- Královská 17,10–16; Židům 9,24–28
Když Ježíš učil, řekl: „Varujte se zákoníků, kteří se rádi procházejí v dlouhých řízách, stojí o pozdravy na ulicích, o přední sedadla v synagógách a přední místa na hostinách. Vyjídají domy vdov a dlouho se naoko modlí. Ty postihne tím přísnější soud.“ Sedl si naproti chrámové pokladnici a díval se, jak do ní lidé vhazují peníze. A mnozí bohatí dávali mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a vhodila dvě drobné mince, dohromady čtyrák. Zavolal své učedníky a řekl jim: „Amen, pravím vám, tato chudá vdova dala víc, než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž dávali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala, co měla, všechno, z čeho měla být živa.“ Marek 12,38–44
Milí bratři a sestry, pokoj vám.
Z Písma víme, že Pán Ježíš rád chodil do chrámu a vyučoval tam příchozí. V našem dnešním evangelijním čtení se už dostáváme do poslední doby Jeho vyučování. Ještě naposledy varuje před napodobováním zákoníků, před prázdnou okázalostí, před neláskou, před prázdnými modlitbami. Pak si sedá a pozoruje „cvrkot“. Sedí naproti chrámové pokladnici a dívá se, jak do ní lidé vhazují peníze. To, čeho si všiml, už ale říká jen svým učedníkům. Volá si je a upozorňuje na zvláštní skutečnost. Byli tam mnozí bohatí, kteří dávali opravdu mnoho. A byla tam také jedna žena, chudá vdova, která hodila jen dvě drobné mince. Tu ženu Pán Ježíš chválí a ukazuje při tom zvláštní Boží matematiku. Z lidského hlediska dala opravdu malinko, ale z Božího hlediska dala víc než ostatní. Dala více, protože za jejím darem byla mnohem hlubší důvěra, věrnost a odevzdanost Bohu než u těch, u kterých šlo hlavně o společenskou povinnost. A tak se jí dostalo jedinečné chvály. Těch dvou mincí, které měly nepatrnou hodnotu, něco jako našich 5 až 10 korun, by si jiný ani nevšiml. Pán Ježíš je ovšem zaregistroval přesně. Věděl, že bohatí před ní dávali ze svého přebytku a nadbytku, ale ona dala všechno, co měla, vše, z čeho měla být živa. V těchto dvou drobných mincích se vdova odevzdala Bohu celá na milost. Zcela nenápadně dala Pánu Bohu všechno. Svou budoucnost, své plány, své naděje, sebe celou. Chudé vdovy tehdy patřily ve společnosti mezi sociálně slabé a bezvýznamné, ale Pán Ježíš shledává její vnitřní velikost a staví ji před oči svých učedníků. Tato žena je svobodná vůči všem materiálním potřebám a je velkodušná ve své oddanosti Bohu. Nestará se s úzkostlivostí o to, co bude jíst, co bude pít, co si obleče na sebe. Dává vše Bohu tím způsobem, jakého je schopna, jaký je pro ni přijatelný. Její srdce se neznepokojuje o denní chléb a nesoustředí se na vlastní osobu, ale náleží Bohu v důvěře, že On se postará. A Bůh ji zná, má ji rád a ona věří, že nebude zahanbena.
Obdobou tohoto příběhu je starozákonní příběh o chudé vdově ze Sarepty, který jsme četli v našem prvním čtení. Boží prorok Eliáš v tíživé životní situaci přichází na Boží pokyn do pohanské Sarepty poblíž Sidonu, kde potkává chudou vdovu, sbírající dříví. Prosí ji, aby mu podala džbán vody a skývu chleba. Ten však žena nemá. Zbývá jí už jenom hrst mouky a v láhvi trochu oleje. To vystačí jen tak na jedno nasycení pro ni a pro jejího syna a pak nezbývá než čekat na smrt vyhladověním. Prorok jí však uklidňuje, požaduje její skromné zásoby jako oběť pro Hospodina a ujišťuje o Boží pomoci. Protože ho i ve své nouzi poslechne, je se svým synem zachráněna před hladem. Tato chudá vdova nebyla nejprve schopna dát ze svého nedostatku. Měla na starosti malého synka a to jí nedovolilo myslet na jiné víc nežli na jeho potřeby. Oprávněně se o něj bála, přesto se nechala přesvědčit, spolehla se na slovo Božího muže, a tak našla záchranu pro sebe i pro svého syna.
