Mat. 5, 11–12
Po dvě neděle jsme si všímali výroků Páně, jež se nazývají blahoslavenství, protože tak začínají. Je jich v Horském kázání 8, ale někteří soudí, že původně jich bylo jen 7, neboť to je číslo úplnosti. Osmé blahoslavenství bylo připojeno později. Jiní zase tvrdí, že jich bylo 9, že k nim přistoupil dnešní náš text. Ale my víme, že i jinde jsou výroky, začínající „blahoslavenství“ a proto soudíme, že autor by jich mohl uvést víc, ale že měl důvody, proč připojil jen tento výrok, který jsme slyšeli od stolu Páně. Má totiž v sobě zvláštní výzvu. Obrací se na posluchače osobně. Říká výslovně: “Blahoslavení budete“, jakoby chtěl říci, že blahoslavenství neplatí jen pro druhé, ale pro ně, pro nás. Vy můžete být blahoslavení, půjdete-li věrně cestou Pána Ježíše, jako chudí, pokorní, tiší, lkající a pokojní, třebas byste pro svou věrnost Pánu Ježíši museli snášet i příkoří. „Blahoslaveni budete, když vám zlořečiti budou a protivenství činiti, a mluviti všechno zlé o vás, lhouce, pro mne“ (11). Tento verš ovšem mnohé svedl, takže se domnívali, že nejvyšším projevem víry je trpět pro víru, trpět pro Krista. Vzpomeňme jen na sv. Františka z Assisi. Tak toužil jít cestou Páně, že se mu na těle objevila stigmata, tj. znamení ran, jež na svém těle nesl Kristus.
Nebo Smyrnenský biskup Polykarpos zachoval nám několik (4) dopisů svého otcovského přítele, stařičkého biskupa Ignatia z Antiochie z počátku 2. stol. po Kr. Ignatius se stal křesťanem až v pokročilém věku, ale sotvaže přijal křest, začal tak pohrdat svým vezdejším životem, ba ošklivit si jej, že přímo provokoval římské úřady, aby proti němu zakročily. Nevíme, za jakých okolností byl zatčen, ale když opouštěl s vojenským doprovodem Syrii, bylo již jasno, že je odsouzen k tomu, aby byl v Římě rozsápán dravou zvěří. Deset hrubých vojáků, kteří ho vláčeli po souši i po moři z Antiochie v Syrii do Říma, a jež nazýval levharty, vědělo, že vedou odsouzence, jemuž není pomoci. Maloasijské křesťanstvo sledovalo smutný průvod s velkou účastí. Vyznavač, určený k mučednictví, požíval zvláštní vážnosti. Soudilo se o něm, že je v něm mimořádnými dary přítomen Duch svatý. Není proto divu, že se Ignátiovi všude dostalo srdečného přijetí, ba že už zdaleka putovala poselství, aby se s ním setkala a vyprosila si jeho požehnání. Nejvřeleji jej přijali věřící ve Filippis. Tam křesťany zvláště dojala podivná touha po mučednické koruně. Proto, jakmile došla zpráva o jeho hrozné smrti, poprosili biskupa Polykarpa ze Smyrny, aby jim poslal opisy jeho listů a chovali je ve zvláštní úctě. Zvláště ten, který je určen křesťanům v Římě, a v něm prosí, aby se ani v nejmenším nepokusili o jeho osvobození, a aby mu dopřáli to největší potěšení života – umřít pro Krista. Byl pln úzkosti ne proto, co jej čeká hrozného, ale o to, aby jej to neminulo, aby nepřišel o mučednickou korunu. Toužil pro Krista umřít.
Ale to je omyl. Pro Krista máme žít, a radostně žít. Kristus právě pro to trpěl, abychom netrpěli my. Věřící nemá vyhledávat trápení, nemá se vzdávat života a pohrdat časností. Život je vzácný, převzácný dar a máme být zaň Pánu Bohu vděčni. A i když na něm nebudeme lpět jako na nejvzácnější a nejvyšší hodnotě, máme jej střežit, nehazardovat jím, ani si jej neošklivit.
