Ranní čtení
Pozvedněme svoje srdce i ruce k Bohu v nebesích.
Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, jenž tak vysoko trůní? Sestupuje, aby pohlédl na nebesa a na zemi. – K tobě, Hospodine, pozvedám svou duši. – Vztahuji své ruce k tobě, má duše po tobě žízní jak vyprahlá zem. Neskrývej přede mnou svou tvář! Byl bych podobný těm, kdo sestupují do jámy. Oznam mi zrána své milosrdenství, vždyť doufám v tebe! Dej mi poznat cestu, kterou mám jít; vždyť k tobě pozvedám svou duši!
Tvé milosrdenství je lepší než život. Mé rty tě budou oslavovat, tak ti budu dobrořečit po celý svůj život, ve tvém jménu budu pozvedat dlaně. – Dej radost duši svého otroka, neboť k tobě, Panovníku, pozvedám svou duši. Neboť ty jsi, Panovníku, dobrý a ochotný odpouštět; jsi hojný v milosrdenství ke všem, kdo k tobě volají.
A oč byste požádali v mém jménu, to učiním.
Pl 3, 41; Ž 113, 5–6; Ž 25, 1; Ž 143, 6–8; Ž 63, 4–5; Ž 86, 4–5; J 14, 13
Večerní čtení
Strážce, co zbývá z noci?
Nastala hodina, abyste procitli ze spánku; vždyť nyní je naše záchrana blíže, než když jsme uvěřili. Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme proto skutky tmy a oblečme zbroj světla.
Od fíkovníku se naučte podobenství: Když již jeho větev změkne a vyhání listy, víte, že léto je blízko. Tak i vy, až toto všechno uvidíte, vězte, že je to blízko, přede dveřmi. Nebe a země pominou, ale má slova jistě nepominou.
Očekávám na Hospodina, očekává duše má, čekám na jeho slovo. Má duše vyhlíží Panovníka víc než strážní jitro, víc než strážní jitro.
Ten, který o tom svědčí, praví: „Ano, přijdu brzy.“ Amen, přijď, Pane Ježíši!
Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu, ve kterou přijde Syn člověka.
Iz 21, 11; Ř 13, 11–12; Mt 24, 32–33.35; Ž 130, 5–6; Zj 22, 20; Mt 25, 13 (NBK)