybami, ale věřme, že je to dílo Hospodinovo, proto buďme dobrými spolupracovníky na Božím díle, buďme živými kameny každý na svém místě. Hlásejme mocné skutky toho, který nás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Velkou cenu má v    Hospodinových očích oddanost jeho věrných. Hospodine, prosím, já jsem tvá služebnice, dcera tvého služebníka a tvé služebnice. Ty jsi nám rozvázal pouta. Tobě obětujeme oběť díků a budeme vzývat Tvé jméno. Svoje sliby Hospodinu splníme před veškerým jeho lidem, v nádvořích Hospodinova domu, ve Tvé církvi, Pane, ve tvém středu. Haleluja, amen.

Modlitba:

Chválíme a děkujeme ti, svatý Pane, že jsi vyvolal v život Církev československou husitskou. Ochránil jsi ji ve zlých časech. Nám jsi dopřál nacházet v ní duchovní domov. Prosíme tě, abys nám všem zjevil tu pravou cestu k jejímu oživení. Kéž tvůj svatý Duch probouzí mezi všemi našimi věřícími upřímnou lásku, aby tak i jiní naši bližní zahlédli na nás odlesk světla Kristova a zatoužili rovněž tebe chválit a tobě sloužit spolu s námi. Amen.


Pro pobožnost na kazatelském kurzu 8. 1. 2005 připravila Jarmila Chytilová, NO Kladno

Písně: 165, 114, 177, 186

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *