Abk 1,1-4; 2,1-4; 2 Tim 1,1-14
Mějte se na pozoru! Když tvůj bratr zhřeší, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu. A jestliže proti tobě zhřeší sedmkrát za den, a sedmkrát k tobě přijde s prosbou: `Je mi to líto´, odpustíš mu!“ Apoštolové řekli Pánu: „Dej nám více víry!“ Pán jim řekl: „Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: `Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře´, a ona by vás poslechla.“ „Řekne snad někdo svému služebníku, který se vrátil z pole, kde oral nebo pásl: `Pojď si hned sednout ke stolu´? Neřekne mu spíše: `Připrav mi něco k jídlu a přistroj se k obsluze, dokud se nenajím a nenapiji; pak budeš jíst a pít ty!´? Děkuje snad svému služebníku, že udělal, co mu bylo přikázáno? Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: `Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.´“ L 17,3 – 10
Bratři a sestry, pokoj vám!
Apoštolové prosí Pána: „Dej nám více víry!“ V jaké souvislosti Ho o to prosí? „Mějte se na pozoru! Když tvůj bratr zhřeší, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu. A jestliže proti tobě zhřeší sedmkrát za den, a sedmkrát k tobě přijde s prosbou: ‚Je mi to líto‘, odpustíš mu!“ Apoštolové řekli Pánu: „Dej nám více víry!“ Pán jim řekl: „Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: ‚Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře‘, a ona by vás poslechla.““ (v.3-6)
Pán Ježíš učí apoštoly a tím i nás, že máme odpouštět, a dává k tomu příklad. Když mi můj bratr nebo sestra ublíží a poprosí o odpuštění, mám jim odpustit. A když mi téhož dne ublíží znovu a zase přijde s prosbou o odpuštění, mám jim zase odpustit. A i kdyby to pokračovalo, klidně i sedmkrát ve stejný den, zase jim mám odpustit. Zkuste si to představit, někdo vám sedmkrát během několika hodin ublíží. A Pán Ježíš říká, že mu máme odpustit. Jsme toho vůbec schopni? Učedníci v zoufalství nad tak náročným úkolem reagují prosbou: „Dej nám více víry.“ A Pán Ježíš odpovídá, že i malá víra stačí. I kdybychom měli víry jen tolik jako to nejmenší hořčičné zrnko, je to dost i na ty největší činy. Nepotřebujeme více víry. Potřebujeme něco jiného. A Pán Ježíš pokračuje podobenstvím o služebníku, který má pracovat, plnit své povinnosti a nečekat žádné zvláštní ocenění. Naopak, když učiníme vše, co nám bylo přikázáno, máme říci: ‚Jsme jenom neužiteční služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.'“
V ekumenickém překladu je napsáno: jsme jenom služebníci, ale v původním textu je použit přímo výraz „neužiteční otroci“, výraz byl pro nás zjemněn na služebníky. Přece jen v dnešní době máme výhrady k systému otroctví. Také nám může připadat divné, že Pán Ježíš nám dává za vzor otroka – to schvaloval institut otroctví? Proč se od něho přinejmenším nedistancoval? Nebylo by jednání pána domu správnější, kdyby svým služebníkům, když se vrátili z pole, dal nejprve přestávku, aby si odpočinuli, osvěžili se a najedli před další činností? Jak mohl Pán Ježíš užít takový příběh a aspoň nenaznačit, že ten pán mohl být přece uznalý a laskavější, než jak se nám jeví? Dnešními měřítky však nemůžeme posuzovat dobu, od níž nás dělí 2000 let. Tady nejde o to, zda Pán Ježíš schvaloval nebo neschvaloval otroctví, ale že použil příklad z tehdejšího každodenního života. Konec konců dovedete si v dnešní době představit situaci, že by si vedoucí úseku na konci směny pozval k sobě všechny pracovníky, poděkoval jim, že přišli do práce a politoval je, že pro někoho byly úkoly stresující, popř. by je ještě pohostil? Nebo ředitel supermarketu by se na konci každé směny setkal se všemi zaměstnanci a každého obdaroval jako výraz díků, že ten den pracoval? Právě naopak. Ze svého okolí, možná i z našeho vlastního života známe spoustu případů, podobných tomu starověkému. Člověk se snaží, ale jeho dřina pořád nebere konce. Přesčasy, práce donesená domů, osekané víkendy, nevybraná dovolená. Kolik lidí se veze na tomhle neutěšeném pracovním kolotoči?
Myslím, že si takovouto situaci dovedeme jasně představit. Ovšem není jasné, proč o ní Pán Ježíš hovoří. Copak je na tomhle přirovnání něco radostného, něco nadějného? Služebník přijde z práce a hned dostane práci novou a k tomu všemu si nemá stěžovat. Tohle přece není šťastný život, jak bychom si jej představovali. Stojíme přeci o ocenění svých činů. Toužíme po uznání. Alespoň po nějakém vlídném slovu. Nemusí se ozývat každý den, ale aspoň občas aby si někdo všiml, co děláme, a ohodnotil, zda své dílo konáme dobře a pilně. Jenže v tomto podobenství není po nějakém rozhovoru, natož po nějakém ocenění ani stopy. Veškerá námaha se bere jako samozřejmost. Kde nezazní slovo pochvaly, tam lidské soužití chřadne, až úplně zamrzne.
