Blahoslavenství II.

Mat. 5, 7–10

          Minule jsme se zamýšleli nad prvními 4 blahoslavenstvími. Dnes budeme uvažovat o dalších čtyřech. Ať však vezmeme kterékoliv, ani jedno není v souladu s běžným uvažováním. Vždyť být milosrdný, mít čisté a pokorné srdce a ochotně strpět protivenství, v tom není nic lákavého. Spíše naopak, to všecko jsou věci nejen nezvyklé, ale i nesnadno přijatelné, takže je mnozí mají jen za jakýsi ideál, který ve skutečném každodenním životě nelze uskutečnit.

A přece právě tato blahoslavenství představují život skutečně bohatý a plný. Tam, kde člověk opravdu jde za Kristem, kde na jeho pozvání „Pojď za mnou!“ vděčně a s důvěrou vyznává „Půjdu“ a opravdu jde, tam právě všechny tyto věci se uskutečňují, tam teprve člověk chápe, co je to být milosrdný, mít čisté srdce, vytvářet pokoj a snést pro Krista i protivenství.

Všimněme si však těchto 4 slov Páně podrobněji.

1) „Blahoslavení milosrdní, neboť oni milosrdenství dojdou“ (7). V přirozeném člověku není mnoho touhy být milosrdný. Zdá se mu, že by s milosrdenstvím daleko nedošel a proto se vždy nejprve ptá, zda je vůbec milosrdenství třeba, zda ten druhý si je zaslouží. A tak hledá důvod, pro nějž by mohl svou pomoc, své milosrdenství odříci. Zpravidla takový důvod najde. A jestliže se jedná o někoho, kdo mu kdysi ublížil, pak je docela uklidněn, ne-li spokojen. Dokonce si řekne: “Tak ho přece jenom Pán Bůh našel!“ My lidé vůbec rádi oplácíme tvrdost tvrdostí, nelásku neláskou, bezohlednost bezohledností a křivdu křivdou. A obvykle si najdeme i dobrou omluvu, jako je přísloví: „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.“

Věřící člověk tak však nečiní. Ten ví, že se nemůže dovolávat milosrdenství od Pána Boha a přitom jedním dechem pronášet tvrdé soudy nad bližními. On dobře rozumí i té druhé část: “milosrdenství dojdou“. On ví, že sám může dojít Božího milosrdenství jen tehdy, nezatvrdí-li srdce proti bližnímu, jestliže on sám ve jménu milosrdenství přemůže svou pýchu a skloní se k druhému a neptá se, co za to bude mít, tak jako se neptal ten, z jehož milosrdenství my žijeme, Pán Ježíš Kristus. A jestliže při tom na nás padne posměch, nalezneme-li nepochopení, potěšujme se zalíbením Páně, že ti, kteří jsou milosrdní „milosrdenství dojdou“ v Pána v nebesích. V tom je smysl celého tohoto blahoslavenství.

2) A čisté srdce? „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha viděti budou“ (8). Obvykle vykladači soudí, že zde Pán Ježíš blahoslaví lidi, kteří se dovedou ovládnout, přemoci své pudy, svou vášeň a smyslnost. Jistě to není nesprávné, protože pohlavní nevázanost, prostopášnost a různé mravní neřesti nakonec člověku připravují jen peklo. Ale Pán Ježíš myslel jistě i na jinou čistotu. Na onu čistotu, jejímž opakem je záludnost, pokrytectví, přetvářka, lež, chytráctví a tajné prospěchářství. Na čistotu srdce, jež miluje pravdu a nenávidí přetvářku a lež a pokrytectví. A této čistoty je nám nakonec všem potřebí! A zvláště nám, kteří se hlásíme ke Kristu. My jsme totiž stále v nebezpečí přetvářky. Řekla mi nedávno sestra, že sem nemůže chodit, protože ji to příliš rozrušuje. Má pocit, že každé slovo kázání se týká jí a připadá si hrozně hříšná. Tak ji to pak zneklidňuje, že nemůže spát. Buďme však vděční, jestliže jsme takto zneklidněni, protože je to znamením, že je Duch svatý při práci. Čisté srdce se takto vždy zneklidňuje. Jen srdce lstivé a převrácené se tím netrápí. Mluví o lásce a bratrském snášení a rozsévá rozkol, volá po důvěře, a pomlouvá. „Nejlstivější je srdce nade všecko a nejpřevrácenější. Kdo vyrozumí jemu?“ (Jer. 17, 4), ptá se prorok. A žalmista se modlí za čistotu srdce: „Srdce čisté stvoř mi, ó Bože, a ducha přímého obnov u vnitřnostech mých“ (Ž. 51, 12). Čistota srdce má veliké zaslíbení.

