Ranní čtení
Skrze utrpení … dokonalým.
Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou. A trochu poodešel, padl na tvář, modlil se a říkal: Můj Otče, je-li to možné, ať mne mine tento kalich. Avšak ne jak já chci, ale jak chceš ty. – Ocitnuv se ve vnitřním zápase, usilovněji se modlil; jeho pot začal být jako kapky krve, které kanuly na zem.
Omotaly mě provazy smrti, dolehla na mě tíseň podsvětí, postihlo mě soužení a žal. – Potupa mi láme srdce, jsem ochromen. Doufal jsem v soucit, leč nebylo ho, v utěšitele, avšak nenašel jsem je. – Pohleď napravo a uvidíš, že nikdo není na mé straně. Pozbyl jsem svého útočiště, na mé duši nikomu nezáleží.
Opovržený a lidmi zavržený, muž bolestí, který znal nemoci; jako někdo, před nímž člověk skryje tvář, všemi opovržený, takže jsme si ho nevážili.
Žd 2, 10; Mt 26, 38–39; L 22, 44; Ž 116, 3; Ž 69, 21; Ž 142, 5; Iz 53, 3
Večerní čtení
Hospodin učinil nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich.
Nebesa vypravují o Boží slávě; obloha vypovídá o díle jeho rukou. – Hospodinovým slovem byla učiněna nebesa a dechem jeho úst všechen jejich zástup. Vždyť on řekl a stalo se. On přikázal a uskutečnilo se.
Hle, národy jsou před ním jako kapka na vědru nebo jako poprašek na vahách. Hle, ostrovy nadzvedá jako smítko.
Vírou rozumíme, že Božím výrokem byly uspořádány světy, takže to, co vidíme, nevzniklo z viditelného.
Když hledím na tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, které jsi upevnil, co je člověk, že na něj pamatuješ, syn člověka, že jej navštěvuješ?
Ex 20, 11 (B21); Ž 19, 2; Ž 33, 6.9; Iz 40, 15; Žd 11, 3; Ž 8, 4–5