Snad si ještě můžeme ještě představit typickou scénku. Mladí manželé. On chodí do zaměstnání, ona se stará o domácnost. Přes den je doma sama s miminkem, zatímco on pracuje. Když muž přijde, přinese mu na stůl večeři. Těší se, že si s ním trochu popovídá. Doufá, že uslyší pár vlídných slov za to, že si dala tu práci připravit, co mu chutná. Avšak on je unavený a nedůtklivý, na rozhovor nemá náladu; brzy zasedne před televizi. Když se to delší dobu opakuje pořád dokola, ona řekne: „Poslouchej, ty mi nepovíš skoro ani slovo, ani slůvko vděku. A já si dávám tak záležet.“ A on odvětí: „Co vlastně chceš? Myslíš, že mne někdo v práci pochválí nebo že šéf přijde a poděkuje mi? Každý z nás děláme přece své povinnosti.“ Jak je to podobné tomu našemu příběhu!
Všimněme si, že Pán Ježíš mluví o službě právě ve vztahu člověka k člověku, ve vztahu k někomu, kdo mi ublížil. A zdůrazňuje jeden velice důležitý rozměr služby. Sloužit totiž znamená nezabývat se jen sám sebou, svými potřebami, ale zaměřit svou pozornost na bližní. Je to ve své podstatě osvobodivé. Nemusím si hledět jen svých věcí, nemusím řešit jen své problémy, nemusím počítat jen svůj zisk. Když nejsme upnuti jen sami na sebe a nesnažíme se stále prosazovat vlastní práva, uzdravuje se naše nitro. A k tomu nemusíme mít obrovskou víru, ale stačí nám víra jako hořčičné semínko, důvěra, že Bůh to vidí, že když svou cestu svěříme Hospodinu, budeme v něho doufat, tak On sám bude jednat.
Pán Ježíš nám říká: „Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: „Jsme neužiteční služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.“ Vlastně nás tím chrání před iluzí, že jsme už vykonali dost. Před Bohem se totiž nemáme čím pochlubit. Ať děláme, co děláme, nikdy neuděláme víc, než kolik je toho zapotřebí. Nemocný svět potřebuje laskavou službu jako hojivé obklady. S dílem lásky nikdy nebudeme hotovi. Když jde o život, služba nekončí. Vždyť i chirurg nemůže říci, že mu skončila směna a že jde domů, když přivezou spoustu raněných z dopravní nehody. A co rodiče malých dětí nebo děti starých rodičů, mohou říci: už jsem se o tebe dnes dost nastaral, už si tě do zítřka nebudu všímat? Podle největšího přikázání máme milovat Boha a lidi. Proto služba bližnímu ani služba Bohu nikdy neskončí. Je to služba lásky, a ta nekončí, poněvadž láska sama nekončí.
A tak vše máme konat s vědomím, že jsme ve službách Božích. Sloužit je naše povinnost. Ať vykonáme sebevíc, nikdy to není víc, než to, co pro nás vykonal Bůh v Kristu. Před lidmi nárok na spravedlivou odměnu máme, ale před Bohem nejsou na místě žádné nároky na zvláštní ocenění. Jsme v postavení služebníků, náš čas, schopnosti a síla mají patřit jemu. Vždyť to je to, co jsme od něho dostali. Co jsme od Pána Boha vzali, je Jeho dar, který jsme si sami nezasloužili, a tak nedáváme nic, co jsme od Něho nedostali.
Když Pán Ježíš mluví o postavení služebníka, mluví také sám o sobě. On sám sloužil celým svým životem i smrtí. Apoštol Pavel v listě Filipským píše: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán. (Fp 2, 6-11) Právě na vzkříšeném Kristu se ukazuje, že Pán Bůh zná činy svých věrných a umí je v pravý čas docenit. Nárokovat si slávu jakožto služebníci nemůžeme. Neznamená to však, že o slávu či pochvalu přijdeme. Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu, s vědomím, že jako odměnu dostanete podíl na jeho království. Váš Pán je Kristus, jemu sloužíte. (Ko 3, 23-24)
Vraťme se ještě k přání více víry. V zadání staršího kazatelského plánu je i úvaha J. A. Komenského: Víra se zdá být něčím málo patrným na první pohled. Skoro ji není vidět. Je jako malé semínko. Dokáže však způsobit velké netušené věci. Obraz o přesazení vzrostlého stromu dá se pak chápat jako vykořenění zloby z našeho nitra, takže jsme pak schopní upřímně odpustit bližnímu, třebas i opakovaně. Zákony Božího království se nedají zredukovat na přesný počet povinností, po jejichž splnění bychom si mohli odpočinout. Úkoly dané nám Pánem nikdy nekončí. Vždy máme být připraveni učinit ještě něco navíc a nevypočítávat přitom jakékoliv své zvláštní zásluhy. Před Bohem žádné nemáme. Ani na Boží odpuštění si nemůžeme činit nárok jako na protihodnoty za své vzorné chování. Nebeského Otce můžeme jen prosit za odpuštění a doufat, že to učiní pro nezměrnou lásku svého Syna.
A tak to hlavní, co Pán Ježíš své učedníky i nás tímto rozhovorem učí, je to, že náš život na této zemi nezvládneme tehdy, když budeme mít více víry, ale když budeme pokornější služebníci. Amen.
6. 10. 2013