Jak my se podobáme těmto dvěma ženám? Vdova ze Sarepty se nechala přemluvit a spolehla se na řešení, které jí nabídnul Boží muž, jeruzalémská vdova i bez prorockého ujištění dala všechno, z čeho měla být živa, to vše s jistotou Božího řešení její tíživé situace. Vzpomeňme si na ně nejenom, až budeme vhazovat peníze do sborové pokladničky nebo až budeme dávat své církevní příspěvky. Ať už to bude v kostele, ve farní kanceláři, na poště při vyplňování poukázky nebo při zadávání příkazu v bance, mějme na paměti, že Pán Ježíš se dívá, kolik mu věnujeme ze svých prostředků, nakolik mu důvěřujeme. Mysleme na Boží matematiku a připomeňme si slovo apoštola Pavla 2 Korintským 9,7-9 „Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení; vždyť `radostného dárce miluje Bůh´. Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo, jak je psáno: `Rozdělil štědře, obdaroval nuzné, dobrota jeho trvá navěky.´“
Měli bychom vždy nejprve oddělit peníze pro Boha, na Boží dílo a potom nakládat s tím zbytkem. Máme to dělat rozvážně, moudře a dávat úměrně, podle toho, jak kdo může. Potom je v pořádku, když někdo obětuje hodně a jiný méně. Ale mělo by to svobodné, radostné rozhodnutí, s důvěrou v Boží pomoc. Vždyť právě tak se projeví a prokáže opravdovost naší víry. Ukládáme si svůj poklad v nebi nebo ho raději hromadíme na zemi? Pán se dívá. A vidí.
Chtěla bych se ještě zmínit o knížce Dereka Prince „Boží plán pro tvé peníze“. Ano, Bůh má pro naše peníze plán. Chce, abychom investovali do Božího království. Naše peníze jsou podstatnou částí uctívání. Když je dáváme Bohu, dáváme mu důležitou součást nás samých. Svoji zručnost, svůj talent, svůj čas, svoji sílu, které byly penězi ohodnoceny. Náš postoj k penězům zjevuje náš postoj k Bohu. Když dáváme, přivoláváme tím Boží přízeň a vymaňujeme se z otroctví mamonu. Dávání je vlastně pojištění proti zlým časům. Když přijde pohroma, Bůh o nás převezme péči. Derek Prince ve své knížce uvádí situaci během Velké krize, kdy k pastorovi přicházely pro finanční pomoc stovky mužů. U všech si kontroloval, jak byli věrní v dávání desátků. Ukázalo se, že ani jeden v tom nebyl spolehlivý. Došel k názoru, že Bůh ochraňuje ty, kdo mu věrně platí desátky, nikdo takový si pro pomoc nepřišel.
V naší církvi není povinnost platit desátky, nejmenší částka, kterou by měl každý ročně dát, je 400 Kč. Je to opravdu minimum, 1 Kč a 10 haléřů denně. Ale mysleme na obě vdovy, na jejich důvěru v Boží milost. Mysleme na to, že vše, co máme, je od Pána. Mysleme i na slova Pána Ježíše podle Lk 6,38 „Dávejte a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.“
Na závěr bych vám ještě chtěla říci příhodu, kterou jsem slyšela vyprávět ještě za dob komunistů. Žena s dětmi sedí kolem stolu, nemají co jíst a v důvěře se modlí, aby jim Pán Bůh pomohl a dal něco k jídlu. Přichází na kontrolu soudružka z výboru, vidí situaci a říká: Pán Bůh vám nepomůže, tady máte 50 Kč a jděte si něco koupit. Žena poklekne a děkuje: Pane Bože, děkuji Ti, že jsi vyslyšel naši modlitbu, amen.
Radujme se z toho, že Pán vyslýchá naše modlitby a že mu na každém z nás záleží. Kéž se naše víra projeví i ve skutcích dávání, neboť „Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere“. (Sk 20,35b). Amen.
Diecézní kurz 3. 11. 2012, kázání na kazatelský plán 11. 11. 2012