3) A podobně je tomu i u těch, kteří působí pokoj. „Blahoslavení pokojní, neboť oni synové Boží slouti budou“ (9). Kdybychom se však podívali do původního řeckého textu, viděli bychom, že Pán Ježíš nemluví jen o těch, kteří sami se chovají tiše, mírně, pokojně, ale o těch, kteří pokoj kolem sebe šíří. Martin Luther při výkladu tohoto místa pěkně říká, že „pokoj působící jsou ti, kteří pokoj mezi lidmi udržují a podporují, tu dobré slovo ztratí, tam zas připojí a všude kolem sebe utišují a uklidňují nepokoj, rozčilení a svár.“ Při tom Luther připomíná Krista, který způsobil svou obětí na kříži pokoj mezi námi a Bohem a po vykonání spasitelného díla se vrátil k nebeskému Otci, ale tam si na nás hříšné nic neztěžuje, ale pěkně o nás mluví a přimlouvá se za nás.

Slyšíme-li slovo o pokoji, máme v tom slyšet dvojí vyznání: jednak sami se máme varovat všeho, co by zavdalo podnět k nepokoji, sváru a urážce. To znamená, neurážet se, nemstít, ale vše ponechávat Pánu. Jestliže zlé oplácíš opět zlým, ku pokoji nedojdeš, ale jen k novým svárům. Pokoříš-li se a přijmeš urážku, aniž bys ji oplatil, půjdeš cestou, kterou šel Pán Ježíš, Kníže pokoje. A to druhé vyzvání je pracovat ku pokoji tam, kde se lidé dali do sebe. Je to bolestné, co je na světě všelijakých nepřátelství a bojů. Někteří lidé si v tom přímo libují. Někdy se setkáváte s lidmi, kteří se vám zdají hodní, mírní a trpěliví. To když jsou s vámi sami. Ale když je pak vidíte v rodinném prostředí, jste rozčarováni. Nelaskavost, ponižování druhého, netrpělivost, malicherné spory a nakonec i hrubá slova urážky. Není na světě nic krásnějšího než rodina, kde si jeden druhého váží, důvěřují si a vzájemně snáší. Ale je pravým utrpením žít v rodině, kde je svár a zloba. A tak je tomu i v církvi a v národě. Věřící člověk by měl vždy působit jen pokoj mezi lidmi a nasadit vše, aby se lidé sblížili, aby zanechali svárů a různic. Není to vždy úkol snadný a nejednou ti, kteří rozvaděné smiřují, sklidí i nevděk. Ale útěchou nám je zaslíbení Pána Ježíše o těch, kteří pokoj působí.

4) “Blahoslavení, kteří protivenství trpí pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské“ (10). Kdo zná historii křesťanské církve, ví, že nikdy nebyl nedostatek těch, kteří zahynuli jako mučedníci. Tisíce věrných zahynulo hned v prvních stoletích křesťanského letopočtu, za pronásledování římskými císaři nebo v době inkvizice, či v době protireformační. Jenže byli to všecko lidé, kteří trpěli pro spravedlnost? My víme, že tomu tak není, že mnozí si mučednictví přivodili sami, ať již z lehkomyslnosti, či z nemoudrého počínání, kterým provokovali protivníky. O nich naše blahoslavenství nemluví. Neboť ono se vztahuje jen na ty, kteří trpěli pro svou víru a věrnost, kteří trpěli, protože vyznávali Krista a poslouchali a hlásali jeho slovo. A těmto právě Pán Ježíš zaslibuje Boží království. Ne proto, že trpěli, ale proto, že navzdory utrpení, nestyděli se za evangelium, že navzdory bolesti a nebezpečenství vyznávali a hlásali Krista a tak osvědčovali, že Ježíš Kristus je Pánem jejich života i celého světa.

Neboť k tomu nás Pán Bůh zde má, abychom svým milosrdenstvím, čistotou svého srdce, vyhledáváním pokoje i ochotou pro Krista a jeho evangelium i trpět –vydávali svědectví pro Krista a jeho království.

Prosme Pána, aby on sám nás naučil pravému milosrdenství, aby naše srdce naplnil láskou k pravdě, aby nás naučil vytvářet pokoj mezi lidmi a dal sílu pro něj a jeho slovo snésti i pohanění a tak už zde na zemi okoušeli blaženost a radost věrných a směli mít naději, že se na nás všechna zaslíbení o blahoslavených naplní. Amen.

---

Homilie na Horské kázání Mojmír A. Beneš