Ostatně i dnes jsou lidé, kteří se domnívají, že trpět pro víru a pro Krista je něco obzvláště záslužného a pro spásu potřebného a proto vystavují na odiv svou víru při kdejaké příležitosti, takže přímo provokují druhé. Dokonce vyvolávají i spory o víru a zdá se jim, že mají proto u Pána Boha zvláštní zásluhu. Je tomu však naopak. Daleko více posloužíme věci Kristově ve světě, budeme-li svědčit pro Krista svou věrností, pravdymilovností a ochotou sloužit a pomáhat druhým. Jistě jste si toho už všimli, že někteří lidé o víře vůbec nemusí mluvit, a vy poznáte, že máte co činit s člověkem věřícím. Jeho otevřený vztah k druhým, jeho jistota, radostný výhled i vnitřní osvobozenost dává mu zvláštní půvab, a vy poznáte, že žije z víry Krista. Kristus je mu silou života.
Ovšem, jsou zase lidé, kteří i když přímo nesnáze nevyhledávají, přece se do nich stále dostávají a pak si naříkají, propadají pesimizmu a resignují. Přijde-li na ně nemoc, klesají, zklamou-li je lidé, trápí se. A velice často se i rouhají Pánu Bohu, dovolávajíce se toho, že se modlí a do kostela chodí a že si tedy takových trápení nezaslouží. Takoví lidé mají těžký život. A někdy si jej i zkracují. Tak se trápí pro všechno, až je to přivede i předčasně do hrobu. Ať jsou v životě jakákoliv trápení – a kdo je nemá – vždy stojí za to žít. A vždy je žít pro koho. Někdy staří a nemocní či osamělí se domnívají, že už na světě nejsou k ničemu. Pán Ježíš však nám ukázal, že nikdo není docela bez užitku, že Pán Bůh má s každým člověkem a pro každého člověka nějaký úkol a že hřeší ten, kdo si svého života a zdraví neváží a lehkovážně říká, že by byl radši, kdyby si ho Pán Bůh vzal. Věřící člověk má být Pánu Bohu vděčen za vše, co v životě má, ať je to sladké či hořké, za bolesti i radosti, za každý den svého života. To je pravá zbožnost. A to nevyžaduje okázalosti a póz svatosti. Spíše naopak. Ten, kdo se nábožně tváří, velice často jen zastírá duchovní prázdnotu.
My si nejednou připomínáme velké svědky Páně a mučedníky a dáváme si je za příklad, jak oni dovedli pro Krista svědčit. Ale svatozář kolem jejich hlavy bývá zpravidla výtvorem pozdějších pokolení. Kdybychom měli možnost vidět jejich každodenní život, byli bychom zklamáni jeho všedností a neokázalostí. Právě proto, že milovali Ježíše, dovedli pro něho svědčit neokázale a prostě svou všední prací, službou druhým, snášenlivostí, prostě těmi nejobyčejnějšími věcmi. Ale právě toto obyčejné, je-li poznamenáno Kristem, je účinnější než svědectví slov. Vždyť nás i sám Pán Ježíš odkazuje, abychom se modlili v komůrce. A farizeje káral, že se modlí okázale, na odiv. Pán Bůh tě vidí i v skrytosti.
Ovšem někdy je třeba i hlas pozvednout a přiznat se ke Kristu. Jen vzpomeňme na starozákonního Daniela, jak otevřel okno, aby každý věděl, že se modlí k Hospodinu, Bohu otců. Učinil tak proto, že babylonský král zakázal takové modlitby a že porušení tohoto zákazu vedlo do nebezpečí života. I my jsme někdy nuceni jako Daniel otevřít okno a přihlásit se ke Kristu, v důvěře, že ten, který pro nás na kříži zemřel a byl vzkříšen, nás posílí – jak to v textu zaslibuje. Ovšem kraličtí, když text překládali do češtiny, provedli změnu. Užili budoucího času: „Blahoslaveni budete“ místo původního „jste“. – Snad chtěli zdůraznit, že plná blaženost bude až na konci věků. Ale původní text „jste“ zaslibuje víc, zaslibuje toto Boží obdarování už zde, v časnosti. Proto nezapomeňme, že setrváme-li věrně při Kristu, poznáme pravou radost a veselí už v časnosti a budeme mít naději, že ještě hojnější bude v nebesích. Amen.
Homilie na Horské kázání Mojmír A. Beneš