Mat. 5, 17–20
V II. polovině 18. století žil v Hamburku učenec orientálních jazyků prof. Reimarus, který napsal nevlídný spis o Pánu Ježíši. Psal v něm, že Ježíš byl jen politický buřič proti Římanům, že chtěl osvobodit Židy a že z hlediska Římanů byl spravedlivě popraven. Proto když visel na kříži, trpce volal: Bože můj, proč jsi mne opustil. Jeho stoupenci se však s tímto trpkým koncem svých nadějí nespokojili a proto ukradli tělo svého vůdce a vyhlásili legendu o vzkříšení. Hlásali ji tak vytrvale, až uvěřili. To, co je tedy v evangeliích, neodpovídá skutečnosti, jsou to jen pohádky různých druhů.
Nenašel ovšem nikoho, kdo by měl odvahu spis vydat. Teprve 10 let po jeho smrti jej objevil německý filosof, dramatik a básník Lessing a v roce 1778 část z toho vydal. Kniha vzbudila pohoršení, ale dala podnět mnohým spisovatelům a vědcům, aby se pokusili ze zpráv evangelií a jiných dobových pramenů zrekonstruovat život Ježíšův. Během doby takových knih bylo napsáno mnoho, takže tvoří pěknou knihovnu. Všechny však (ať romány či pojednání) mají jedno společné: Ježíš je vytvořen podle ideálu a představy, s níž autor k dílu přistoupil. Aniž si toho byli vědomi, všichni autoři předkládali vlastní představu, vlastní konstrukci a ideál Ježíše, a dokazovali, že takový byl skutečný, historický Ježíš, jak byl a žil na počátku letopočtu. Měli sice dobré úmysly, ale nakonec to bylo neplodné, ne-li víře škodlivé, protože právě takovéto jednostranné vylíčení Ježíše jen vzbuzovalo pochybnosti a svádělo na scestí.
Tehdy někteří vážní a zbožní teologové ukazovali na neplodnost bádání o tom, jaký byl skutečný, historický Ježíš a doporučovali spokojit se s tím obrazem Krista, jak jej ukazují evangelia, protože pro víru je to obraz postačitelný. Evangelia nejsou přece historické dokumenty, ale kázání, vyprávění o tom, jak Krista viděli ti, kdo prožili jeho vzkříšení, takže i nejprostší vyprávění o něm je ovlivněno vírou. Ba někteří teologové šli i tak daleko, že soudili, že skutečný, historický Ježíš, ten, který chodil po Galileji a Judsku a učil a uzdravoval, ani nepatří do křesťanství, ale do židovství, ježto křesťanství má svůj počátek až o Velikonocích, až tehdy když se prvním svědkům ukázal Vzkříšený Kristus.
Je to však omylný názor, protože to nejde oddělit. Naše víra je víra v skutečného, historického Ježíše, který žil zde na zemi jako člověk, jedl, pil, spal i bděl, učil a uzdravoval a trpěl a umřel na kříži a pak vstal a setkával se viditelně s učedníky. Oni ho poznali a jeho přítomnost cítili i potom, když odešel k Otci a přicházel neviditelně, kdykoliv se v jeho jménu shromáždili. V této víře žijeme i my. Proto sem přicházíme, abychom se s ním setkali, abychom jeho neviditelnou přítomnost okoušeli.
Proto bádání o tom, jak žil a co mluvil a činil ze svého pozemského života, má smysl. A nejen to. Naše kázání a vykládání ve svém základu není vlastně nic jiného než zkoumání zpráv o něm, než zjišťování, jaký je vlastní smysl biblických svědectví o něm, aby si on sám mohl našich výkladů použít a skrz ně nás v moci Ducha sv. oslovit, napomenout a potěšit. Proto je tak důležité, abychom ty texty stále a stále četli a zamýšleli se nad nimi. A proto se nám pořád stává, že v nich vždy něco nového objevíme.
Pravda, nejsou všecky texty vždy zcela jasné a snadno srozumitelné. Naopak, některým bychom vůbec neporozuměli, kdyby tohoto bádání a zkoumání nebylo. Jen si všimněme našeho textu. Jsou to jen čtyři verše, ale kdybychom je neuměli zasadit do prostředí a situace, v níž je Pán Ježíš pronesl, a nezjistili, proč je pronesl a jaký byl jejich záměr, cíl, pak by nás svedly na scestí.
