Mat. 5, 3–6
I. Petr 2, 23
Ž. 84, 1–6
Základem dnešního našeho kázání je první část horského kázání, kterou známe pod názvem „blahoslavenství“. Tak totiž toto první slovo Pána Ježíše, jež řecky zní „makarioi“, přeložil Jan Blahoslav. Není příliš přesné a docela jasné, ale v našem jazyce se tak vžilo, že jiné, byť přesnější, nevyhovuje a raději jej užíváme než „blahoslavení“.
Zdá se nám totiž, že toto slůvko má v sobě něco symbolického, něco, co vlastně vyjadřuje vše to, co od Pána Ježíše známe: blaženost, potěšení, štěstí. A to nejen blaženost až po smrti, někde na neznámé věčnosti, ale už zde, v časnosti. Protože v živé víře je opravdu radost a potěšení nesmírné. Jsou v ní statky, jež věřící srdce naplňují radostí a opravdovým štěstím. My to neumíme slovy vyjádřit, ale žalm 84 se to pokusil opsat obrazem chrámu a toho, co věřící v chrámu prožívá. „Blahoslaveni jsou ti, kteří přebývají v domě tvém“ (Ž. 84, 5) a „…jehož síla je Hospodin“ (84, 6). Žalmista tím vyjádřil to, co my okoušíme v chrámě, v Boží blízkosti. Aspoň částku onoho blaženství, pramenící z jistoty, že jsi v rukou Božích a že tě z nich nikdo nemůže vytrhnout.
Ovšem to, co člověku přináší živá víra, to nejsou statky navenek vždy patrné. Spíše je tomu naopak. Jen si všimněme, koho to vlastně Ježíš blahoslaví. Ty, kdo jsou chudí a pláčí, ty, kdo jsou tiší a kdo hladoví po spravedlnosti. Je celkem 8 těchto blahoslavenství, ale jsou to vesměs věci, na nichž vlastně není nic radostného. My si dnes všimněme jen těch prvních 4, na nichž je to obzvláště vidět. Nebo co je na chudobě a bolesti pěkného?
V evangeliu je známé vyprávění o bohatém mládenci. Přišel k Pánu Ježíši s touhou být jeho učedníkem. Byl zbožný, ctnostný, od mladosti ostříhal přikázání a Pán Ježíš si jej zamiloval. Když mu však uložil, aby rozdal vše co má, aby opustil dům, zahradu, pole a stal se zcela chudým, tak chudým a nic nemajícím jako Pán Ježíš, odmítl. Smutně odešel. Zdálo se mu to neúnosné. Nemohl se všeho toho, co měl, zříci, nemohl se vymanit z pout majetku.
Z evangelia ovšem známe i příběh opačný – o Zacheovi. To byl celník, člověk bohatý. Setkání s Ježíšem však jej obrátilo a on pak majetek rozdal a radoval se z toho. Zdá se nám to ovšem až protismyslné, nepochopitelné, že by vzdání se majetku mohlo působit člověku radost, ale je tomu tak, ten kdo se dovede pro Krista něčeho vzdát, kdo má tolik síly, že pro Krista na sebe vezme nějakou hmotnou újmu, nachází v tom opravdové blahoslavenství, vnitřní radost a potěšení.
Ve středověku byly dokonce celé mnišské řády, v nichž se shromažďovali ti, kdo blahoslavenství rozuměli tak, že si ukládali dobrovolnou chudobu. Ale to není správná cesta. Pán Ježíš nás nevybízí k chudobě, ale jen nás učí, abychom mu důvěřovali, abychom mu věřili, že v něm jsme bezpečnější než v jakémkoliv majetku. Že ne majetek a bohatství věcí, ale on sám nám zajistí existenci. A jak? Že on nám dá zdravé ruce a úrodu na poli a na zahradě, že v jeho moci je vše. To je teprve víra. Proto věřící člověk, je-li postaven před otázku, že se má pro Krista něčeho vzdát, že má pro něho podstoupit nějakou hmotnou oběť, činí to ochotně, bez reptání a ví, že Kristus mu za to stojí, že to oplatí stokrát, že v Kristu získá daleko víc.
To je velice důležitá připomínka, protože my se neradi něčeho zříkáme. Neradi si děláme újmu, a zvláště pro víru. Ale naučíme-li se to, dokážeme-li se něčeho zřeknout pro Krista, okusíme opravdu něco z toho, co nazýváme „blahoslavenství“. A buďme vděčni za ty, kteří to dovedou. I mezi námi jsou takoví. V každé obci jsou, a jsou jejími sloupy. Jsou to ti skromní, tiší lidé, kteří z věrnosti Kristu ochotně přinášejí i značné oběti a nacházejí v tom radost.
Jenže naše blahoslavenství nemluví jen o chudobě, jen o chudých, ale o chudých duchem. Být chudý duchem, to není být nevzdělaný, pohrdat poučením, ale být pokorný a tichý. Takovými chudými duchem byli i naši bratrští otcové. Kdo zná naše dějiny, ví, že čeští bratři nepatřili mezi ty, kdo měli přední místa v zemi a ani po nich netoužili. Neměli žádnou moc a ani ji nevyhledávali. A když jim bylo křivděno, trpělivě křivdu snesli, nemstili se a nikoho neproklínali. My jsme si četli v I. Petr 2 o tom, co je to následovat Krista „jeho šlépěje“ (21). „On se nedopustil hříchu, v jeho ústech nebyla shledána lež, snášel urážky, ale neurážel se, trpěl a nehrozil, nýbrž ponechával vše tomu, jenž spravedlivě soudí“ (23).
Chudí duchem, tiší, toužící po spravedlnosti, to nejsou prosťáčci a nevzdělanci, ale následovníci Kristovi, jdoucí jeho cestou. To jsou ti, kteří si uvědomují, jak sami jsou hříšní, slabí, a proto na křivdu neodpovídají křikem a hněvem, při nespravedlnosti nebaží po pomstě a kteří vše ponechávají k rozsouzení Bohu. Navenek tito lidé mohou vypadat jako hloupí a bláhoví a leckdo se jim vysměje, ale v jejich chudobě a tichosti je velké bohatství. Kdo dovede takto spolehnout na Boha, ten pak opravdu získá ono „nebeské království“ (3). Cítí, že je v Božích rukou, stále že Pán Bůh sám oň pečuje a že ho z této Boží péče nikdo a nic nevytrhne.
A pak se už ničeho nebojí. Ani chudoby, ani výsměchu, ani nebezpečenství, ba ani nemoci, opuštěnosti a smrti. Ten ví, že není nikdy sám, že s ním je vždycky Pán Ježíš Kristus. V této jistotě však přijímá sladké i trpké s myslí radostnou a plnou naděje pro život tento i život věčný. Amen.
Homilie na Horské kázání Mojmír A. Beneš