Vždyť co znamená, že „nepřišel zrušit Zákon a proroky“ a že platí „každá literka a puntík dokud nepomine nebe i země“? My víme, že slovem Zákon Židé rozuměli to, čemu dnes říkáme Starý zákon, tedy knihy Starého zákona. Znamená to tedy napomenutí, že vše to, co je napsáno ve Starém zákoně, má platit i pro vyznavače Pána Ježíše? Že i pro nás má platit ustanovení Starého zákona o obřízce, o obětech, o slavení soboty, o zákazu vepřového masa a vůbec o čistých a nečistých pokrmech? Vždyť nejen Pán Ježíš, ale i jeho učedníci ustanovení o sobotě, postu a obětech přestupovali. A nezlehčil Pán Ježíš ustanovení o čistém a nečistém pokrmu známým výrokem, že člověka neposkvrňuje co jí, co do něho vchází, ale co vychází ze srdce?
Ve skutečnosti jde o něco jiného, o celý smysl Starého zákona. Těch ustanovení bylo do tisíce. Splnit je všechny bylo téměř nemožné. Bylo jich tolik, že se staly břemenem. Pán Ježíš toto břemeno odstraňuje. Ukazuje, že vše to, o čem Starý zákon mluví, ukazuje k němu. Že on proto na svět přišel, aby spasil ty, kdo jej ve víře přijmou a půjdou za ním. Tak to Pán Bůh už od pradávna zamýšlel. Ale přitom jít za ním, neznamená nedbat, co Pán Bůh už dříve ustanovil, nedbat všech těch krásných a ušlechtilých příkazů, jež jsou tak podivuhodně vyjádřena v Desateru a jež nakonec slouží člověku, prospívají mu a učí jej lásce, službě a milosrdenství. Proto Ježíš zdůrazňuje: „Nedomnívejte se, že bych přišel rušit Zákon a proroky…“ – „Dokud nepomine nebe i země, jediná literka aneb puntík nepomine.“ Vše je důležité a závazné, co Pán Bůh ustanovil. Nic na Božích ustanovení není tak nepatrné, co byste mohli zlehčit. A proto ustanovil-li Bůh, abys nebral Boží jméno nadarmo, zachoval den odpočinku, ctil rodiče, nezabíjel, nesmilnil, nekradl, nevydával křivé svědectví, pak je ber se vší vážností a opravdovostí, jíž jsi schopen. To je pravé jádro zákona. A končí výzvou k hojnější spravedlnosti, k věrnějšímu a opravdovějšímu plnění, než to činili zákoníci a farizejové, tedy ti, kteří byli obecně považováni za vzory zbožnosti. Jedni proto, že znali a vykládali zákon a druzí, že dbali, aby byl formálně dodržován. Domnívali se ovšem, že to stačí. Pán Ježíš však řekl, že to nestačí, že to ustanovení nutno plnit celým srdcem.
A to platí ve stejné míře nám, jako těm, kteří znají horské kázání. My jsme ochotni je zlehčovat, nebrat je vážně. Od dětství sice známe: „Nevezmeš…“, ale klejeme a sakrujeme. Umíme zpaměti: „Cti…“, ale náš vztah k rodičům o tom nesvědčí. My víme o „Nepromluvíš křivě…“, ale mluvíme křivě.
Jednou řekl Pán Ježíš jednomu člověku: „Nejsi daleko od království Božího“ (Mar. 12, 34). Byl to zákoník, učitel, znalec zákona. Pán Ježíš mu ta slova řekl proto, že „moudře odpověděl“, že poznal a porozuměl Pánu Ježíši, že nad všecky obřadnosti Starého zákona je milovat Boha ze srdce a bližního jako sebe. Nic víc o něm už nevíme. Zřejmě se nestal učedníkem Pána Ježíše, nevstoupil do jeho království. Ač moudře odpověděl, nevykročil.
I my jsme zde blízko království Božího. Přibližuje se k nám v Pánu Ježíši Kristu, v jeho slovu a v jeho neviditelné duchovní přítomnosti. Jde teď jen o to, abychom vykročili blíž ke Kristu, aby naše spravedlnost byla hojnější než zákoníků a farizeů. Jinak i nám bude platit Ježíšovo „nikoli nevejdete!“ Amen.
Homilie na Horské kázání Mojmír A. Beneš